ECLI:CZ:US:2009:3.US.925.09.1
sp. zn. III. ÚS 925/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. září 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. S., právně zastoupené Mgr. Barborou Krásovou, advokátkou AK se sídlem Italská 1219/2, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. prosince 2008 č. j. 15 Cmo 252/2008-111 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2005 č. j. 58 CmI 21/2005-28, za účasti 1) Vrchního soudu v Praze, 2) Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 14. dubna 2009, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. prosince 2008 č. j. 15 Cmo 252/2008-111, jakož i rozsudku Krajského osudu v Praze ze dne 21. listopadu 2005 č. j. 58 CmI 21/2005-28, a to pro porušení článku 11 odst. 1 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. prosince 2008 č. j. 15 Cmo 252/2008-111 byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2005 č. j. 58 CmI 21/2005-28 v jeho výroku pod bodem I., kterým soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") domáhala toho, aby ze soupisu konkursní podstaty úpadce byla vyloučena pohledávka žalobkyně vůči České spořitelně, a. s. z titulu nároku na výplatu zůstatku vkladu na vkladní knížce č. XX-XXXX-X s názvem S. E. ve výši 5 000 020,- Kč s příslušenstvím. Odvolací soud uvedeným rozsudkem rozhodl poté, co Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") rozsudkem ze dne 9. července 2008 č. j. 21 Odo 2606/2007-91 zrušil jeho předchozí rozhodnutí a vyslovil v předmětné věci závazný právní názor.
Dle dovolacího soudu otázku vzniku zástavního práva k pohledávce z vkladu na vkladní knížce vzniklé na základě smlouvy ze dne 28. ledna 1993 je třeba i v současné době posuzovat podle právních předpisů účinných v době jeho vzniku, proto se řídí uspokojení pohledávky zajištěné zástavním právem i v současné době právní úpravou účinnou do 31. srpna 1998. Vkladový vztah ze smlouvy o vkladu na vkladní knížce má nepochybně majetkovou hodnotu. Pohledávka vkladatele proti peněžnímu ústavu ze smlouvy o vkladu na vkladní knížce, spočívající ve výplatě vybraných peněžních prostředků nebo zůstatku zrušeného vkladového vztahu, je tedy způsobilým předmětem zástavního práva (způsobilou zástavou). Předmětem zástavního práva (zástavou) je pouze pohledávka, jíž odpovídající závazek (dluh) je - jak předvídá ust. §151i věty první obč. zák. - poddlužník povinen plnit zástavnímu věřiteli, tedy v případě smlouvy o vkladu na vkladní knížce je zástavou pohledávka spočívající ve výplatě vybraných peněžních prostředků nebo zůstatku zrušeného vkladového vztahu. Výkladem projevů vůle obsažených v písemné smlouvě označené jako "zástavní list", uzavřené mezi žalobkyní a Českou spořitelnou, a. s. dne 28. ledna 1993, lze dovodit, že žalobkyně touto smlouvou dala souhlas České spořitelně, a. s. k zajištění její pohledávky ve výši 260 000 000,- Kč z "úvěrové smlouvy č. XXXX-XXXXXXX-XXX" do zástavy svou pohledávku ze smlouvy o vkladu na vkladní knížce, kterou uzavřela s Českou spořitelnou, a. s. a podle níž peněžní ústav potvrdil přijetí vkladu vkladní knížkou č. XX-XXXX-X. Právo na výplatu zůstatku vkladových vztahů zrušených ke dni 31. prosince 2002 nebylo ustanovením článku III zákona č. 126/2002 Sb., dotčeno a může být, bylo-li platně zastaveno, i nadále právním prostředkem uspokojení pohledávky zástavního věřitele.
V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud, který byl vázán právním názorem Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud"), vysloveným v předmětné věci v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. července 2008 č. j. 21 Odo 2606/2007-91, konstatoval, že námitka žalobkyně, že zástavní smlouva, jejímž předmětem byla vkladní knížka, je neplatná, neboť došlo k jejímu zániku v souvislosti s účinností zákona č. 126/2002 Sb., je nedůvodná. Byla-li zastavena pohledávka vkladatele proti peněžnímu ústavu ze smlouvy o vkladu na vkladní knížce, vystavené v době do 31. prosince 2000 na doručitele, zástava zrušením vkladového vztahu, provedeným ustanovením článku III zákona č. 126/2002 Sb., nezanikla. Peněžní ústav vyplatí po splatnosti zajištěné pohledávky zástavnímu věřiteli zastavenou pohledávku ze smlouvy o vkladu na vkladní knížce, i když mu nebylo sděleno heslo, na něž byla podle dohody vkladatele s peněžním ústavem výplata vázána (vinkulována).
Na základě uvedeného odvolací soud dovodil, že žalovaná sepsala předmětnou pohledávku do soupisu konkurzní podstaty oprávněně, neboť byla zatížena zástavním právem zajišťujícím úvěr poskytnutý Českou spořitelnou, a. s. úpadci, a žalobkyně jako oprávněná z této pohledávky neposkytla do konkurzní podstaty úpadce příslušné plnění, ačkoli k tomu byla žalovaným dle ust. §25 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání") vyzvána.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že správkyně konkursní podstaty zahrnula do soupisu konkursní podstaty finanční prostředky stěžovatelky uložené na vkladovém účtu. Tyto prostředky však nikdy nebyly předmětem zástavní smlouvy. Pokud obecné soudy takovéto jednání správkyně konkursní podstaty posoudily jako správné, došlo těmito soudními rozhodnutími k porušení základních práv a svobod stěžovatelky. Stěžovatelka dále považuje za nesprávný právní výklad, že v souvislosti s účinností zákona č. 126/2002 Sb., nedošlo k zániku zástavy - vkladu a domnívá se, že soudy v této otázce nesprávně vyložily příslušné ustanovení citovaného zákona. V článku III. tohoto zákona je uvedeno: "Systém pojištění pohledávek z vkladů se nevztahuje na vklady evidované ve vkladních knížkách na doručitele. Veškeré vkladové vztahy potvrzené vkladními knížkami na doručitele se ruší ke dni 31. prosince 2002. Právo vkladatele na výplatu zůstatku zrušeného vkladu se promlčí uplynutím 10 let od 31. 12. 2002."
Z tohoto ustanovení nelze podle stěžovatelky dospět k jinému právnímu závěru, než že dnem uvedeným v tomto ustanovení, tedy ke dni 31. 12. 2002, přestaly existovat veškeré vkladové vztahy potvrzené vkladními knížkami na doručitele (bez nejmenších pochyb prý tedy zanikl i vkladový vztah stěžovatelky založený vkladní knížkou č. XX-XXXX-X). K tomuto dni tedy zanikají vkladateli a peněžnímu ústavu všechna práva a povinnosti vyplývající z již neexistujícího vkladového vztahu. V poslední větě předmětného ustanovení je dále řečeno, že vkladateli vzniká nové právo, a to právo na výplatu zůstatku zrušeného vkladu, které se promlčí uplynutím 10 let od 31. prosince 2002. K takto nově vzniklému právu vkladatele se podle stěžovatelky nemůže vázat zástavní právo, které bylo spjato s původním vkladovým vztahem, neboť tento vkladový vztah již neexistuje a účastnící zástavního vztahu se nedohodli na změně zástavy.
Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti namítá, že podáním ze dne 23. října 2008 požádala soud, aby s ohledem na její finanční situaci, psychický stav a vysoký věk zvážil možnost aplikace ust. §150 o. s. ř. a nepřiznal žalované vůči stěžovatelce náhradu nákladů řízení. Vrchní soud v Praze nejen že její žádosti nevyhověl a uložil jí povinnost uhradit žalované náklady řízení v plné výši, ale toto své rozhodnutí ani neodůvodnil. Z odůvodnění rozsudku tak není zřejmé, zda soud její žádosti nevyhověl záměrně anebo zda žádost žalobkyně přehlédl. Stěžovatelka dále namítá, že žalovaná správkyně konkursní podstaty byla v řízení zastoupena spolupracující advokátkou. Stěžovatelka si je vědoma toho, že správce konkursní podstaty je oprávněn dát se v řízení, v němž vymáhá ve prospěch podstaty pohledávky úpadce, zastoupit advokátem, ovšem v případě zastoupení spolupracujícím advokátem vznikají pochybnosti, zda se nejedná o účelové zvyšování nákladů soudního řízení.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Napadeným rozsudkem ze dne 18. prosince 2008 č. j. 15 Cmo 252/2008-111 rozhodl Vrchní soud v Praze poté, co Nejvyšší soud jako soud dovolací zrušil jeho předchozí rozhodnutí v této věci a vyslovil závazný právní názor, kterým byl vrchní soud při svém dalším rozhodování vázán.
