ECLI:CZ:US:2009:3.US.2773.09.1
sp. zn. III. ÚS 2773/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. prosince 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ADVISER ECONOMY, a. s., IČ: 63078759, se sídlem Batelovská 1205, 140 00 Praha 4, právně zastoupené JUDr. Stanislavem Blažkem, advokátem AK se sídlem Moskevská 24a, 736 01 Havířov - město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2009 č. j. 22 Co 129/2009-113, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 29. října 2009, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2009 č. j. 22 Co 129/2009-113 ve výroku pod bodem II. a ve výroku pod bodem III., a to pro porušení článku 36 odst. 1 a článku 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil:
Stěžovatelka jako žalobkyně v občanskoprávním řízení vedla spor o částku 53.100,- Kč s příslušenstvím u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 399/2006 proti žalované Mgr. J. H. K odvolání žalované byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. prosince 2008 č. j. 11 C 399/2006-91 změněn rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2009 č. j. 22 Co 129/2009-113 ve výroku o věci samé pod bodem I. tak, že žaloba s žalobním návrhem na zaplacení 4% úroku ročně z částky 53 100,- Kč od 1. listopadu 2002 do zaplacení se zamítá, jinak byl v tomto výroku, tj. co do povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 53 100,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, jakož i ve výroku o nákladech státu pod bodem III. rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Ve výroku pod bodem II. odvolací soud rozhodl, že žalobkyni a vedlejšímu účastníkovi INTERNATIONAL MARKETING SERVICES, s. r. o. se nepřiznává náhrada nákladů řízení a ve výroku pod bodem III. bylo rozhodnuto, že žalobkyni a vedlejšímu účastníkovi se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá porušení svých ústavně zaručených práv, ke kterému mělo dojít tím, že jí nebyla přiznána náhrada nákladů řízení podle ust. §142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Městský soud v Praze totiž rozhodl podle ust. §224 odst. 1 o. s. ř. a podle ust. §150 o. s. ř., a i když stěžovatelka měla ve věci převážný úspěch, městský soud s poukazem na důvody zvláštního zřetele hodné rozhodl, že by nebylo spravedlivé, aby stěžovatelka měla přisouzeny náklady řízení. Stěžovatelka namítá, že městský soud takto rozhodl o nákladech řízení, aniž toto své rozhodnutí řádně odůvodnil, nýbrž pouze odkázal na své úvahy, v důsledku kterých nepřiznal příslušenství pohledávky. Podle stěžovatelky soud měl specifikovat důvody, proč využil svého moderačního práva podle ust. §224 odst. 1 o. s. ř. a podle ust. §150 o. s. ř.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. III. ÚS 224/98, sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. III. ÚS 619/2000, sp. zn. I. ÚS 633/05).
Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle ust. §150 o. s. ř.; aplikace citovaného ustanovení je totiž svou podstatou výjimečná, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Ustanovení §150 o. s. ř. obsahuje zvláštní zmírňovací právo soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Toto právo však přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv.
Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení (srov. sp. zn. I. ÚS 389/05).
Úvaha soudu, zda se v dané věci jedná o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro aplikaci ustanovení (ust. §150 o. s. ř.) naplněny, musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle (srov. sp. zn. III. ÚS 727/2000). V souzené věci Ústavní soud ověřil, že městský soud této své povinnosti dostál a své rozhodnutí - i když stručně -odůvodnil.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu