ECLI:CZ:US:2010:3.US.3234.09.1
sp. zn. III. ÚS 3234/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. ledna 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti V. P., právně zastoupeného JUDr. Janem Heroutem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Masarykovo nám. 3, proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 23. 3. 2009 sp. zn. 1 T 9/2008, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě ze dne 23. 6. 2009 č. j. 42 To 105/2009, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 10. 2009 sp. zn. 6 Tdo 1233/2009, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho trestní věci, neboť jimi mělo dojít k porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel v záhlaví označeným rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 23. 3. 2009 uznán vinným v bodě 1) výroku o vině trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. a v bodě 2) výroku o vině trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. Za uvedené trestné činy mu byl podle §215a odst. 2 tr. zák., za použití §35 odst. 1 tr. zák., uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let. Pro výkon tohoto trestu byl stěžovatel podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Uvedených trestných činů se dle skutkových zjištění nalézacího soudu stěžovatel dopustil (zkráceně řečeno) tak, že v období od července 2004 do 20. 2. 2006 v bytě v domě s pečovatelskou službou v Polné úderem dlaní napadl poškozenou L. P. (se kterou dne 18. 12. 2004 uzavřel sňatek) a její dceru L. P. označoval za "dementa nepotřebného k životu". Poškozené P. dle odsuzujícího rozsudku stěžovatel dále vyhrožoval fyzickým násilím, urážel ji, napadal ji strkáním, kopáním a údery do obličeje, zakazoval jí styk se známými, bránil jí ve vstupu do bytu, požadoval proti její vůli pohlavní styk, vláčel ji po zemi a nutil ji, aby jej několikrát týdně orálně uspokojovala. Dále měl stěžovatel dne 14. 4. 2007 vniknout přes odpor a nesouhlas poškozené P. do jejího bytu ve Žďáře nad Sázavou, sebrat jí z ruky telefon a byt opustit teprve v okamžiku, když se poškozené podařilo přes odpor stěžovatele z bytu utéci.
Z podnětu odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 23. 6. 2009 podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu rozsudek soudu prvého stupně zrušil ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a za splnění podmínek §259 odst. 3 písm. b) tr. řádu nově rozhodl tak, že stěžovateli podle §215a odst. 2 tr. zák., za použití §35 odst. 1 tr. zák., uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, přičemž podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu pěti roků s dohledem.
Proti meritornímu rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel ještě dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §256b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Nejvyšší soud však v záhlaví označeným usnesením ze dne 21. 10. 2009 dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, neboť shledal, že námitky v dovolání uplatněné ohlášenému (ani žádnému jinému) důvodu dovolání dle §265b tr. řádu neodpovídají. Nejvyšší soud shledal, že námitky stěžovatele směřují výhradně do způsobu hodnocení důkazů soudem okresním a krajským, případně, že stěžovatel poukazuje na nutnost provést důkazy další. Nejvyšší soud (mimo jiné s odkazem na četná rozhodnutí Ústavního soudu) zdůraznil, že k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvého a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování není v rámci řízení o dovolání povolán.
Shodně jako v původním řízení, i v projednávané ústavní stížnosti navrhovatel vyjádřil své přesvědčení, že jeho vina uvedenými trestnými činy nebyla jednoznačně a nepochybně prokázána. Podobně jako již v řízení před obecnými soudy stěžovatel zpochybňoval věrohodnost výpovědi svědkyně P. i relevanci znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, jenž označil za "falešný". Stěžovatel vznášel řadu argumentů skutkového rázu, jež měly podpořit jeho tvrzení o nevěrohodnosti poškozené. Dle stěžovatele Nejvyšší soud přehlédl, že "nemůže korespondovat s logikou, aby stěžovatel několikrát týdně poškozenou fyzicky týral, urážel ji a sexuálně zneužíval a pak by s ním poškozená dobrovolně uzavřela sňatek a nechala se dalších 14 měsíců znásilňovat, bít a zneužívat, aniž by věc ohlásila policii". Stěžovatel poukazoval na to, že poškozená v Psychocentru Jihlava v červnu 2005 označila vztah se stěžovatelem za harmonický a dále souhlasila s tím, aby stěžovatel (navzdory údajnému zlému nakládání s poškozenou) uznal otcovství k dceři poškozené N. P., byť není biologickým otcem tohoto dítěte.
Dle stěžovatele si nalézací soud při dokazování počínal zcela selektivně, neboť provedl a do svých skutkových zjištění promítl jen důkazy v neprospěch stěžovatele, zatímco důkazní návrhy obhajoby bez náležitého odůvodnění zamítal. Stěžovatel zejména zdůraznil, že v jeho trestní věci nebyla ohledně trestného činu znásilnění doložena lékařská zpráva z vyšetření poškozené gynekologem, chybí rovněž lékařské zprávy o prohlídce těla poškozených, jež by zaznamenaly stopy po fyzickém týrání. Bezdůvodně zamítnut byl rovněž návrh na provedení důkazu výslechem matrikářky J. D. a místostarosty J. M. Dokazování před obecnými soudy stěžovatel tudíž považuje za "extrémně vadné", neboť obecné soudy "důkazy hodnotily v rozporu s logickým postupem".
II.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího článku 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Projednávaná ústavní stížnost zahrnuje (v tzv. petitu) též návrh, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu. V odůvodnění ústavní stížnosti však stěžovatel neuvedl žádné námitky, jimiž by oponoval úsudku dovolacího soudu, že v dovolání vznesená kritika nižších soudů směřuje výhradně proti skutkovým zjištěním, stejně jako tomu korespondujícímu závěru, že neodpovídá žádnému ze zákonem vymezených (přípustných) dovolacích důvodů. K usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel vztáhl opět tytéž námitky skutkového rázu, k nimž se tento soud vyjadřoval vlastně jen nad rámec odůvodnění vlastního rozhodnutí o zamítnutí dovolání z formálních důvodů.
Za této situace je pro ústavněprávní přezkum rozhodující, že závěry dovolacího soudu ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jsou adekvátně odůvodněny, a to zcela v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem dovolacího soudu, že argumentace stěžovatele uplatněná v rámci dovolání byla ryzí důkazní polemikou, a priori nezpůsobilou některý z dovolacích důvodů naplnit. Ústavní soud může toliko odkázat na svá předchozí rozhodnutí, v nichž konstatoval, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. řádu nemůže být pouze formální, neboť skutečná existence dovolacího důvodu (nikoli jen jeho označení) je zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 78/05, dostupné databázi NALUS). Uplatnil-li stěžovatel důvod dovolání dle §256b odst. 1 písm. g) tr. řádu, nebylo možné v dovolacím řízení přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, jehož se stěžovatel v odůvodnění mimořádného opravného prostředku fakticky domáhal. Nejvyšší soud musel vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku. Povinností dovolacího soudu bylo toliko zjistit, je-li právní posouzení skutků popsaných ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušných skutkových podstatách trestných činů s ohledem na skutkový stav zjištěný soudem nalézacím (srov. např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 282/03).
Pro úplnost je nutné připomenout, že v případech zcela výjimečných lze ze zásady vázanosti zákonem stanovenými dovolacími důvody vybočit. Takovým případem však posuzovaná věc očividně není: Již ze samotného znění dovolání a jeho doplnění je dostatečně patrné, že stěžovatel neuplatňoval ani ve skutkové rovině relevantní námitky, které by mohly vést Nejvyšší soud k závěru, že v trestním řízení došlo k flagrantnímu porušování základních zásad ve smyslu §2 odst. 2, 5 a 6 tr. řádu, resp. že skutková zjištění a z nich vyplývající právní závěry soudu prvého a druhého stupně jsou v extrémním rozporu s principy materiální pravdy či presumpce neviny.
Ústavní soud považuje (v podstatě jen obiter dictum) za vhodné zdůraznit nepřiléhavost opakovaných poukazů stěžovatele na chování poškozené P., svědčící údajně o její spokojenosti v soužití s ním, a o tom, že skutková zjištění obecných soudů "nekorespondují s logikou" či jsou "v rozporu s pravidly racionálního uvažování". Skutečnost, že mezi obětí dlouhodobého týrání a agresorem vzniká zvláštní druh závislosti a oběť není s to soužití po dlouhou dobu opustit ani si zajistit pomoc, případně týrání posléze sama popírá (typicky bere zpět již učiněná oznámení státním orgánům), je běžnou a v odborné literatuře podrobně popsanou součástí obrazu tzv. syndromu týrané ženy (viz např. Walker, L. E.: The Battered Woman Syndrome, 3rd edition, Springer, 2009). Tento úkaz nikterak nevylučuje trestnost spáchaného činu.
S ohledem na výše uvedené je na tu část návrhu stěžovatele, jenž směřuje proti usnesení dovolacího soudu, třeba hledět jako na návrh zjevně neopodstatněný, jenž je třeba odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Zbývá se tudíž zabývat ústavní stížností v části, v níž napadá rozhodnutí soudu prvého stupně a soudu odvolacího.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Je potřebné mít na zřeteli, že dovolání v trestním řízení (§265a a násl. tr. řádu) není vždy posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3, §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vzhledem k taxativnímu výčtu dovolacích důvodů (§265b odst. 1 tr. řádu) jím není kupříkladu právě tehdy, když dovolatel sleduje výlučně námitku nesprávnosti nebo neúplnosti skutkových zjištění, resp. námitku jiných než v §265b odst. 1 tr. řádu uvedených procesních vad; bylo-li přesto dovolání o ně opřené podáno, dovolací soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítne, aniž by se jím mohl zabývat věcně. V takovém případě (a tím je i případ posuzovaný) je "posledním procesním prostředkem" nutně již odvolání, pročež od doručení rozhodnutí o něm i počíná běh šedesátidenní lhůty k podání ústavní stížnosti (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); dobrodiní ustanovení §74 odst. 4 tohoto zákona se zde uplatnit nemůže, neboť "mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje", nebyl "odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení" (srov. kupř. sp. zn. III. ÚS 344/06, III. ÚS 454/06, III. ÚS 478/06, III. ÚS 1170/08, III. ÚS 2039/08 a další).
Z toho plyne, že bylo-li stěžovatelem podané dovolání podáno z jiného důvodu, než uvedeného v §265b tr. řádu, pak je následná ústavní stížnost (shodně odůvodněná) v části směřující proti rozsudku soudu prvního stupně a odvolacího soudu "návrhem podaným po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem" s následky jejího odmítnutí ve smyslu §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť běh této lhůty se odvíjí již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. V projednávané věci byl napadený rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, jako soudu odvolacího, v písemném vyhotovení obhájci stěžovatele doručen dne 4. 8. 2009, zatímco ústavní stížnost byla k poštovní přepravě podána až 12. 12. 2009.
Ústavní soud opakovaně připomíná, že jedním z principů, na nichž je vybudována koncepce ústavního soudnictví, je princip subsidiarity, v souladu s níž lze zásah Ústavního soudu žádat pouze za podmínek stanovených zákonem o Ústavním soudu (včetně dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti). Je tedy na účastníku řízení, aby pečlivě zvažoval, jakým způsobem v souladu s hmotnými i procesními předpisy zamýšlí usilovat o ochranu svého práva. Tomu koresponduje, že jak v dovolacím řízení, tak v řízení o ústavní stížnosti je zakotvena zásada povinného zastoupení (advokátem).
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti opožděný, který podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu