ECLI:CZ:US:2009:4.US.2128.07.2
sp. zn. IV. ÚS 2128/07
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické - ze dne 27. dubna 2009 sp. zn. IV. ÚS 2128/07 ve věci ústavní stížnosti Ing. P. K. proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 1. 9. 2006 č. j. 18 C 153/2006-26, kterým byla stěžovateli mimo jiné uložena povinnost zaplatit žalobkyni stanovenou částku a uhradit náklady řízení, přičemž řízení, z něhož předmětné rozhodnutí vzešlo, proběhlo bez stěžovatelova vědomí, pouze za účasti ustanoveného opatrovníka.
Výrok
I. Rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 1. 9. 2006 č. j. 18 C 153/2006-26 se ve výrocích označených I. a III. zrušuje.
II. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 15. 8. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 1. 9. 2006 č. j. 18 C 153/2006-26, jímž mu byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni E.ON Energie, a. s., (dále jen "vedlejší účastnice") částku 49 305 Kč s příslušenstvím (výrok I. rozsudku) a uhradit náklady řízení (výrok III. rozsudku). Co do částky 13 462 Kč byla žaloba zamítnuta (výrok II. rozsudku). Stěžovatel podal společně s ústavní stížností návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že vydáním napadeného rozsudku došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále i k porušení čl. 90 a 96 Ústavy České republiky, neboť řízení, z něhož předmětné rozhodnutí vzešlo, proběhlo bez jeho vědomí, toliko za účasti opatrovníka ustanoveného dle §29 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "občanský soudní řád"), přestože pro takový postup nebyly splněny zákonné předpoklady. O existenci rozsudku městského soudu ze dne 1. 9. 2006 č. j. 18 C 153/2006-26 se stěžovatel dozvěděl až prostřednictvím svého otce poté, co byl společnosti FK system Brno, s. r. o., doručen exekuční příkaz 006 EX 788-0072/07-20 soudní exekutorky JUDr. Aleny Blažkové, Ph.D., ze dne 24. 7. 2007 společně s usnesením městského soudu ze dne 12. 6. 2007 č. j. 101 Nc 1011/2007-12.
3. Městský soud dle přesvědčení stěžovatele nevyčerpal při zjišťování místa jeho bydliště všechny možnosti, pokud se omezil toliko na dotaz na místo trvalého pobytu a ověření, zda se stěžovatel nenachází ve výkonu trestu odnětí svobody. Na základě těchto zjištění však nebylo možno učinit spolehlivý závěr o tom, že je stěžovatel osobou neznámého pobytu, a to už jen s ohledem na krátký časový interval mezi podáním žaloby a ustanovením opatrovníka. Nadto v období, kdy soud neúspěšně zjišťoval místo jeho pobytu, se stěžovatel již fakticky zdržoval ve svém nově postaveném rodinném domě na adrese K. 1, B. Tuto adresu přitom stěžovatel uvedl jako místo odběru elektrické energie i jako adresu korespondenční na smlouvě o odběru elektřiny uzavřené mezi ním a vedlejší účastnicí dne 25. 8. 2005, která nahrazovala předchozí smlouvu ze dne 14. 4. 2003, o niž vedlejší účastnice opřela svou žalobu. K tomu stěžovatel dále podotkl, že dluh, jehož zaplacení se vedlejší účastnice žalobou domáhala, dle svého přesvědčení uhradil právě prostřednictvím plnění poskytovaného na základě smlouvy ze dne 25. 8. 2005. Městský soud tedy mohl při náležité pečlivosti adresu stěžovatele snadno zjistit, a to prostřednictvím dotazu na místo odběru, které bylo uvedeno i ve smlouvě a na fakturách, které měl soud k dispozici, příp. se mohl ohledně možného pobytu stěžovatele obrátit na vedlejší účastnici. Konečně mohl stěžovatele kontaktovat i prostřednictvím rodinné firmy, jak to později na základě údajů z obchodního rejstříku učinil soudní exekutor. Městský soud však takto nepostupoval a bydliště stěžovatele řádně nezjistil, což následně vyústilo v porušení jeho ústavně zaručených práv.
4. Stěžovatel dále poukázal na skutečnost, že opatrovnice byla zjevně ustanovena toliko za účelem získání adresy, na niž by bylo možno doručovat písemnosti. Jednalo se o zaměstnankyni soudu, která svou funkci vykonávala ryze formálně, což je zřejmé z toho, že ani jednou nenahlédla do spisu, neúčastnila se jednání a nepodala ve věci žádné vyjádření ani opravný prostředek. Na protiústavnost takové praxe ostatně již v minulosti upozornil i Ústavní soud, a to např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 572/05 ze dne 3. 4. 2006 (N 76/41 SbNU 3).
II.
5. Ústavní soud usnesením ze dne 23. 8. 2007 č. j. IV. ÚS 2128/07-7 odložil vykonatelnost napadeného rozsudku a vyžádal si spis městského soudu sp. zn. 18 C 153/2006 a vyjádření účastníků řízení.
6. Městský soud ve svém vyjádření toliko konstatoval, že jeho postup je zřejmý z obsahu spisu, vedlejší účastnice se pak svého postavení účastníka řízení vzdala. Vzhledem k tomu, že vyjádření účastníků neobsahovala žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodování Ústavního soudu, nebyla tato zasílána stěžovateli k případné replice. Všichni účastníci řízení souhlasili s upuštěním od ústního jednání.
7. Z obsahu spisu městského soudu sp. zn. 18 C 153/2006 Ústavní soud zjistil, že dne 4. 5. 2006 byla soudu doručena žaloba, jejímž prostřednictvím se vedlejší účastnice po stěžovateli domáhala zaplacení částky 62 760 Kč s příslušenstvím. Městský soud následně vydal platební rozkaz ze dne 19. 5. 2006 č. j. 18 C 153/2006-14, který byl stěžovateli doručován na adresu uvedenou v žalobě. Zásilka byla soudu vrácena zpět jako nedoručená s odůvodněním, že se adresát odstěhoval bez udání adresy. Městský soud poté učinil dotaz, zda se stěžovatel nenachází ve výkonu trestu odnětí svobody a jaké je jeho trvalé bydliště. Na základě těchto dotazů nevyšla najevo žádná nová skutečnost, městský soud proto usnesením ze dne 26. 6. 2006 č. j. 18 C 153/2006-19 ustanovil dle §29 odst. 3 občanského soudního řádu stěžovateli jako opatrovnici D. V., zaměstnankyni tohoto soudu. Jednání, které se konalo dne 1. 9. 2006, se opatrovnice nezúčastnila, přestože o něm byla vyrozuměna. Městský soud pak rozhodl, jak je uvedeno výše. Opravný prostředek proti rozsudku městského soudu opatrovnice nepodala.
III.
8. Dříve než bylo možno přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí, byl Ústavní soud povinen zkoumat, zda byla ústavní stížnost podána včas, zda byla přípustná a zda splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu.
9. V prvé řadě je třeba poznamenat, že stěžovatel napadl rozhodnutí městského soudu jako celek (en bloc), přestože výrok II. rozsudku městského soudu, jímž byla žaloba vedlejší účastnice co do částky 13 462 Kč s příslušenstvím zamítnuta, zjevně nebyl způsobilý zasáhnout do jeho ústavně zaručených práv, neboť mu z něj nevyplývala žádná povinnost, jež by se negativně promítla v jeho právní sféře. Z tohoto důvodu Ústavní soud v části, v níž ústavní stížnost směřovala proti výroku II. rozsudku městského soudu, tuto odmítl jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou dle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
10. Následně se Ústavní soud zabýval otázkou, zda byla ústavní stížnost podána ve lhůtě stanovené za tímto účelem zákonem o Ústavním soudu a zda byla přípustná. Stěžovateli nebyl napadený rozsudek z důvodu zastoupení opatrovníkem doručen a o jeho existenci se dle svého tvrzení dozvěděl až poté, co byl společnosti FK system Brno, s. r. o, doručen exekuční příkaz 006 EX 788-0072/07-20 soudní exekutorky JUDr. Aleny Blažkové, Ph.D., ze dne 24. 7. 2007. Ústavní soud v obdobných případech ustáleně judikuje, že ústavní stížnost je přípustná a počátek zákonné lhůty pro její podání je třeba odvozovat ode dne, kdy se stěžovatel o rozhodnutí dozvěděl [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 559/2000 ze dne 25. 9. 2002 (N 111/27 SbNU 233), sp. zn. II. ÚS 565/03 ze dne 27. 10. 2004 (N 160/35 SbNU 195), sp. zn. II. ÚS 351/04 ze dne 4. 11. 2004 (N 167/35 SbNU 267), sp. zn. II. ÚS 629/04 ze dne 31. 3. 2005 (N 69/36 SbNU 731), sp. zn. I. ÚS 572/05 ze dne 3. 4. 2006 (N 76/41 SbNU 3), sp. zn. IV. ÚS 811/05 ze dne 9. 5. 2006 (N 98/41 SbNU 279), sp. zn. IV. ÚS 369/06 ze dne 7. 11. 2006 (N 206/43 SbNU 303) a další, všechny dostupné na elektronické adrese http://nalus.usoud.cz]. Tvrzení stěžovatele obsahující časové vymezení, odkdy mu byla existence napadeného rozsudku známa, nebylo žádným z účastníků řízení zpochybněno, Ústavní soud z něj proto při posouzení běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti vycházel. Ústavní stížnost byla na podatelnu Ústavního soudu osobně doručena dne 15. 8. 2007, již z data vydání exekučního příkazu tedy bylo patrné, že ústavní stížnost byla podána včas.
11. Jelikož byly splněny veškeré formální náležitosti, přistoupil Ústavní soud k meritornímu přezkoumání napadeného rozhodnutí. Poté, co tak učinil, shledal, že ústavní stížnost je důvodná.
12. K podmínkám pro ustanovení opatrovníka účastníkovi řízení, jehož pobyt nebyl znám, se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již mnohokrát vyjádřil v tom smyslu, že šetření místa pobytu takové osoby musí být řádné a dostatečné, aktuální a že je třeba případně zvážit i možnost použití jiných opatření [nálezy sp. zn. IV. ÚS 200/97 ze dne 7. 12. 1998 (N 149/12 SbNU 381), sp. zn. I. ÚS 559/2000 (viz výše), sp. zn. I. ÚS 322/2000 ze dne 16. 10. 2001 (N 150/24 SbNU 105), sp. zn. II. ÚS 351/04 (viz výše), sp. zn. IV. ÚS 811/05 (viz výše), sp. zn. I. ÚS 264/06 ze dne 8. 11. 2006 (N 207/43 SbNU 315), sp. zn. IV. ÚS 369/06 (viz výše), sp. zn. I. ÚS 2369/07 ze dne 27. 11. 2008 (N 206/51 SbNU 573), sp. zn. I. ÚS 3269/07 ze dne 1. 12. 2008 (N 208/51 SbNU 593), sp. zn. IV. ÚS 1778/08 ze dne 29. 10. 2008 (N 185/51 SbNU 277) a další]. V projednávané věci městský soud zcela jednoznačně nevyčerpal všechny dostupné možnosti ke zjištění pobytu stěžovatele, což je patrné již z toho, že adresa, na níž se stěžovatel zdržoval, byla jako místo odběru elektrické energie uvedena ve fakturách, tvořících přílohu žaloby. Ústavnímu soudu tedy nezbylo než v tomto ohledu námitkám stěžovatele v plné míře přisvědčit, neboť městský soud mohl při důslednějším zkoumání zcela nepochybně adresu stěžovatele získat.
13. Ústavní soud rovněž judikoval, že obecný soud nesplní řádně zákonnou povinnost vyhledávací, resp. splní ji nedostatečně, i tehdy, jestliže ustanovení opatrovníka účastníku řízení, jehož pobyt není znám, nepředcházelo šetření o tom, zda není možno použít jiné opatření, tzn. přinejmenším, zda účastníka řízení může zastupovat osoba jemu příbuzná. Funkce opatrovníka nebyla zákonem stanovena, aby usnadňovala činnost soudu tím, že má kam odesílat písemnosti. Byla vytvořena proto, aby do důsledku hájila zájmy nepřítomného, což představuje mj. studium spisu, podávání vyjádření a vedení celého sporu za nepřítomného tak, jak by takovou povinnost byl nucen plnit smluvní zástupce [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 572/05 (viz výše) , sp. zn. I. ÚS 264/06 (viz výše), sp. zn. I. ÚS 369/06 (viz výše), sp. zn. I. ÚS 2369/07 (viz výše), sp. zn. II. ÚS 843/08 ze dne 7. 1. 2009 (N 3/52 SbNU 19), sp. zn. IV. ÚS 2380/08 ze dne 16. 12. 2008 (N 223/51 SbNU 793)]. Rovněž v tomto ohledu městský soud svým povinnostem řádně nedostál, neboť možností ustanovit stěžovateli opatrovníka z řad jeho rodinných příslušníků se vůbec nezabýval.
14. Konečně byla shledána důvodnou i námitka formálního charakteru zastoupení. Na problematičnost praxe ustanovování opatrovníků z řad zaměstnanců soudu Ústavní soud poukázal např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 629/04 (viz výše), v němž konstatoval, že: "Funkce opatrovníka byla vytvořena proto, aby byly do důsledku hájeny zájmy nepřítomného účastníka řízení tak, jak by takovou povinnost plnil smluvní zástupce. Pokud má účastník řízení svého zvoleného zástupce, odpovídá za jeho volbu a za jeho konkrétní kroky v řízení tento účastník sám. Pokud však opatrovníka, coby zástupce účastníka řízení ustanoví soud, odpovídá za to, že opatrovník bude hájit práva a oprávněné zájmy účastníka řízení. Má přitom povinnost zprostit opatrovníka jeho funkce, pokud zjistí, že opatrovník svoji funkci v řízení buďto nevykonává fakticky vůbec (jako v posuzovaném případě), anebo zcela nedostatečně. Postup, kdy je soudem ustanoven a poté tolerován zcela nečinný opatrovník, je nepřípustným formalismem, který ve svém důsledku popírá právo nepřítomného účastníka na spravedlivé řízení.". Ústavní soud v citovaném nálezu dále uvedl: "Při ustanovení opatrovníka je proto třeba přísně vážit, aby nedošlo ke kolizi zájmů zástupce a zastoupeného. Nelze očekávat, že podřízený pracovník soudu jako opatrovník účastníka řízení ve věci řešené tímtéž soudem bude brojit proti postupu a rozhodnutí soudu." [shodně nálezy sp. zn. IV. ÚS 273/05 ze dne 11. 1. 2007 (N 7/44 SbNU 73), II. ÚS 303/05 ze dne 13. 9. 2007 (N 141/46 SbNU 361) a další]. Výše uvedené závěry plně dopadají i na nyní projednávanou věc, v níž byla opatrovníkem ustanovena zaměstnankyně soudu, přičemž formální charakter jejího ustanovení je dostatečně zřejmý ze skutečnosti, že v zastoupení stěžovatele neučinila ani jeden procesní úkon.
15. Městský soud tedy zjevně pochybil jednak tím, že před vydáním usnesení o ustanovení opatrovníka dle §29 odst. 3 občanského soudního řádu při zjišťování místa bydliště stěžovatele nepostupoval dostatečně důsledně, a opatrovníka tak ustanovil zcela zbytečně, neboť bylo nepochybně v silách soudu adresu, na níž se stěžovatel zdržoval, zjistit, a dále tím, že se nezabýval otázkou, která osoba se z hlediska ochrany zájmů stěžovatele jeví pro funkci opatrovníka nejvhodnější, a bez dalšího ustanovil opatrovníkem svoji zaměstnankyni. Konečně městský soud chyboval v tom, že nečinnost ustanovené opatrovnice a formální charakter výkonu její funkce toleroval. Každé z výše uvedených pochybení bylo samo o sobě způsobilé konstituovat porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť jím byla stěžovateli odňata možnost účastnit se jednání soudu a účinně před ním hájit svá práva. Ve svém souhrnu pak tvoří přímo ukázkový příklad ústavně nepřijatelného formalismu při vyřizování věcí, u nichž se při zjišťování místa bydliště žalovaného vyskytly určité obtíže.
16. Na základě výše uvedených úvah dospěl Ústavní soud k závěru, že výroky I. a III. rozsudku městského soudu ze dne 1. 9. 2006 č. j. 18 C 153/2006-26 byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, proto ústavní stížnosti v tomto rozsahu vyhověl a dle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí zrušil.