Ústavnímu soudu, který není součástí soustavy obecných soudů, dle jeho ustálené rozhodovací praxe nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3., č. 5). Tyto meze vyplývající z nezávislosti soudů při jejich rozhodování je možné prolomit pouze za situace, při níž by obecné soudy porušily ústavně garantovaná základní lidská práva a svobody.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že mu v zásadě nepřísluší posuzovat výklad a následnou aplikaci jednoduchého práva obecnými soudy. Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), by mohl zasáhnout do procesu rozhodování obecných soudů pouze, pokud by výklad zákona byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti. K tomu dochází pokud je nepřípustně postiženo některé ze základních práv nebo svobod, pokud je opomenut jiný možný ústavně konformní výklad právní normy, nebo pokud soudy přistoupí k výkladu, jenž je zjevným a neodůvodněným vybočením z výkladových standardů a soudní praxe (projev libovůle) či je v rozporu se zásadou spravedlnosti (např. přepjatý formalismus).
Jak totiž vyplývá z jeho konstantní judikatury, rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona, bez ohledu na to, zda namítaný nebo autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle článku 36 Listiny základních práv a svobod (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 29. května 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 8, č. 66).
Úloha Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) je v zásadě odlišná od kompetencí Nejvyššího soudu, jehož primárním úkolem je sjednocování judikatury obecných soudů, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva v souvislosti s posouzením otázek zásadního právního významu. Sjednocování judikatury přísluší Nejvyššímu soudu (ust. §14 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a Ústavní soud zejména v oblasti hmotného práva nemůže provádět její korekci. Jestliže nadto jsou rozhodnutí obecných soudů v této věci v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu a poukaz na jeho rozhodovací praxi je v nich obsažen, nenáleží Ústavnímu soudu do této kompetence Nejvyššího soudu v daných souvislostech jakkoli zasahovat. Uvedené se vztahuje i na nyní projednávanou věc.
Pokud jde o námitku stěžovatelky, že dovolací soud nevzal v úvahu její žádost a nezvážil aplikaci ust. §150 o. s. ř., k tomu uvádí Ústavní soud následující:
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. III. ÚS 224/98, sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. III. ÚS 619/2000, sp. zn. I. ÚS 633/05).
Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle ust. §150 o. s. ř.; aplikace citovaného ustanovení je totiž svou podstatou výjimečná, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Ustanovení §150 o. s. ř. obsahuje zvláštní zmírňovací právo soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Toto právo však především přísluší soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti tohoto kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv.
Je zásadně věcí obecného soudu, uvážit, zda dané ustanovení, které je ustanovením použitelným pouze ve výjimečných případech, aplikuje či nikoliv (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 37/02). Vymezování obsahu tohoto neurčitého právního pojmu je tedy úlohou soudů obecných vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 389/05).
Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí označil, byť stručně, avšak dostatečně zřetelně, o jaké ustanovení a z jakého důvodu opřel svůj výrok o nákladech řízení. Napadené rozhodnutí tedy nelze ani v tomto směru hodnotit jako rozhodnutí svévolné či vykazující prvky libovůle.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud dovodil, že závěrům obecných soudů obsaženým v napadených rozhodnutích nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Obecné soudy svá rozhodnutí řádně, ústavně konformním způsobem odůvodnily, uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily. Právní názor obecných soudů byl přijat v souladu s ústavní nezávislostí soudní moci (článek 81 a článek 82 Ústavy). Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu