ECLI:CZ:US:2009:4.US.1753.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1753/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. září 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Vladimíra Kůrky a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti V. P., zastoupeného JUDr. Helenou Strachotovou, advokátkou, AK se sídlem Matiční 730/3, 702 00 Ostrava-Moravská Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 3. 2009 čj. 8 Co 58/2009-32 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označeného usnesení ve výroku, kterým Krajský soud v Českých Budějovicích změnil rozhodnutí Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 9. 2008 čj. 25 C 335/2008-24 tak, že zavázal žalovaného povinností zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně částku 20 420,- Kč.
Stěžovatel uvedl, že se žalobou proti žalovanému JUDr. R. P. domáhal zaplacení částky 250 000,- Kč. Po vydání platebního rozkazu žalovaný částku uhradil a stěžovatel vzal žalobu zpět. Okresní soud v Českých Budějovicích řízení zastavil a podle ustanovení §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. přiznal stěžovateli právo na náhradu nákladů ve výši 51 051,- Kč. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodnutí okresního soudu změnil a s odkazem na ustanovení §150 o. s. ř. povinnost žalovaného k náhradě nákladů snížil. Stěžovatel nesouhlasil s důvody, kterými byl krajský soud při svém rozhodování veden, a označil je za projev libovůle. Tvrdil, že pochybení žalovaného bylo bez jakékoliv logické návaznosti na ustanovení §150 o. s. ř. či rozumného odůvodnění přičteno k jeho tíži a poukázal na to, že právní závěry krajského soudu jsou v rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními, či základ v nich zcela postrádají.
Z napadeného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že žalovaná částka představovala prostředky složené stěžovatelem do advokátní úschovy, které měl žalovaný vrátit do 10. 7. 2008 (podle stěžovatele), resp. do 12. 8. 2008 (podle žalovaného). Po podání žaloby podané dne 21. 7. 2008 žalovaný dne 1. 8. 2008 vrátil stěžovateli částku ve výši 150 000,- Kč a dne 18. 8. 2008 zbytek ve výši 100 000,- Kč.
Krajský soud při aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. spatřoval důvody hodné zvláštního zřetele v chování účastníků řízení před a po zahájení řízení. Konstatoval, že stěžovatel podal žalobu po právu, nicméně v době, kdy věděl, že žalovaný je na zahraniční dovolené a nemůže v této době (do 28. 7. 2008) fakticky zaplatit, či reagovat na písemnou korespondenci právní zástupkyně stěžovatele. Krajský soud sice připustil, že žalovaný měl plnit bez výzvy ještě před odjezdem na dovolenou, nicméně vzal v úvahu, že stěžovatel podal žalobu, aniž by vyčkal na reakci protistrany, navíc v době, kdy ta byla mimo Českou republiku. Po zjištění, že žalovaný po návratu z dovolené nevrátil stěžovateli bez rozumných důvodů celou částku, ale pouze její část a zbytek uhradil později, měl odvolací soud za to, že je spravedlivé úhradu nákladů řízení rozdělit. Krajský soud usoudil, že 60 % nákladů (odpovídají částce 150 000,- Kč, kterou žalovaný zaplatil bezprostředně po návratu z dovolené) by si měl stěžovatel nést sám, zatímco ve zbytku, tj. v rozsahu 40 % (odpovídající částce 100 000,- Kč, kterou žalovaný zaplatil až dne 18. 8. 2008) musí jíž úhrada nákladů řízení jít k tíži žalovaného. Jestliže okresní soud vyčíslil náklady řízení celkem částkou 51 051,- Kč, pak žalovaný musí zaplatit stěžovateli částku 20 420,- Kč. Krajský soud tak v tomto smyslu změnil usnesení soudu I. stupně v jeho náhradově nákladovém výroku.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnosti je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel tvrdil porušení čl. 36 odst. 1 Listiny na základě toho, že odvolací soud využil své diskreční oprávnění, aniž by předtím uvážil, zda všechno, co v řízení vyšlo najevo, odůvodňuje aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., resp. aniž by aplikaci citovaného ustanovení řádně odůvodnil.
K rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexi z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05 a další dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování; Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 457/05, dostupné tamtéž). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto výjimečné (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. u., sv. 15, str. 17, sp. zn. II. ÚS 598/2000, Sb. n. u., sv. 23, str. 23 a další).
Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle ustanovení §150 o. s. ř., které při existenci důvodů hodných zvláštního zřetele umožňuje soudu výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti úspěšnému účastníkovi nepřiznat. Aplikace citovaného ustanovení, svou podstatou výjimečného v tom, že soud může o náhradě nákladů řízení rozhodnout jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, zcela přísluší soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti tohoto kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv (srov. např. nález sp. zn. III.ÚS 619/2000, Sb. n. u., sv. 22, str. 165, usnesení sp. zn. IV. ÚS 37/02, Sb. n. u., sv. 4, str. 357).
Vymezení obsahu neurčitého právního pojmu "okolnosti hodné zvláštního zřetele" je úlohou obecných soudů vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 389/05, na http://nalus.usoud.cz); pod tyto okolnosti však nelze podřadit důvody, jež skutkovou podstatu citovaného zákonného ustanovení zjevně nenaplňují, extrémně vybočují z jeho účelu a zcela postrádají i smysl logický (srov. nález sp. zn. I.ÚS 305/03, Sb. n. u., sv. 38 str. 3). Zásah Ústavního soudu tak může přicházet v úvahu jen v případě, kdy je překročen rámec, ve kterém se volná úvaha obecného soudu pohybuje, tj. v případech zcela extrémního použití (zneužití) ustanovení §150 o. s. ř., kdy obecný soud postupuje libovolně, např. své rozhodnutí řádně a přesvědčivě neodůvodní (srov. nález sp. zn. III. ÚS 727/2000, Sb. n. u., sv. 22, str. 145), svévolně, pokud se konkrétní důvody pro aplikaci tohoto ustanovení jeví jako zcela nedostatečné (srov. sp. zn. II.ÚS 635/04, Sb. n. u., sv. 36, str. 695), nepodloženě, pokud soud nepřihlédne ke skutečnosti, dotýkající se samotného účelu soudního řízení, tj. poskytování soudní ochrany právům (srov. nález sp. zn. I. ÚS 350/04, Sb. n. u., sv. 34, str. 317), nebo je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné z důvodu nevypořádání se s námitkami uvedenými v odvolání (srov. nález sp. zn. I.ÚS 654/03, Sb. n. u. sv. 32, str. 255). Z hlediska záruk spravedlivého procesu Ústavní soud rovněž zkoumá procesní podmínky při aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., tj. zda účastníkům řízení byl (zejména v odvolacím řízení) vytvořen prostor pro kontradiktorní uplatnění návrhů či důkazů, které by mohly uplatnění moderačního práva ovlivnit (srov. nález II.ÚS 828/06 Sb. n. u. 44, str. 309).
Shora vymezená pochybení však Ústavní soud v projednávaném případě neshledal. Krajský soud v Českých Budějovicích označil, jaké konkrétní okolnosti, resp. jejich souhrn, považoval za důvody hodné zvláštního zřetele a hodnotil situaci, ve které se ocitli účastníci řízení s ohledem na svoje chování v době před a po zahájení řízení. Tyto okolnosti krajský soud v odůvodnění svého usnesení popsal a vyložil, jak na ně nahlížel v kontextu celého případu. Jakkoliv s názory a závěry krajského soudu stěžovatel nesouhlasil a oponoval jim, nebylo možné napadené rozhodnutí považovat za způsobilé založit zásah Ústavního soudu. Libovůle či svévole v rozhodování soudu nespočívá v tom, že soud hodnotí postoj účastníků a okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, a poté je shledá za natolik hodné zvláštního zřetele, že pro ně nepřizná náhradu nákladu řízení, ale v tom, že se nevypořádá s rozhodujícími skutečnostmi plynoucími ze spisu, či nevysvětlí jejich zjevný rozpor, případně vychází ze skutečností, které nemají oporu v provedeném dokazování, či jsou pro posouzení otázky, jež je předmětem rozhodnutí, bez významu. Vzhledem k povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení musí vytýkané "vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Tak tomu v projednávané věci nebylo. Ústavní soud neshledal, že by právní závěry Krajského soudu v Českých Budějovicích postrádaly oporu ve skutkových zjištěních, či vykazovaly extrémní argumentační exces, a proto po posouzení obsahu napadeného rozhodnutí konstatoval, že k porušení kautel vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny ve vztahu ke stěžovateli nedošlo.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 17. září 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu