ECLI:CZ:US:2010:3.US.2779.10.1
sp. zn. III. ÚS 2779/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. října 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Theo Tiemann, s. r. o., IČ 255 35 129, se sídlem Velkomoravská 3929, 695 78 Hodonín, právně zastoupeného JUDr. Danou Kůsovou, advokátkou AK se sídlem Škroupova 2, 301 36 Plzeň, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. května 2010 č. j. 4 Cmo 329/2009-259, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 24. září 2010, se stěžovatel domáhal zrušení výroku pod bodem I. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. května 2010 č. j. 4 Cmo 329/2009-259, a to pro porušení článku 11 a článku 36 Listiny základních práv a svobod.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel jako žalobce se žalobou ze dne 28. května 2001 domáhal na žalovaném zaplacení částky 574 380,80 Kč z titulu dodávky krůt. Žalovaný v rámci procesní obrany namítal, že uplatňuje vůči stěžovateli náhradu škody, která byla v průběhu řízení stanovena částkou 157 320,00 Kč. V důsledku zápočtu a platby žalovaného ve výši 1 957,90 Kč vzal žalobce žalobu ohledně částky 313 266,90 Kč zpět a soud usnesením ze dne 29. listopadu 2002 č. j. 43 Cm 153/2001-71 řízení ohledně částky 313 266,90 Kč včetně 2% úroku zastavil a rozhodl o vrácení části soudního poplatku ve výši 12 530,- Kč.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. července 2009 č. j. 43 Cm 153/2001-235 byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 103 793,90 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I. rozsudku), co do částky 157 320,00 Kč byla žaloba zamítnuta (výrok pod bodem II.). Uvedeným rozhodnutím dále krajský soud žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem III.) a každému z účastníků soud vrátil částku 1 245,50 Kč (výrok pod bodem IV.).
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. května 2010 č. j. 4 Cmo 329/2009-259 byl rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. července 2009 č. j. 43 Cm 153/2001-235 v napadených výrocích pod body I., II. a III. potvrzen (výrok pod bodem I. rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku pod bodem II. odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že pohledávka stěžovatele ve výši 574 380,00 Kč, jejíž úhrady se v řízení domáhal, nebyla ze strany žalovaného zpochybněna a byla po právu. Po podání žaloby vzal stěžovatel svoji žalobu zpět podáním ze dne 20. října 2002 co do částky 313 266,90 Kč z důvodu uhrazení této částky žalovaným po podání žaloby. Úhrada částky 313 266,90 Kč byla provedena zaplacením částky 1 957,90 Kč žalovaným a zápočtem vzájemných pohledávek a závazků dne 4. prosince 2001 ve výši 311 309,00 Kč. Zápočet byl proveden poté, co žalovaný postoupil stěžovateli smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 20. září 2001 (tedy po podání žaloby) svoji pohledávku vůči AGFTRADING, a. s. ve výši 311 309,00 Kč. Pokud tedy stěžovatel vzal svoji žalobu zpět co do částky 313 266,90 Kč, učinil tak pro chování žalovaného po podání žaloby. Stěžovatel nemohl ovlivnit chování žalovaného, pokud se tento rozhodl provést částečnou úhradu stěžovatelovy pohledávky zaplacením a dále nabídkou postoupení pohledávky, to vše po podání žaloby. Stěžovatel nemohl vědět o existenci pohledávky žalovaného vůči třetí osobě v době podání žaloby, ani o tom, že v budoucnosti dojde k postoupení takové pohledávky. Z obsahu spisu vyplývá, že řízení co do částky 313 266,90 Kč bylo zastaveno z důvodů ležících na straně žalovaného. Ve skutečnosti, uvádí stěžovatel, došlo v tomto řízení k úhradě částky 417 060,00 Kč, stěžovatel byl tedy v řízení úspěšný z 73 %.
Stěžovatel má tedy za to, že jak soud prvního stupně, tak soud odvolací rozhodly o náhradě nákladů řízení ve zjevném nesouladu s výrokem ohledně merita věci a porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces. Rozhodnutí o nákladech řízení je podle stěžovatele v rozporu jak s ust. §142 odst. 2, tak s ust. §146 odst. 2 občanského soudního řádu. Svým rozhodnutím soudy obou stupňů nerespektovaly základní zásady rozhodování o nákladech řízení, rozhodly proti těmto zásadám a tedy v rozporu se zásadou předvídatelnosti rozhodnutí.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost, týkající se nákladů řízení, otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. III. ÚS 224/98, sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. III. ÚS 619/2000, sp. zn. I. ÚS 633/05).
Ústavní soud ověřil, že v projednávané věci byly dodrženy požadavky vyplývající z výše vymezeného rámce ústavního přezkumu případů věcně obdobných projednávané věci. Ústavní soud nezjistil ústavně nekonformní interpretaci aplikovaných procesních ustanovení, týkajících se náhrady nákladů řízení.V postupu obecných soudů nelze shledat ani prvky svévole ani extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právními závěry, jež z něho obecné soudy vyvodily. Nelze tedy rozhodnutí vrchního soudu, který potvrdil prvostupňové rozhodnutí o nákladech řízení, hodnotit jako rozhodnutí svévolné či vykazující prvky libovůle.
Po posouzení obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. října 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu