ECLI:CZ:US:2010:2.US.945.10.1
sp. zn. II. ÚS 945/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. Č., zastoupeného Mgr. Janem Hraško, advokátem v Liberci, Revoluční 123/17, směřující proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 26. 2. 2010 č. j. 59 Ca 51/2008-106, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, s odkazem na údajné porušení svých práv zakotvených v čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení nákladového výroku (č. II) v záhlaví specifikovaného rozsudku krajského soudu.
Tímto rozsudkem krajský soud zrušil k žalobě stěžovatele rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem č. j. 1185/08-1500-506476 ze dne 24. 1. 2008, jímž bylo rozhodováno o odvolání proti výzvě k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nyní napadeným výrokem ad II. krajský soud uložil žalovanému finančnímu ředitelství nahradit ve stanovené lhůtě stěžovateli náklady řízení ve výši
13.640,- Kč. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku, jako důvodně vynaložené náklady vyhodnotil soudní poplatek za správní žalobu (2.000,- Kč) a kasační stížnost (3.000,- Kč), odměnu zástupce stěžovatele (7.200,- Kč) za tři úkony právní služby a jeho hotové výdaje. Odměnu pak navýšil o částku odpovídající dani z přidané hodnoty (1.440,- Kč). Při stanovení výše odměny odkázal na ustanovení §35 odst. 2 soudního řádu správního a příslušná ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).
S určením odměny podle advokátního tarifu ovšem stěžovatel spokojen není, byť připouští, že se zde soud neodchýlil od praxe správních soudů; domnívá se, že měla být aplikována spíše vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška o paušálních náhradách"). Použití chybného podzákonného předpisu má dalekosáhlý dopad do jeho práv chráněných ústavním pořádkem. Domnívá se, že je z hlediska výpočtu odměny za právní pomoc lhostejné, jak stát rozděluje a označuje řízení, v jejichž rámci byla poskytnuta. Rozlišování procesu na "občanské soudní řízení" a "soudní řízení správní" je věcí teorie a stěžovatel nemůže nést nevýhody takového uspořádání. Též z ustanovení (§64) soudního řádu správního o subsidiárním použití občanského soudního řádu, který v hlavě pojednávající o nákladech řízení odkazuje na vyhlášku o paušálních náhradách, stěžovatel dovozuje, že úhrada za zastoupení měla být vypočtena dle tohoto právního předpisu. V řízení šlo o to, zda stěžovatel zaplatí daňový nedoplatek v částce 115.064.071,85 Kč. Odměnu vypočtenou z advokátního tarifu částkou 7.200,- Kč + DPH při tak vysokém punktu považuje, zejména s ohledem na míru rizika advokáta, za nepřiměřeně nízkou. Navíc na úspěchu v dané věci měl advokát zásadní podíl, neboť právě on vznesl námitku prekluze nároku. Konečně není podle stěžovatele praktického rozdílu mezi poskytováním právní služby ve sporu o zaplacení kupní ceny ve výši 115.064.071,85 Kč a v řízení o zrušení rozhodnutí o daňovém nedoplatku ve výši 115.064.071,85 Kč. Postup soudu dle stěžovatele v daném případě vybočuje z pravidel řízení tak závažným způsobem, že se jím Ústavní soud může zabývat, byť jde o náklady řízení; odkazuje přitom na nález sp. zn. I. ÚS 1531/07.
Ústavní soud přezkoumal podaný návrh a dospěl k závěru, že není opodstatněný. Aniž by činil ve věci další procesní úkony, bez dalšího rozhodl, jak je uvedeno ve výroku.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích obvykle připomíná, a stejně činí i v tomto případě, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Stěžovatel učinil předmětem přezkumu výrok o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud se ve své judikatuře rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces již mnohokrát zabýval. Obecně lze říci, že se k zasahování do této výseče rozhodovací činnosti obecných soudů staví značně zdrženlivě. Opakovaně tak k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů, jejich nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. III. ÚS 224/98, sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. III. ÚS 619/2000, sp. zn. I. ÚS 633/05, či stěžovatelem zmiňovaný nález sp. zn. I. ÚS 1531/07); okolnosti těchto případů jsou nicméně od případu přezkoumávaného odlišné.
V projednávané věci byly dodrženy požadavky vyplývající z výše vymezeného rámce ústavního přezkumu případů věcně obdobných projednávané věci. Ústavní soud nezjistil ústavně nekonformní interpretaci aplikovaných procesních ustanovení, resp. předpisů, náhrady nákladů řízení se týkajících. V postupu krajského soudu nelze shledat ani prvky svévole či libovůle.
Volbu aplikovaného právního předpisu, i následné určení přisouzené odměny za poskytnutou právní pomoc, nelze než hodnotit jako správné. Odměna advokáta stěžovatele nemohla být počítána podle vyhlášky o paušálních náhradách, jak se stěžovatel domnívá. Touto vyhláškou se, jak vyplývá již z jejího názvu, stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení. Aplikuje se tedy výlučně při rozhodování o náhradě nákladů řízení v občanském soudním řízení. V řízeních ve věcech správního soudnictví se proto musí postupovat podle advokátního tarifu, neboť pro ně zvláštní právní předpis jinak nestanoví (§1 odst. 2 advokátního tarifu). Takovéto rozlišování v závislosti na typu procesu považuje Ústavní soud za opodstatněné, když v každém z nich se rozhoduje o jiné kategorii subjektivních práv a je věcí zákonodárce, aby to promítl i do navazujícího rozhodování o nákladech řízení.
Navazující námitky míří spíše na obecnou vhodnost příslušné právní úpravy a z ní vycházející zaběhlé soudní praxe, než že by zdůvodňovaly neústavnost ve věci zvoleného postupu. Ta ovšem nemůže být referenčním kritériem při rozhodování o ústavní stížnosti. Právní úpravu jako takovou pak stěžovatel nenapadá.
Zbývá dodat, že ústavní stížnost, vycházející z téže základní námitky, tedy nesouhlasu s vypočtením odměny za poskytnutou právní službu podle advokátního tarifu namísto vyhlášky o paušálních náhradách, Ústavní soud již jednou odmítl (usnesení sp. zn. II. ÚS 654/08, dostupné na http://nalus.usoud.cz/) s tím, že "... se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují, přičemž obecný soud v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujal právní názor, který vyplývá z příslušných právních předpisů."
Vzhledem k tomu, že krajský soud rozhodl v souladu s principy hlavy páté Listiny, a jeho rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. 5. 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu