ECLI:CZ:US:2009:3.US.2028.08.1
sp. zn. III. ÚS 2028/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. prosince 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti J. K., právně zastoupeného JUDr. Jaroslavem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 6, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 1. 2008 sp. zn. 8 To 417/2007 a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 5. 2008 sp. zn. 6 Tdo 645/2008, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a za účasti Okresního soudu Plzeň - město jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, splňující po odstranění vad všechny náležitosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv garantovaných článkem 8 odst. 2, článkem 36 odst. 1, článkem 38 odst. 1 a článkem 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále mělo dojít k porušení článku 6 odst. 1, odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a z jejích příloh, byl stěžovatel rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 16. 8. 2007 sp. zn. 1 T 146/99 uznán vinným ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků se zařazením dle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dohledem.
Proti citovanému rozhodnutí nalézacího soudu podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozsudkem ze dne 25. 1. 2008 sp. zn. 8 To 417/2007, jímž odvoláním napadené rozhodnutí zrušil a sám znovu rozhodl tak, že se stěžovatel uznává vinným uvedeným trestným činem podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zákona. Tohoto trestného činu se měl stěžovatel dle rozsudku krajského soudu dopustit tím, že "dne 27. 11. 1994 v přesně nezjištěné době mezi 1.00 až 1.30 hodin na silnici mezi obcemi Těškov a Rokycany při výkonu hlídkové služby s nstržm. Z. P., jako příslušník Policie České republiky, na zadním sedadle služebního vozu Policie České republiky při převozu poškozeného J. Š., jenž byl krátce předtím touto hlídkou kontrolován při silniční kontrole a poté převážen na Obvodní oddělení Policie České republiky Rokycany pro podezření z řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu, nepřiměřeným způsobem použil donucovacích prostředků tím, že poškozeného udeřil do levé spodní části břicha nejméně dvěma silnými údery pevným pružným předmětem, čímž poškozenému způsobil roztržení sleziny a trhliny úponů tenkého a tlustého střeva, v důsledku čehož došlo u poškozeného k masivnímu krvácení do dutiny břišní a následnému šoku z nadměrných krevních ztrát, v důsledku čehož poškozený i přes poskytnutou lékařskou pomoc zemřel v 8.35 hodin téhož dne". Za uvedené jednání pak byl stěžovatel krajským soudem odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře dvou roků se zařazením dle §39a odst. 3 tr. zákona do věznice s dohledem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel ještě dovolání, které však bylo v záhlaví označeným usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 5. 2008 odmítnuto dle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel nejprve obsáhle zrekapituloval průběh trestního řízení. Stěžovatel uvedl výčet meritorních rozhodnutí nalézacího soudu, jimiž byli stěžovatel i obžalovaný P. opakovaně zproštěni obžaloby. Tato rozhodnutí však byla vždy zrušena odvolacím soudem k odvolání státního zástupce a věc nalézacímu soudu vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Za rozporné se zásadami spravedlivého procesu považuje stěžovatel zejména usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 9. 2006, jímž odvolací soud dle §262 tr. řádu nařídil, aby věc byla okresním soudem projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. K postupu dle §262 tr. řádu se odvolací soud dle názoru stěžovatele uchýlil účelově, bez náležitého odůvodnění, aby bylo dosaženo odsouzení stěžovatele. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že ve věci nemohlo být pochyb o nepodjatosti předsedy původního senátu dr. Patzenhauera. Postupem odvolacího soudu tak mělo dojít k porušení základního práva stěžovatele nebýt odňat zákonnému soudci dle článku 38 odst. 1 Listiny.
Stěžovatel dále poukázal na usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 8. 2. 2007, jímž bylo trestní stíhání stěžovatele i obž. P. zastaveno, a to s odkazem na značné průtahy, k nimž v dosavadním trestním řízení docházelo. Rozhodnutí nalézacího soudu o zastavení trestního stíhání bylo opět zrušeno usnesením odvolacího soudu ze dne 12. 3. 2007.
Stěžovatel dále upozornil na popis skutku uvedený v původní obžalobě ze dne 1. 9. 1999, který dle jeho názoru není totožný s jednáním, za něž byl stěžovatel nakonec pravomocně odsouzen. Obžaloba tehdy stěžovateli kladla za vinu, že "společně s nstržm. Z. P. dne 27.11.1994 jako příslušníci Policie ČR, poté, co při silniční kontrole řidič J. Š. neuposlechl jejich výzvy k zastavení osobního automobilu, k prokázání totožnosti a předložení dokladů od vozidla, urážel je hanlivými výroky a nstržm. Z. P. udeřil rukou do ramene a přetáhl mu přes hlavu bundu služebního stejnokroje, údery rukou mu způsobili roztržení sleziny, trhliny úponů tenkého a tlustého střeva a mnohočetné podlitiny a oděrky v obličeji, temenní části hlavy a dalších částí těla, na jejichž následky 27. 11. 1994 zemřel".
Popis skutku uvedený v rozsudku nalézacího soudu ze dne 16. 8. 2007, jímž byl stěžovatel (na rozdíl od obž. P.) shledán vinným trestným činem dle ust. §158 tr. zák., se tak podstatně odlišuje od jednání, za něž byl stěžovatel původně řadu let stíhán. Dle názoru stěžovatele došlo v jeho trestní věci k porušení zásady obžalovací dle §2 odst. 8, resp. §220 odst. 1 tr. řádu. Tím mělo dojít i k porušení článku 8 odst. 2 Listiny. Zproštěním obž. P. obžaloby a odsouzením stěžovatele došlo dle argumentace ústavní stížnosti i k porušení principu rovnosti účastníků řízení podle článku 37 odst. 3 Listiny.
V druhé části odůvodnění návrhu stěžovatel uváděl množství námitek skutkového charakteru, jež zpochybňovaly hodnocení jednotlivých důkazů obecnými soudy. Stěžovatel vyjádřil zejména nesouhlas se skutkovými zjištěními, k nimž nalézací a odvolací soud dospěly na základě výslechu znalců v hlavním líčení. Dle stěžovatele došlo v odůvodnění rozhodnutí obecných soudů k deformaci důkazu. Nikdy nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že stěžovatel poškozeného na zadním sedadle služebního vozu skutečně udeřil. Obecné soudy se navíc nikdy nevypořádaly s otázkou, zda by na tak stísněném prostoru (vzhledem ke značné tloušťce poškozeného) bylo vůbec možné tak silný úder zasadit. Stěžovatel má zato, že celá konstrukce skutkového děje zastávaná obecnými soudy, a tedy i závěr o jeho vině trestným činem, má ryze spekulativní charakter. Uvádí dále, že provedené důkazy umožňují celou řadu jiných možných skutkových verzí (pokud jde o čas a způsob smrtelného zranění poškozeného). S ohledem na to je stěžovatel přesvědčen, že v jeho trestní věci došlo k porušení zásady in dubio pro reo.
II.
Ústavní soud si podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků řízení k ústavní stížnosti. Z účastníků se k návrhu obsáhleji vyjádřil předseda senátu Krajského soudu v Plzni. Krajský soud zdůraznil nezbytnost postupu dle §262 tr. řádu, podle něhož odvolací soud nařídil, aby věc byla okresním soudem projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, neboť nalézací soud ve svých opakovaných zprošťujících rozsudcích vycházel z neúplně provedeného dokazování a z nesprávné aplikace ust. §2 odst. 6 tr. řádu. Odůvodnění posléze zrušených zprošťujících rozsudků neodpovídala zásadám dle §125 odst. 1 tr. řádu. Odvolací soud zdůraznil, že ve svých rozhodnutích žádným způsobem nalézacímu soudu nenařizoval, jak má konkrétní důkazy hodnotit, ani nepředjímal konečná konkrétní skutková zjištění, k nimž by tento soud měl dospět. Odvolací soud dle svého vyjádření toliko požadoval, aby soud prvého stupně své závěry přezkoumatelným způsobem vyjádřil, a to zcela v souladu s ústavněprávními kautelami spravedlivého procesu. Krajský soud dále odmítl argumentaci stěžovatele, že by v trestním řízení došlo k porušení zásady obžalovací dle §220 odst. 1 tr. řádu. Tzv. totožnost skutku byla dle obecného soudu zachována.
Vyjádření účastníků byla zaslána stěžovateli k replice, v níž stěžovatel opět polemizoval s argumenty odvolacího soudu v intencích původního návrhu, s tím, že zastával-li odvolací soud jiný právní názor než původní senát soudu nalézacího, měl možnost vzít na sebe odpovědnost ve smyslu §259 odst. 3 tr. řádu. Důvody pro postup dle §262 tr. řádu, uváděné odvolacím soudem, považuje stěžovatel za nelogické a účelové. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s tvrzením obecného soudu ohledně zachování totožnosti skutku.
III.
Na základě vyžádaného spisového materiálu (trestní spis Okresního soudu Plzeň - město sp. zn. 1 T 146/99) dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud vždy připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud dále zdůrazňuje subsidiární charakter ústavní stížnosti a charakter kasace rozhodnutí obecných soudů jako krajního prostředku, k němuž je přípustné se uchýlit jen tehdy, pokud jsou tato rozhodnutí výsledkem řízení, jež jako celek nebylo spravedlivé, tzn. odporovalo kautelám práva ústavního, vyjádřeným v příslušných článcích Listiny.
Pokud jde o tu část argumentace stěžovatele, jež je polemikou se skutkovými závěry obsaženými v napadeném odsuzujícím rozsudku odvolacího soudu, Ústavní soud může toliko zdůraznit, že mu nepřísluší provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení, pokud ovšem postupem obecných soudů nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele (srov. již např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, dostupný v databázi rozhodnutí Ústavního soudu NALUS). V projednávané věci má Ústavní soud zato, že rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 1. 2008 sp. zn. 8 To 417/2007 nenese ve svých skutkových závěrech a způsobu hodnocení důkazů známky libovůle, což lze ostatně konstatovat již o předcházejícím odsuzujícím rozsudku soudu okresního. Ústavní soud považuje ve světle důkazů provedených v trestním řízení za logicky odůvodněný závěr, že ke smrtelnému zranění poškozeného muselo dojít v době, kdy byl v kontaktu se stěžovatelem. Problematickou se jevila spíše otázka eventuálního spolupachatelství obž. P., přičemž verze skutkového děje, k níž se obecné soudy přiklonily, nejlépe odpovídá zásadě presumpce neviny právě ve vztahu k tomuto obžalovanému.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že ve věci nebyla zachována totožnost skutku dle §220 odst. 1 tr. řádu, nezbývá Ústavnímu soudu než odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí, zejména usnesení dovolacího soudu (str. 5), kde je vyjádřen právní názor souladný s ustálenou judikaturou obecných soudů i trestněprávní naukou. V českém trestním právu platná zásada obžalovací určuje meze, v nichž soud koná řízení na základě obžaloby. Soud může rozhodnout pouze o skutku, který je uveden v žalobním návrhu a tyto meze nesmí překročit. Trestní řád blíže nevymezuje a nedefinuje skutek, který je předmětem trestního stíhání a procesu dokazování. Podstata skutku je určována účastí obviněného na určité události, popsané v usnesení o zahájení trestního stíhání, později v žalobním návrhu a následně v rozhodnutí obecného soudu, ze které vzešel následek, porušující nebo ohrožující zájmy chráněné trestním zákonem. Totožnost skutku mezi usnesením o zahájení trestního stíhání a obžalobou, mezi obžalobou a rozhodnutím obecného soudu, je dána při zachování totožnosti jednání a následku, ale i v případě zachování jen totožnosti jednání nebo jen totožnosti následku anebo při částečné totožnosti jednání nebo následku.
Z uvedeného vyplývá, že totožnost skutku neznamená, že mezi popisem skutku v žalobním návrhu a popisem skutku ve výrokové části rozhodnutí soudu musí být úplná shoda. Na zachování totožnosti skutku nemají vliv změny v okolnostech, které pouze individualizují žalovaný skutek, tzn. že úprava popisu skutku nezpůsobuje porušení totožnosti skutku. Totožnost skutku je zachována jak v případě, kdy některé ze skutečností pojatých původně do souhrnu skutečností charakterizujících jednání nebo následek odpadnou, tak i tehdy, když k takovému souhrnu skutečností přistoupí skutečnosti další, tvořící s původními jedno jednání, popř. následek. K zachování totožnosti skutku pak postačí mj. shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, příp. byť i částečná totožnost jednání nebo totožnost následku. Následkem se přitom rozumí porušení individuálního objektu trestného činu v jeho konkrétní podobě, tedy konkrétní následek (porušení určitého jedinečného vztahu - zájmu), nikoli určitý typ následku (srov. týž výklad v usnesení sp. zn. I. ÚS 889/08). V projednávané věci je podstatné, že trestní soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci v hlavním líčení, bez ohledu na to, zda postavení obžalovaného zlepšují nebo zhoršují.
Z hlediska ústavněprávního přezkumu je ve věci stěžovatele rozhodující, zda s ohledem na znění původní obžaloby popis skutku, k němuž nalézací soud, resp. soud odvolací, dospěl ve skutkové větě výroku o vině, nezakládal pro stěžovatele tzv. překvapivost rozhodnutí, a tím i porušení jeho práva na obhajobu (viz nález sp. zn. III. ÚS 356/01, srov. sp. zn. I. ÚS 113/02, sp. zn. II. ÚS 445/06). Ústavní soud i zde dospěl k negativnímu závěru, neboť v předmětném trestním řízení byla přinejmenším ve fázi před soudem prvého stupně v původním složení senátu projednávána i ta verze skutkového děje, podle níž smrtelné zranění způsobil poškozenému jen jeden z obžalovaných, a to nezávisle na druhém obžalovaném (viz např. odůvodnění posléze zrušeného rozsudku okresního soudu ze dne 13. 1. 2006, str. 8). Stěžovatel, který měl po celou dobu řízení obhájce, si musel být vědom, že jediným časovým úsekem, kdy byl s poškozeným sám bez přítomnosti obž. P., byla doba, kdy vedle poškozeného seděl na zadním sedadle služebního vozu. Posuzujeme-li pak spravedlnost řízení jako celku, měl stěžovatel možnost vznášet proti popisu skutku ve výroku rozsudku nalézacího soudu námitky i v rámci odvolání, což také učinil, přičemž odvolací soud se s těmito námitkami v pravomocném rozhodnutí přesvědčivě vypořádal.
Ústavní soud nemá k rozhodnutím obecných soudů výhrad, ani pokud jde o zkrácení práva stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy (srov. článek 38 odst. 2 Listiny). Ve světle závěrů Ústavního soudu, vyjádřených v nálezech sp. zn. IV. ÚS 487/2003 a sp. zn. I. ÚS 41/2003 (srov. např. výklad v usnesení sp. zn. III. ÚS 39/07), se jako adekvátní jeví postup odvolacího soudu, jenž napadeným rozsudkem uložil stěžovateli trest pod dolní hranicí trestní sazby dle §40 odst. 1 tr. řádu.
V projednávané věci Ústavní soud zkoumal též otázku, zda Krajský soud v Plzni neporušil základní právo stěžovatele dle článku 38 odst. 1 Listiny, nařídil-li svým usnesením ze dne 20. 9. 2006 č. j. 8 To 391/2006-685, s odkazem na ust. §262 tr. řádu, aby věc byla nalézacím soudem projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. I v této otázce dospěl Ústavní soud k závěru, že postup odvolacího soudu meze vytýčené ústavněprávními garancemi nepřekročil.
Zásada vyplývající z ust. článku 38 odst. 1 Listiny (srov. i článek 81 a článek 94 odst. 1 Ústavy ČR), patří k důležitým prvkům právní jistoty a má být zárukou, že k rozhodnutí každé trestní věci jsou povolány soudy a soudci podle předem stanovených zásad vyplývajících z přesných procesních pravidel. V praxi je tato zásada provedena takovým systémem přidělování soudní agendy, který vylučuje - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců ad hoc. Má tak být zamezeno tzv. kabinetní justici, v níž by byl způsob rozhodnutí ovlivňován účelovým výběrem soudů a soudců (viz Císařová, D. a kol., Trestní právo procesní. 5. vydání, Praha: ASPI, 2008, str. 105, srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 2/93, sp. zn. III. ÚS 232/95, či nověji nálezy sp. zn. III. ÚS 561/02, sp. zn. IV. ÚS 307/07).
Ústavní soud ve své judikatuře zároveň konstatoval (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 642/08), že uvedená zásada se neuplatňuje absolutně v tom smyslu, že by za všech okolností bylo nutné trvat na projednání věci soudcem (soudem) určeným podle zákonných pravidel, pokud by to znamenalo porušení či pravděpodobné porušení jiných významných zásad spravedlivého procesu, zejména zásady nestrannosti a nezávislosti soudce, ale i pokud by to zpochybňovalo celkovou zákonnost řízení a objektivitu meritorního rozhodnutí. Z tohoto důvodu platná právní úprava umožňuje výjimky z pravidel o věcné a místní příslušnosti trestních soudů dle §16 a násl. tr. řádu. Jde především o možnost odnětí a přikázání věci nadřízeným soudem dle §25 tr. řádu a dále právě o postup odvolacího soudu dle §262 tr. řádu.
Dle naposled citovaného ustanovení, "rozhodne-li odvolací soud, že se věc vrací k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, může zároveň nařídit, aby byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Z důležitého důvodu může také nařídit, aby ji projednal a rozhodl jiný soud téhož druhu a téhož stupně v jeho obvodě."
Ústavní soud ve své judikatuře poukázal na to, že přípustnost postupu dle §262 tr. řádu je jedním z výrazů dvojinstančnosti českého trestního procesu (blíže viz sp. zn. I. ÚS 211/03). Stranám je dána možnost nechat rozhodnutí soudu prvého stupně a řízení jemu předcházející přezkoumat k tomu funkčně příslušným soudem dle §252 tr. řádu. Z tohoto práva stran domáhat se změny prvoinstančního rozhodnutí plyne mimo jiné povinnost odvolacího soudu postupovat tak, aby byly odstraněny vady ve smyslu ust. §258 a násl. tr. řádu. Aby mohl tuto svou revizní povinnost splnit, je odvolací soud ze zákona oprávněn vyslovit vůči soudu prvního stupně závazný právní názor a současně je oprávněn tomuto soudu nařídit provést úkony a doplnění. Těmto pokynům je soud prvního stupně povinen se podřídit (viz §264 odst. 1 tr. řádu). Nerespektování právního názoru nebo nařízených pokynů odvolacího soudu ze strany soudu nalézacího znamená právě porušení zmíněného principu dvojinstančnosti soudního rozhodování a tím i práva na spravedlivý a zákonný proces dle článku 36 odst. 1 Listiny (viz i článek 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, článek 4 Ústavy ČR, blíže viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 211/03, sp. zn. II. ÚS 254/08 či sp. zn. III. ÚS 1104/08 ).
Ústavní soud však zároveň postup odvolacího soudu dle §262 tr. řádu, lhostejno v které alternativě (srov. rozh. sp. zn. III. ÚS 90/95, sp. zn. I. ÚS 112/98, nověji např. sp. zn. III. ÚS 642/08), považuje za přípustný jen za výjimečných okolností (srov. judikaturu obecných soudů k ust. §25 tr. řádu, např. R 12/1972, či rozh. Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 5 Tz 273/2001 a sp. zn. 3 Tz 251/2000). Za takto výjimečnou uznává Ústavní soud situaci, kdy se na základě okolností dosavadního řízení před soudem prvého stupně lze důvodně domnívat, že před tímto konkrétním soudem, popř. za konkrétního složení senátu tohoto soudu, nelze zajistit dodržení základních zásad trestního řízení dle §2 tr. řádu. Ústavní soud s přihlédnutím ke všem okolnostem konstatuje, že k takovéto situaci došlo i v projednávaném případě.
V trestní věci stěžovatele byl odvolací soud opakovaně (celkem třikrát) nucen zrušit rozhodnutí soudu nalézacího, a to prakticky ze všech důvodů uvedených v ust. §258 odst. 1 tr. řádu. Ústavní soud sám podrobně přezkoumal zprošťující rozsudky Okresního soudu Plzeň - město sp. zn. 1 T 146/99 (ze dne 15. 4. 2004, ze dne 13. 1. 2006 a ze dne 31. 7. 2006) a byl nucen dát do značné míry za pravdu kritice vznášené v kasačních rozhodnutích Krajského soudu v Plzni. Ústavní soud na jedné straně oceňuje důraz, který okresní soud v původním složení senátu kladl na dodržení zásady presumpce neviny a jejího subprincipu rozhodování in dubio pro reo (srov. naposled nález ve věci sp. zn. III. ÚS 2042/08). Presumpci neviny dle článku 40 odst. 2 Listiny (srov. §2 odst. 2 tr. řádu) však nelze zaměňovat s rezignací soudu na zásadu objektivního zjištění skutkového stavu dle §2 odst. 5 tr. řádu, a zejména s neochotou postupovat ve smyslu poslední věty tohoto ustanovení. Pod presumpcí neviny nelze rovněž rozumět neochotu soudu přezkoumat všechny v úvahu přicházející trestněprávní kvalifikace stíhaného jednání. Dále je třeba konstatovat, že ani v rozsudku, jímž se obžalovaný zprošťuje obžaloby dle §226 písm. c) tr. řádu, nelze ustoupit od požadavků na odůvodnění dle §125 odst. 1 tr. řádu.
V trestní věci stěžovatele okresní soud v původním složení senátu opakovaně odůvodňoval své zprošťující rozsudky velmi paušálně a nepřehledně, takže nebylo dostatečně patrno, kde končí z důkazního řízení vzešlá skutková zjištění (co vůbec vzal okresní soud za prokázáno) a kde se počínají pouhé spekulace ohledně možných skutkových verzí. Nalézací soud se nevyjadřoval jednoznačně k tomu, zda přinejmenším jednáním jednoho z obžalovaných došlo ke smrtelným zraněním poškozeného za přítomnosti druhého. Nebyl tak schopen splnit pokyn odvolacího soudu a vypořádat se s otázkou eventuální odpovědnosti obžalovaných za trestný čin dle §158 odst. 1 písm. c) tr. zák., a to s ohledem na ust. §7 a §38 tehdy platného zákona o Policii ČR. Krajský soud přitom ve svých rozhodnutích okresnímu soudu neukládal povinnost akceptovat konkrétní skutková zjištění, ani mu nevnucoval určitý způsob hodnocení důkazů (srov. nález sp. zn. I. ÚS 49/06), ale vyjádřil toliko závazný právní názor, jak by měl nalézací soud postupovat při trestněprávní subsumpci, vezme-li za prokázanou některou z možných skutkových variant. Okresní soud však i ve svém v pořadí třetím rozsudku pokyny odvolacího soudu nerespektoval a v poměrně paušálním a málo srozumitelném odůvodnění rozhodnutí dával najevo určitou neochotu se věcí podrobněji zabývat. Za situace, kdy trestní řízení trvalo již dvanáct let, nemohl krajský soud riskovat další průtahy, k nimž by mohlo dojít v případě opětovaného nerespektování jeho pokynů nalézacím soudem v původním složení senátu. I s ohledem na ust. §259 odst. 5 písm. a) tr. řádu se postup odvolacího soudu dle §262 věta první tr. řádu jevil jako nejschůdnější, měl-li zabránit dalšímu prodlužování řízení. Z hlediska ústavněprávního přezkumu má Ústavní soud zato, že uvedeným krokem krajský soud v dané věci nezasáhl do základního práva stěžovatele dle článku 38 odst. 1 Listiny, a to i ve světle požadavků na náležité odůvodnění postupu dle §262 tr. řádu, jež Ústavní soud vyjádřil naposledy např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 1922/09.
S ohledem na výše uvedené byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu