ECLI:CZ:US:2009:3.US.1986.09.1
sp. zn. III. ÚS 1986/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti J. Z., zastoupeného Mgr. Hanou Zabadalovou, advokátkou se sídlem v Hodoníně, Národní třída 301/26, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, č. j. 30 Cdo 2345/2007-103, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 12. 2004, č. j. 1 Co 76/2004-78, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2002, č. j. 24 C 22/2002-332, a jinému zásahu orgánu veřejné moci, spočívajícím v průtazích v řízení o ochranu osobnosti, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ( dále jen "Úmluvy") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v občanskoprávním řízení o ochranu osobnosti.
Krajský soud v Brně stížností napadeným rozsudkem zamítl návrh stěžovatele, aby bylo uloženo 1/ žalovanému MUDr. V. U. zaslat stěžovateli omluvný dopis ve znění ve výroku uvedeném (výrok Ia) a zaplatit mu 10 000 Kč (výrok Ib), a 2/ žalované PhDr. J. V. zaslat stěžovateli obdobný omluvný dopis (výrok IIa) a zaplatit mu 10 000 Kč (výrok IIb), neboť dospěl k závěru, že není splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu ve smyslu §11 a 13 obč. zák., jelikož stěžovatel "nemůže prokázat", že by některý ze žalovaných inkriminovaný obsah zpráv o jeho zdravotním vyšetření (posudků) zveřejnil.
Vrchní soud v Olomouci ku částečnému zpětvzetí žaloby rozsudek krajského soudu v rozsahu výroku Ib a IIb zrušil a řízení zastavil, a ohledně odvoláním napadeného výroku Ia a IIa jeho rozsudek potvrdil. Ve vztahu k potvrzujícímu výroku odvolací soud v odůvodnění uvedl, že stěžovatel v řízení nepodal (ani nenavrhl) důkaz o tom, že posudky vypracované žalovanými jsou nesprávné či nepravdivé; soudu též přisvědčil v tom, že není splněna ani podmínka snížení vážnosti a důstojnosti stěžovatele ve společnosti, neboť žádný z žalovaných veřejnost s obsahem těchto posudků neseznamoval.
Dovolání stěžovatele v části, v níž směřovalo proti výroku o zastavení řízení a zrušení rozsudku soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zamítl jako nedůvodné podle §243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. s tím, že stěžovatel dovoláním napadený výrok nijak nezpochybnil (dovolání v tomto směru neodůvodnil), a v části, v níž dovolání směřovalo proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu pak dovolání odmítl, když dovodil, že je podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. nepřípustné. Zde dovolací soud zdůraznil, že není splněna podmínka existence právní otázky zásadního významu, neboť dovoláním nebyla žádná právní otázka napadena, a stěžovatelovy skutkové námitky (zejména vyjadřující nesouhlas s postupem soudu při zjišťování skutkového stavu, jakož i tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, jež nemá oporu v provedeném dokazování), uplatnitelné dovolací důvody nezakládají.
Stěžovatel v ústavní stížnosti opětovně namítá, že mu v řízení před obecnými soudy "nebylo umožněno využít procesní prostředky ke své obraně", jelikož jím navržené důkazy nebyly provedeny. Tvrdí též, že postupem soudů (zejména Nejvyššího soudu) došlo i k porušení jeho práva na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě, což dokládá přípisem předsedkyně Nejvyššího soudu JUDr. Ivy Brožové z 12. 5. 2009, z nějž dovozuje, že jeho stížnost na průtahy ve věci sp. zn. 30 Cdo 2345/2007 byla shledána důvodnou.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Pro hodnocení ústavní stížnosti je významné, že dovolání stěžovatele proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu bylo přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. tehdy, mělo-li napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Pak je určující, jestliže dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, z jakých důvodů se tak stalo, resp. proč dovolání nebylo projednáno věcně.
Významné je i to, že výrok odvolacího soudu o zastavení řízení a zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně stěžovatel dovoláním obsahově nenapadl, a nečiní tak ani nyní v ústavní stížnosti. Okolnost, že ve vztahu k tomuto výroku bylo dovolání přípustné, tak sama o sobě není pro hodnocení ústavní stížnosti (s přihlédnutím k jejímu obsahu) rozhodná.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Je-li mimořádným opravným prostředkem dovolání podané v občanském soudním řízení podle §236 a násl. o. s. ř., přichází v úvahu (jeho) odmítnutí coby nepřípustného "z důvodů závisejících na ... uvážení" (ve smyslu citovaného §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) - z povahy věci [srov. a contr. §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř.] - jen v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., resp. přípustného podle jeho obdobného užití dle §238 odst. 2, §238a odst. 2 o. s. ř.
Ani v případě odmítnutí dovolání přípustného toliko podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. však nejde o důvod "závisející na uvážení" vždy; tak je tomu mimo jiné i tehdy, jestliže dovolatel uplatnil tzv. nezpůsobilé dovolací důvody.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Zásadně jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je pak možné posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní (procesněprávní) otázky zásadního významu. Pro takovou situaci je charakteristické, že dovolací soud dovolání odmítne, aniž - se zřetelem k obsahu konkrétního dovolání - měl (mohl mít) příležitost se uchýlit k posouzení podmínky, která je pro úpravu přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. principiální (a příznačná), jíž se odlišuje od úprav přípustnosti ostatních, totiž k posouzení, zda napadené rozhodnutí (dovoláním otevřená otázka) má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Totéž logicky platí tehdy, jestliže dovolatel v dovolání formuloval "právní otázku", na jejímž posouzení rozsudek odvolacího soudu nespočíval, resp. jež byla pro výsledek sporu bezvýznamná.
Bylo-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen z těchto - objektivně nezpůsobilých - důvodů (jako nepřípustné) odmítnuto, nestalo se tak "z důvodů závisejících na jeho uvážení", pročež neplatí (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), že lze podat ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu ještě ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí soudu dovolacího.
V podané ústavní stížnosti tedy stěžovatel vycházel z nesprávného předpokladu, že mu svědčí dobrodiní ustanovení §74 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Dovolací soud stěžovatelovo dovolání přípustné v této části jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - připomínaje, že je vázán uplatněnými dovolacími důvody - usnesením odmítl proto, že je přípustným neshledal nikoli proto, že by se stěžovatelem nesouhlasil v otázce existence právní otázky zásadního významu, nýbrž proto, že neshledal, že by dovoláním byla (jakákoli) právní otázka vůbec otevřena.
S tímto závěrem není důvod se neztotožnit; ostatně stěžovatel tento úsudek ani v ústavní stížnosti nezpochybňuje. Stěžovatel tak vskutku uplatnil v dovolání nezpůsobilé dovolací důvody, jestliže "pouze" namítl pochybení soudů při provádění dokazování [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. ], aniž by současně přednesl konkrétní argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam; namítal-li pak též i to, že rozhodnutí vycházelo ze skutkového zjištění, jež nemá oporu v provedeném dokazování, pak tímto tvrzením uplatnil zde nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. zcela zjevně.
K odmítnutí dovolání coby nepřípustného tedy došlo (a podle obsahu dovolání dojít muselo) nikoli z důvodů, jež závisely na uvážení dovolacího soudu, nýbrž proto, že stěžovatel způsobem, kterým napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, neotevřel prostor pro to, aby dovolací soud - objektivně vzato - měl příležitost posuzovat (jakoukoli) právní otázku, natožpak její specifický judikatorní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.). Že dovolací soud dovolání (pro nepřípustnost) již proto v této části odmítne, mělo (mohlo) být stěžovateli zřejmé od počátku.
Za tohoto procesního stavu věci bylo třeba šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutím nižších soudů počítat nikoli od doručení rozhodnutí soudu dovolacího, nýbrž již od doručení rozhodnutí soudu odvolacího (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); byla-li však ústavní stížnost podána až poté, co rozhodl dovolací soud o podaném dovolání, stalo se tak zjevně po uvedené lhůtě, tedy opožděně, což implikuje její odmítnutí podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Proti zamítavému i odmítavému výroku rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatel žádné námitky nevznesl (o jeho věcné správnosti není pochyb), a ústavní stížnost - materiálně - proti němu ani nesměřuje; proto ji nezbylo než posoudit jako návrh zjevně neopodstatněný, který Ústavní soud odmítl (zde podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu) rovněž.
Již jen na vysvětlenou stěžovateli se poznamenává, že i kdyby ústavní stížnost nebyla odmítnuta, nemohl by Ústavní soud přehlédnout, že v ústavní stížnosti pokračuje jen v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, aniž by uplatnil jakoukoli ústavně relevantní argumentaci. Zjevně tedy pomíjí, že Ústavní soud není další - běžnou - opravnou instancí v režimu obecného soudnictví (nadto v kontextu skutkovém), čehož se však ve skutečnosti svými námitkami dovolává.
Namítá-li stěžovatel současně průtahy v řízení, pak brojí proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci [§87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], k jehož pojmovému vymezení se ve svých rozhodnutích vyslovil Ústavní soud opakovaně (viz kupříkladu nález ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 62/95, N 78/4 SbNU 243), přičemž tomuto vymezení pak odpovídají právě (a jen) neodůvodněné průtahy v občanskoprávním řízení, které dosud probíhá.
Ústavní stížností založenou (v této části) argumentací o zásahu do jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, lze proto napadnout pouze aktuální, resp. trvající zásah orgánu veřejné moci a stěžovatel tímto zásahem musí být - již nebo ještě - postižen (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 287/96, N 62/8 SbNU 119; dále též usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 26/03, IV. ÚS 145/03, II. ÚS 443/03, III. ÚS 373/04, II. ÚS 532/04, III. ÚS 451/05, III. ÚS 450/06, III. ÚS 991/07, III. ÚS 1687/07, III. ÚS 432/08). Jinak řečeno, v době rozhodování o ústavní stížnosti musí stav neodůvodněných průtahů trvat.
Tato podmínka úspěchu ústavní stížnosti v dané věci splněna není; řízení před obecnými soudy již bylo skončeno, čímž je prostor pro zásah Ústavního soudu uzavřen. Průtahy v soudním řízení tak není možno v rámci ústavněprávního přezkumu efektivně vytýkat, jestliže odezněly a nejsou již nadále aktuální.
V širší (obecné) rovině lze poznamenat, že námitka "již odezněných" průtahů v řízení tím neztrácí relevanci vůbec; je však uplatnitelná v jiných souvislostech, pro posouzení případné odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, přičemž podrobnosti těchto možností ozřejmil Ústavní soud kupříkladu v nálezu ze dne 7. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 391/07.
Ústavní stížnost tudíž nezbývá než posoudit i v této části jako návrh zjevně neopodstatněný, který Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl rovněž..
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2009
Jan Musil
předseda senátu