ECLI:CZ:US:2010:3.US.2832.10.2
sp. zn. III. ÚS 2832/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele R. V., zastoupeného JUDr. Josefem Lžičařem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 24, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 5. 2010, č.j. 7 To 207/2010-901, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavního soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného usnesení, jelikož je přesvědčen, že mu byla upřena ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 90 a čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 2 a 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").
Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 24. 3. 2010, č. j. 6 T 121/2009-870, byl stěžovatel uznán vinným spácháním trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zákona a odsouzen k peněžitému trestu ve výši 100 000 Kč s tím, že pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, byl mu uložen náhradní trest odnětí svobody ve výměře dvou měsíců. Spoluobžalovaní J. K. a P. D. byli obžaloby s poukazem na §226 písm. b) tr. řádu zproštěni.
Ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem byl tento rozsudek zrušen v celém rozsahu a věc byla vrácena soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí, přičemž podle §262 tr. řádu nařídil odvolací soud projednání a rozhodnutí věci v jiném složení senátu.
Stěžovatel odvolacímu soudu vytýká procesní nedostatky realizace dokazování a překročení "kasační pravomoci". Dovozuje, že jeho záměrem bylo "za každou cenu rozsudek soudu I. stupně zrušit a imputovat soudu I. stupně ventilovaný názor, jak má v podstatě rozhodovat bez ohledu na zásadu uvedenou v §2 odst. 6 tr. řádu", resp. §2 odst. 10, 11 a 12 téhož předpisu. Tohoto cíle měl odvolací soud podle názoru stěžovatele dosáhnout tak, že "si osobil právo v neveřejných zasedáních hodnotit provedené důkazy, ačkoli žádné dokazování neprováděl", v důsledku čehož se mu nedostalo "bezprostředního dojmu opakované výpovědi (poškozeného) Ing. M.", jehož jednání "v úzké součinnosti s Policií ČR" nese "všechny znaky nastrojené provokace", a v rozporu s požadavky vyplývajícími též z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 282/97 neobjasnil, v čem spatřuje rozpory, resp. vadné hodnocení důkazů. Konkrétní výraz nabylo procesně nepřípustné zasahování do hodnocení důkazů tím, že odvolací soud vyslovil vlastní (od nalézacího soudu odlišný) názor k relevanci jednotlivých výpovědí. Stěžovatel dovozuje, že "imputace vlastního myšlení a uvažování odvolacího senátu ve vztahu k rozhodování soudu nalézacího je odsouzeníhodná".
V neposlední řadě stěžovatel namítá, že odvolací soud nedocenil výjimečnost aplikace §262, věty prvé, tr. řádu (danou též jeho "zneužitelností"), kterou lze spojit až se stavem, kdy ponechání věci dosavadnímu soudci soudu prvního stupně by zamezilo ukončení řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat (srov. kupř. sp. zn. I. ÚS 2/93, III. ÚS 232/95, III. ÚS 90/95, III. ÚS 232/95, III. ÚS 293/98 a III. ÚS 529/08). Odůvodnění použití tohoto procesního institutu odvolacím soudem - popírající snahu "donutit soud prvního stupně k jinému rozhodnutí" - stěžovatel pokládá za nikoli "upřímné" a "provedeným důkazům odpovídající", nýbrž spojené s pouhou tvrzenou nesprávností hodnocení důkazů. Dovozuje, že odvolací soud tím porušil jeho právo na zákonného soudce, čímž "hrubým způsobem zasáhl do řádného chodu justice".
Konečně stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že rozhodnutí odvolacího soudu je "typickou zárukou direktivní trestní politiky nerespektující vlastní myšlení, vlastní uvažování soudu I. stupně", a uvádí, že "se nelze ubránit pocitu, že v daném případě je bezdůvodně preferována jedna ze stran trestního řízení".
S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil.
Ústavní soud před tím, než přistoupil k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumal, zda splňuje všechny zákonem o Ústavním soudu požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání; to se týká především podmínek ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, které vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní stížnost je tedy procesním nástrojem, jenž je vůči ostatním prostředkům, sloužícím k ochraně práv, ve vztahu subsidiarity. Jak již Ústavní soud judikoval (nález ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000, N 111/19 SbNU 79), ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s čl. 4 Ústavy, úkolem všech orgánů veřejné moci, a v tom rámci zejména obecných soudů; Ústavní soud v této souvislosti představuje institucionální mechanismus, nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů.
Odtud, jakož i z další konsolidované judikatury Ústavního soudu, vyplývá, že pokud stěžovatel napadá kasační rozhodnutí, kterým je věc vrácena odvolacím soudem soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí ve věci, je třeba na takovou ústavní stížnost nahlížet - ve smyslu výše uvedeného §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu - jako na nepřípustnou; v průběhu následného řízení ostatně přísluší stěžovateli celá řada procesních nástrojů k ochraně jeho práv.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavnímu soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li zákon jinak. Za takovou je tedy třeba považovat část ústavní stížnosti, jež směřuje proti zrušujícímu rozhodnutí odvolacího soudu.
K části ústavní stížnosti, v níž stěžovatel napadl výrok, jímž byla věc přikázána senátu v jiném složení, pak Ústavní soud vychází z čl. 38 odst. 1 Listiny, podle nějž "Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon"; vzhledem k tomu, že zákon stanoví příslušnost soudce, je zřejmé, že i případná výjimka, je-li stanovena v zákoně, tuto příslušnost určuje zákonným způsobem. Tak činí ustanovení §262 tr. řádu, jestliže umožňuje, při rozhodování o odvolání, společně s vrácením věci nalézacímu soudu nařídit projednání v jiném složení senátu.
Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že je principiálně oprávněn rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím "konečným", tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí, a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti (srov. např. usnesení ze dne 5. 9. 2001, sp. zn. I. ÚS 339/01, U 33/23 SbNU 383). Za taková "konečná" rozhodnutí je však možno považovat i některá procesní rozhodnutí, jimiž se řízení sice nekončí, ale kterými se uzavírá jeho relativně samostatná část a jeho účastník již nemá možnost takové rozhodnutí napadnout. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu patří k tomuto typu rozhodnutí i pokyn odvolacího soudu dle §262 tr. řádu, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Ústavní soud přitom bere v úvahu i zásadu ekonomie řízení, neboť pokud by porušení ústavně zaručeného základního práva na zákonného soudce dle článku 38 odst. 1 Listiny bylo shledáno až na samém konci soudního řízení, toto řízení by probíhalo zcela neekonomicky (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 389/05, ze dne 3. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 116/08, ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 963/08, a ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. III. ÚS 901/10).
Zároveň však v těchto případech musí být kladen zvláštní důraz na zásadu sebeomezení a minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů veřejné moci; Ústavnímu soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (srov. článek 83 Ústavy) nepřísluší role arbitra ve sporech mezi jednotlivými instancemi všeobecného soudnictví. Kasační zásah tudíž v případech týkajících se odnětí věci ve smyslu §262 tr. řádu připadá v úvahu jen tehdy, shledá-li Ústavní soud, že postup odvolacího soudu byl projevem zjevné libovůle a došlo k němu bez náležitého odůvodnění. Ústavní soud se v této fázi trestního řízení zejména nemůže zabývat námitkami stěžovatelů, které jsou skutkového charakteru, neboť by tím mohl prejudikovat rozhodnutí obecných soudů ve věci samé, což je v rozporu s článkem 90 Ústavy i s uvedeným principem minimalizace zásahů (srov. např. usnesení ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. III. ÚS 207/09, ze dne 17. 6. 2010, sp. zn. III. ÚS 3038/09, ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 216/10, a ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. III. ÚS 901/10).
V projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl "v zásadě všechny potřebné a rozhodující důkazy", avšak opakovaně je hodnotil velmi jednostranně ve prospěch obžalovaných, přičemž důkazy svědčící v jejich neprospěch přehlížel, případně vyvozoval závěry, jež z provedeného dokazování nevyplývají. Soudu prvého stupně vytkl zejména, že se v odůvodnění svého rozhodnutí nezabýval důsledně "výpovědí poškozeného Ing. M. společně s obsahem záznamu o povoleném odposlechu", bezdůvodně označil "předchozí jednání obžalovaných K. a D. s poškozeným" za irelevantní, věcně neudržitelně uvedl, že "obžaloba je postavena pouze na tvrzení poškozeného" (jestliže ve skutečnosti vycházela též z "odposlechu" a dalších svědeckých výpovědí), opomenul otázku "vlastnictví klubu Neprakta", která může být významná pro objasnění pohnutek inkriminovaného skutku, a nezjišťoval ani důvody přítomnosti spoluobžalovaných K. a D. během jednání stěžovatele s poškozeným "po tak dlouhou dobu", popř. "fyziognomické dispozice" zúčastněných osob. Odvolací soud tudíž poukázal na konkrétní skutkové okolnosti, které byly obsahem dokazování, jež však soud prvního stupně opakovaně pomíjel a postup dle §262 tr. řádu pak považoval za nutný s ohledem na jím projevenou neschopnost napravit pochybení, jež mu již dříve vytkl usnesením ze dne 19. 1. 2010, č. j. 7 To 12/2010-822.
Ústavní soud s ohledem na výše uvedené zásady není ani v projednávané věci povolán vyjadřovat se ke konkrétním důkazům, jež byly v hlavním líčení provedeny. Vychází-li však z odůvodnění napadeného usnesení a zrušeného rozsudku soudu prvého stupně, je nucen konstatovat, že výtky odvolacího soudu na adresu prvoinstančního rozhodnutí se jeví jako nikoli neoprávněné. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí jednotlivé důkazy do značné míry pouze rekapituluje a většinou je neklade do vzájemných souvislostí, nýbrž z nich apodikticky vybírá ty, které posléze použije coby podklad svých - ve zjednodušené perspektivě vytvořených - skutkových a právních závěrů. Nelze relevantně oponovat úsudku, že odůvodnění výroků prvoinstančního rozsudku je kusé, frázovité, nepřiměřeně selektivní, a postrádá souvislou a přesvědčivou argumentaci, stejně jako odtud vyvozenému důsledku ve smyslu §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť je zjevné, že soud prvního stupně se s výsledky provedeného dokazování (v jednotlivých dílčích zjištěních) náležitě nevypořádal.
Podle názoru Ústavního soudu nelze odvolacímu soudu upírat možnost vyjádřit se k hodnocení důkazů, jestliže soud prvního stupně z kontextu provedených důkazů arbitrárně vyjímá jen některé skutečnosti, zatímco jiné významné okolnosti toliko konstatuje, aniž by se jakkoli zabýval jejich významem pro meritum dané trestní věci. Ze strany odvolacího soudu tak jde primárně o kritiku nedostatečného odůvodnění rozsudků soudu prvého stupně (§125 odst. 1 tr. řádu), nikoli o vnucování vlastní verze skutkových zjištění, natožpak na základě odlišného hodnocení důkazů, jak se domnívá stěžovatel.
Z těchto důvodů nelze považovat postup odvolacího soudu dle §262 tr. řádu - při opětovaném projednání věci - za svévoli či výraz neaprobovatelné účelovosti (srov. i nálezy sp. zn. III. ÚS 90/95, II. ÚS 282/97, resp. usnesení sp. zn. II. ÚS 24/05, I. ÚS 211/03, IV. ÚS 607/02, I. ÚS 184/01, I. ÚS 517/2000 a další); rozhodnutí odvolacího soudu je pak ústavněprávně akceptovatelné, neboť úsudek o pochybnosti, zda je dosavadní senát soudu prvního stupně s to rozhodnout bez vad, průtahů a v souladu se základními zásadami trestního řízení, je způsobilý obstát.
Rozsah ústavněprávního přezkumu je tím nutné považovat za vyčerpaný. Stěžovateli se zásah do ústavně garantovaných práv doložit nezdařilo.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Z řečeného se podává, že tak je tomu - co do této části ústavní stížnosti - i v dané věci.
Návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) se za těchto okolností již nebylo nutné zabývat; zvláštního (zamítavého) výroku zde netřeba.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. října 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu