ECLI:CZ:US:2010:3.US.1066.10.1
sp. zn. III. ÚS 1066/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky B. H., zastoupené Mgr. Janou Čechovou Náplavovou, advokátkou se sídlem v Praze, Trojanova 12, proti jiným zásahům orgánu veřejné moci - postupům Městskému soudu v Brně v řízení vedeném pod sp. zn. 53 C 193/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností napadla stěžovatelka "postup" Městského soudu v Brně ve výše uvedeném řízení. Původně navrhla, aby Ústavní soud - pro rozpor s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Ústavy" a "Listiny") - nálezem zrušil předvolání jmenovaného soudu ze dne 16. 2. 2010 k jednání ve shora označené věci, nařízené na den 20. 4. 2010 v 10:00 hod.; poté, co soud toto jednání odročil na neurčito s vysvětlením, že "nebylo řádně doručeno rozhodnutí Krajského soudu v Brně", stěžovatelka navrhla (změněným petitem ústavní stížnosti), aby Ústavní soud deklaroval, že předvoláním došlo k porušení výše zmíněných ústavněprávních norem, Městskému soudu v Brně zakázal "pokračovat" v tomto "porušování" jejích ústavních práv, a současně mu "přikázal nepokračovat v řízení vedeném pod sp. zn. 53 C 193/99 do doby pravomocného skončení insolvenčního řízení vedeného proti stěžovatelce u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 99 INS 721/2009".
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že prohlášením konkursu (tj. dne 19. 5. 2009) došlo podle §263 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), k přerušení soudních, správních a jiných řízení o právech a povinnostech, které se týkají majetkové podstaty nebo které mají být z majetkové podstaty uspokojeny, a tudíž i řízení o žalobě vedlejších účastníků proti stěžovatelce o určení vlastnictví vymezených nemovitostí, vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 53 C 193/99. Stěžovatelka též připomenula, že vedlejší účastníci podali incidenční žalobu týkající se týchž nemovitostí, kterou Městský soud v Praze zapsal pod sp. zn. 199 Cm 12/2009.
Městský soud v Brně usnesením ze dne 6. 8. 2009, č.j. 53 C 193/99-370, rozhodl, že se v dosud (od prohlášení konkursu) přerušeném řízení bude pokračovat, a posléze - jak je shora uvedeno - stěžovatelku předvolal k jednání.
Stěžovatelka má za to, že podmínky pro pokračování v řízení, předvídané ustanoveními §265 zákona č. 182/2006 Sb., nejsou v její věci splněny.
Dovozuje, že prohlášením konkursu se účastníkem předmětného řízení se všemi procesními právy a povinnostmi stal namísto ní insolvenční správce, v důsledku čehož v předmětném řízení u Městského soudu v Brně "nemůže sama ... jednat, jelikož se jedná o nemovitosti, které byly insolvenčním správcem zahrnuty do majetkové podstaty stěžovatelky", a současně nemůže uplatnit své právo na právní pomoc, jestliže plná moc zvoleného advokáta zanikla (§252 zákona č. 182/2006 Sb.) a k udělení jiné není oprávněna.
Městský soud v Brně se podle jejího názoru nezabýval rovněž otázkou souhlasu insolvenčního správce s případnou náhradou nákladů řízení vedlejším účastníkům, resp. úhradou vlastních nákladů právní pomoci.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu")].
Z toho plyne, že Ústavnímu soudu nepřísluší reagovat na každou (zdánlivou nebo i existující) odchylku od podústavním (procesním) právem zakotvených pravidel řízení; jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněné práva nebo svobody.
Předvolání k jednání soudu nepředstavuje rozhodnutí, nýbrž toliko procesní úkon, v důsledku čehož jednak může ve vztahu ke stěžovatelce představovat výlučně jen "jiný zásah orgánu veřejné moci" ve smyslu výše zmíněného čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jednak, coby organizační prvek procesního postupu soudu, je způsobilým korektivní reflexe, přímo či nepřímo, v rozhodnutí, jímž se řízení končí, typicky v rozhodnutí meritorním (kvalifikovaná vada tohoto postupu je důvodem kasace rozhodnutí, v jeho rámci vydaného). Nikoli tedy úkon, resp. procesní postup, nýbrž až rozhodnutí na jeho základě vydané, lze objektivně spojovat se způsobilostí zasáhnout sféru základních práv a svobod, jež jsou chráněny prameny ústavního práva.
Je tomu tak proto, že k ústavněprávnímu přezkumu nelze přistoupit dříve, než budou vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně stěžovatelova práva poskytuje [§72 odst. 1 písm. a), §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených práv a svobod, je totiž její subsidiarita, z níž vyplývá též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, včetně rozhodování (a - zde jmenovitě - postupů) obecných soudů. Konstantní judikatuře Ústavního soudu tak odpovídá, že ústavní soudnictví je především vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tj. procesními prostředky, jež se podávají z právních předpisů, jež upravují příslušné (soudní) řízení. Ústavnímu soudu nepatří obcházet pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci, a není ani součástí obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy).
Úkolem Ústavního soudu tedy není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž - zásadně - je povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. Každý jiný postup by nepřípustně rozšiřoval kompetence Ústavního soudu a ve svém důsledku z něj činil další soudní instanci, mimořádnou tím, že by byla způsobilá zasáhnout do řízení, jež dosud probíhá.
Posouzení námitek stěžovatelky je úkolem obecných soudů v dalších stadiích řízení před obecnými soudy včetně stadií opravných prostředků, jež jsou jí k dispozici. Stěžovatelce nic nebrání, aby ústavní stížností napadla rozhodnutí, jež bude v její věci vydáno "o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně jejího práva poskytuje" (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní stížností (s poukazem na právo na spravedlivý proces) lze - nadto - napadnout pouze aktuální, trvající zásah orgánu veřejné moci, a stěžovatel tímto zásahem musí být - již nebo ještě - postižen (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 287/96, N 62/8 SbNU 119; dále též usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 26/03, IV. ÚS 145/03, II. ÚS 443/03, III. ÚS 373/04, II. ÚS 532/04, III. ÚS 451/05, III. ÚS 450/06, III. ÚS 991/07, III. ÚS 1687/07 a III. ÚS 432/08). Pak je významné, že Městský soud v Brně ústavní stížnosti zpochybňovaný úkon eliminoval tím, že jednání odročil na neurčito; jelikož obsah předmětného úkonu soudu nebyl realizován, stěžovatelka jím nemohla být jakkoliv postižena, a o skutečný zásah orgánu veřejné moci - již proto - jít nemohlo; z týchž důvodů není ani procesní prostor pro "akademický" výrok.
Je tedy očividné, že "postup" obecného soudu, jež spočívá ve vytýkaném předvolání stěžovatelky k jednání, není objektivně způsobilým předmětem ústavněprávního přezkumu, resp. jej zde efektivně vytýkat nelze. Nic na tom nemění, že jej stěžovatelka pokládá za procesně (ústavněprávně) nesprávný, resp. vadný. I taková vada je reflektovatelná ve výsledku řízení, a teprve s ním podrobitelná ústavněprávnímu přezkumu.
To platí i o případných následných předvoláních k jednání, jež stěžovatelka vzhledem k ohlášenému pokračování v dotčeném řízení předjímá.
Potud je ústavní stížnost návrhem nepřípustným (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a jako takový byl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudcem zpravodajem odmítnut.
Obdobné se uplatní i ve vztahu k té části (změněného) petitu ústavní stížnosti, v níž se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud přikázal Městskému soudu v Brně nepokračovat v porušování jejích ústavních práv, resp. "přikázal nepokračovat v řízení vedeném pod sp. zn. 53 C 193/99" do doby pravomocného skončení řízení jiného.
Stěžovatelce je zde potřebné znovu připomenout, že pravomoc ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) vykonává Ústavní soud tím, že rozhoduje ve věcech vyjmenovaných v čl. 87 odst. 1 až 3 Ústavy (viz též ustanovení §64 až §125f zákona o Ústavním soudu), a limity jeho působení jsou současně dány uplatněním zásady právního státu, podle níž lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (viz čl. 2 odst. 3 Ústavy, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny).
Pak je rozhodné, že tento stěžovatelčin petitorní návrh k věcem uvedeným v čl. 87 Ústavy být připodobněn nemůže, a to zcela zjevně (viz. v srovnatelných situacích usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 382/01, IV. ÚS 319/03, I. ÚS 638/03 a III. ÚS 163/05).
Je tím namístě závěr, že v této části je podání stěžovatelky návrhem, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].
Ostatně i zde platí, že bylo-li by vydáno rozhodnutí v řízení, v němž objektivně vskutku nemělo být pokračováno, jak se domnívá stěžovatelka, půjde o takovou jeho vadu, jež je efektivně vytýkatelná v režimu běžných procesních opravných prostředků, a teprve pak - případně - i uplatnitelná námitkou v ústavní stížnosti (viz principy subsidiarity ústavněprávního přezkumu výše).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2010
Vladimír Kůrka v. r.
soudce zpravodaj