ECLI:CZ:US:2010:4.US.492.09.1
sp. zn. IV. ÚS 492/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 1. června 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele Ing. M. R., zastoupeného JUDr. Michaelem Bartončíkem, Ph. D., advokátem se sídlem Koliště 55, Brno, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky č. j. 8 Tdo 1453/2008-1795 ze dne 27. 11. 2008, usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 4 To 77/2005-1501 ze dne 28. 11. 2005 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 46 T 7/2004-1335 ze dne 10. 5. 2005 a o návrhu na odklad vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 4. 3. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu spisu Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") sp. zn. 46 T 7/2004, vyžádaného za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti, Ústavní soud zjistil, že rozsudkem krajského soudu č. j. 46 T 7/2004-1335 ze dne 10. 5. 2005 byl stěžovatel odsouzen za pokus trestného činu vydírání ve smyslu §235 odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon") a za trestný čin poškozování cizí věci ve smyslu §257 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákona, v obou případech spáchaný ve formě spolupachatelství dle §9 odst. 2 trestního zákona, za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání devíti let.
Trestná činnost, jíž se měl stěžovatel společně s obžalovaným J. V. dopustit, spočívala v tom, že se tito v přesně nezjištěné době měsíce května či června 2003 ve Slavkově u Brna na základě požadavku stěžovatele a slibu odměny ve výši 500 000 Kč, v úmyslu pohrůžkou násilím a násilím získat od poškozeného T. H. (dále též "poškozený") finanční prostředky ve výši minimálně 20.000.000,- Kč, dohodli na jednání, které směřovalo vůči poškozenému. Na základě této dohody si obžalovaný J. V. zřídil dne 17. 6. 2003 účet u eBanky na jméno P. K., za kterého se vydával, a to na základě osobních dokladů P. K., jež měl k dispozici, s tím, že na tento účet bude požadováno zaslání finančních prostředků od poškozeného. Poté v přesně nezjištěné době, přibližně týden před datem 4. 7. 2003, převzal obžalovaný J. V. od stěžovatele nástražný výbušný systém a dvě obálky s vyděračskými dopisy, které obsahovaly požadavek na uhrazení 20.000.000,- Kč do 7 dnů na výše uvedený účet pod pohrůžkou dalších útoků a násilí vůči rodině poškozeného. Dne 4. 7. 2003 v době kolem 02.25 hod., obžalovaný J. V. umístil u vrat garáže domu poškozeného č. xxx v ulici Kotrč v Šaraticích nástražný výbušný systém, který na místě inicioval, čímž přivodil jeho explozi, kdy těsně před výbuchem vhodil ještě do dopisní schránky rodinného domu poškozeného i dva vyděračské dopisy. V domě se v danou chvíli nacházeli poškozený, jeho manželka a syn; nikdo nebyl zraněn, nicméně v důsledku exploze došlo ke škodám na majetku poškozeného a jeho sousedů, spočívajícím v poničení domů a automobilů nacházejících se v blízkosti výbuchu, v celkové výši 1 896 918 Kč. Jelikož poškozený požadovanou částku na uvedený účet nepřevedl, došlo mezi stěžovatelem a obžalovaným J. V. k opětovné domluvě na pokračování útoku vůči poškozenému a jeho rodině, na základě které v blíže nezjištěné době v měsíci září 2003 převzal obžalovaný J. V. od stěžovatele vyděračský dopis s požadavkem vyplacení částky 23.000.000,- Kč do patnácti dní, a současně nástražný výbušný systém, který dne 27. 9. 2003 v obci Šaratice kolem 23.20 hod. umístil před vchodové dveře domu č. xxx v ulici Ostudy, jehož majitelem byl tchán poškozeného, a inicioval jej, čímž přivodil jeho explozi. V době výbuchu se v domě nacházel tchán poškozeného, k jehož poranění nedošlo, nicméně na majetku tchána poškozeného a jeho sousedů vznikla škoda v celkové výši 181.215,- Kč. Obžalovaný J. V. bezprostředně po výbuchu odjel do Brna a vhodil vyděračský dopis s požadavkem částky 23.000.000,- Kč do poštovní schránky u obchodního domu Tesco v Brně-Černovicích.
Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") č. j. 4 To 77/2005-1501 ze dne 28. 11. 2005 jako nedůvodné zamítnuto. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud usnesením č. j. 8 Tdo 1453/2008-1795 ze dne 27. 11. 2008 jako zjevně neopodstatněné.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že trestní řízení nebylo vedeno v souladu s principy vyjádřenými v §2 odst. 2, 5 a 6 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Obecné soudy neprovedly všechny důkazy nezbytné ke správnému a úplnému zjištění skutkového stavu a ty důkazy, které provedeny byly, hodnotily jednostranně v neprospěch stěžovatele, v důsledku čehož posléze dospěly k nesprávným závěrům o průběhu skutkového děje. Stěžovatel měl za to, že orgány činné v trestním řízení nevěnovaly patřičnou pozornost alternativním závěrům, jež bylo možno z provedeného dokazování vyvodit, a nedostály tak své povinnosti zkoumat okolnosti, svědčící v jeho prospěch, stejně pečlivě jako okolnosti svědčící v jeho neprospěch. Stěžovatel se domníval, že jeho obhajoba nebyla v řízení před obecnými soudy přesvědčivě vyvrácena a bylo tak namístě postupovat dle zásady in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obžalovaného), neboť existovaly důvodné pochybnosti o tom, že se skutku, z nějž byl obviněn, dopustil. Skutková zjištění a právní závěry obecných soudů byly dle stěžovatele v extrémním rozporu se skutečným stavem věci a v řízení vůbec nebyla, v rozporu s požadavky spravedlivého trestního řízení, řešena otázka zavinění. Stěžovatel taktéž poukázal na princip, v jeho případě nezohledněný, že vina může být ze strany obecných soudů deklarována pouze ve vztahu k takovému jednání, o němž mohl pachatel v době, kdy se jej dopouštěl, důvodně předpokládat, že jde o jednání trestné. Rovněž uložený trest dle stěžovatele neodpovídal skutkovým zjištěním a nacházel se ve zjevném nepoměru k jednání kladenému mu za vinu. V popsaných pochybeních obecných soudů a v nerespektování výše uvedených zásad spatřoval stěžovatel porušení svých ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"), přičemž v této souvislosti odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1975/08, I. ÚS 733/01, IV. ÚS 36/98, IV. ÚS 260/05, III. ÚS 575/01, III. ÚS 258/99, III. ÚS 441/99, IV. ÚS 469/04, I. ÚS 558/01, II. ÚS 178/2000 a III. ÚS 398/97.
Stěžovatel výše uvedené obecné námitky dále konkretizoval v tom smyslu, že obecné soudy nesprávně vyhodnotily věrohodnost jednotlivých výpovědí obžalovaného V., když svá rozhodnutí opřely o tvrzení tohoto obžalovaného z počátku přípravného řízení, aniž by přihlédly k tomu, že tento v dalším průběhu řízení označil svou původní výpověď za vynucenou a nepravdivou a účast stěžovatele na trestné činnosti popřel. Obecné soudy se v této souvislosti nikterak nevypořádaly s tvrzením jmenovaného obžalovaného, že mu byly po jeho zadržení, tedy v době, kdy činil svou první výpověď, policisty podány drogy; jejich výskyt byl přitom v těle obžalovaného posléze skutečně potvrzen. Při hodnocení výpovědi stěžovatele a obžalovaného V. pak obecné soudy postupovaly v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu R 6/1970 dle nějž platí, že je-li soud postaven před úkol zhodnotit věrohodnost dvou v podstatných bodech diametrálně odlišných důkazů, nemůže nevěrohodnost jednoho z nich odůvodnit pouze okolnostmi svědčícími o věrohodnosti druhého důkazu. Stěžovatel dále poukazoval na skutečnost, že v řízení nebyl objasněn motiv jeho údajného jednání, když z výpovědi poškozeného T. H. vyplynulo, že stěžovateli žádnou významnější částku nedlužil. Orgány činné v trestním řízení měly prověřit možnost, že osobou, která vybavila J. V. výbušninou a poskytla mu patřičné instrukce k provedení trestného činu, nebyl stěžovatel, nýbrž někdo jiný; v tomto ohledu se jako možný pachatel nabízel zejména další spoluobžalovaný J. S., který měl jak příslušné znalosti a prostředky, tak i těsnou vazbu na obžalovaného V. Stěžovatel taktéž uvedl, že znalecký posudek z oboru psychologie, zpracovaný PhDr. P. V., nebyl dostatečně objektivní, neboť jmenovaný znalec již v předchozím průběhu řízení zpracovával pro účely trestního řízení tzv. profil možného pachatele, kterým mohl být ovlivněn, a krom toho sám před soudem uvedl, že profil pachatele i samotný posudek mají pouze nízkou míru validity, a zdůvodnil, proč tomu tak je. Vzhledem k tomu, jaký význam obecné soudy znaleckému posudku přikládaly, měly za daných okolností jeho zpracováním pověřit jiného znalce či znalecký ústav. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem rozsudek krajského soudu č. j. 46 T 7/2004-1335 ze dne 10. 5. 2005, usnesení vrchního soudu č. j. 4 To 77/2005-1501 ze dne 28. 11. 2005 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 1453/2008-1795 ze dne 27. 11. 2008 zrušil.
V doplnění ústavní stížnosti ze dne 16. 3. 2010 stěžovatel dále uvedl, že policejní rada mjr. Mgr. R. Č., jenž vedl přípravné řízení, byl osobou podjatou, a to z důvodu jeho blízkého, přátelského vztahu k právnímu zástupci stěžovatele, JUDr. P. Č., a zmocněnci poškozeného T. H., JUDr. R. N.; o této okolnosti se stěžovatel dozvěděl teprve v době soupisu tohoto podání, neboť policejní orgán svou podjatost nevyslovil. Tato se přitom projevila v jednostranném hodnocení důkazů a v získávání procesně nepoužitelných důkazů, obojího v neprospěch stěžovatele. Jelikož veškeré úkony mjr. Mgr. R. Č. v přípravném řízení byly učiněny vyloučeným orgánem ve smyslu §30 odst. 1 trestního řádu, nesměly sloužit jako podklad pro rozhodování soudu. Z toho důvodu bylo celé přípravné řízení nezákonné, jakož i všechna soudní rozhodnutí na něj navazující. Dále stěžovatel poukazoval na skutečnost, že jeho obhájce JUDr. P. Č. v přípravném řízení současně obhajoval i obžalovaného J. S., přičemž zájmy stěžovatele a obžalovaného si navzájem odporovaly. Jelikož tato kolize nebyla vyřešena ani rozhodnutím soudu dle §37a odst. 2 trestního řádu, ani vypovězením smlouvy ze strany obhájce, došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Stěžovatel dále namítal, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí především o výpovědi spoluobžalovaného J. V., které však byly vůči stěžovateli procesně neúčinné, neboť k nim došlo dne 1. 10. a 2. 10. 2003, tedy ještě před zahájením trestního stíhání stěžovatele. Obdobného pochybení se krajský soud dopustil přečtením svědeckých výpovědí V. V. a H. N., neboť ani stěžovatel ani jeho obhájce neměli možnost se výslechu těchto svědků zúčastnit a tedy nebyla splněna podmínka obsažená v §211 odst. 4 trestního řádu. Stěžovatel poté opakovaně vyjádřil přesvědčení, že bylo namístě aplikovat zásadu in dubio pro reo, a to tím spíše, že procesně správně zjištěná, tzn. procesně použitelná, tvrzení obžalovaného J. V. svědčila jednoznačně o nevině stěžovatele. Dále stěžovatel poukázal na skutečnost, že původní výpověď tohoto obžalovaného, jakož i výpovědi svědků V. V. a H. N. a poškozeného T. H. obsahovaly nesrovnalosti a odporovaly dalším provedeným důkazům. K závažnému pochybení došlo rovněž v souvislosti s počítačovou expertízou, týkající se vyděračských dopisů, neboť druhý z těchto dopisů a jeho výtisk z počítače pro účely počítačové expertízy se zcela neshodovaly, v počítačové verzi jedna věta přebývala, a bylo proto zřejmé, že s důkazem bylo manipulováno, což obecné soudy ponechaly zcela bez povšimnutí. Nadto, i kdyby tento důkaz byl připuštěn, nebylo možno s ohledem na zásadu presumpce neviny a "v pochybnostech ve prospěch obžalovaného" pominout, že k předmětnému počítači mělo volný přístup více osob, mimo jiné i spoluobžalovaní J. V. a J. S. Stěžovatel dále zopakoval své výtky vůči znaleckému posudku PhDr. V., přičemž další vadu trestního řízení spatřoval v tom, že nebyl znalecky zkoumán i profil obžalovaného J. S. V závěru svého podání stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud v souladu s §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu rozhodl o odkladu výkonu trestu odnětí svobody, uloženého stěžovateli rozsudkem krajského soudu č. j. 46 T 7/2004-1335 ze dne 10. 5. 2005 ve spojení s usnesením vrchního soudu č. j. 4 To 77/2005-1501 ze dne 28. 11. 2005.
Ústavní soud rovněž obdržel dne 26. 11. 2009 přípis M. R., otce stěžovatele, v němž tento prostřednictvím vlastní analýzy případu prokazoval, že stěžovatel byl odsouzen nespravedlivě a v rozporu se zákonem. Jelikož otec stěžovatele nebyl účastníkem řízení o ústavní stížnosti, Ústavní soud k jeho argumentaci dále nepřihlížel.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná, i když nikoliv ve vztahu ke všem uplatněným námitkám, a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k jejímu věcnému projednání. Poté, co Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumal, shledal, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná.
V prvé řadě Ústavní soud považuje za nezbytné zdůraznit, že není součástí soustavy obecných soudů a proto mu zpravidla nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Posláním Ústavního soudu dle čl. 83 Ústavy je chránit ústavně zaručená práva stěžovatele a je tedy oprávněn zasáhnout pouze v případě jejich porušení. Není povolán k přezkumu správnosti výkladu a aplikace norem jednoduchého práva, neboť tato úloha je zásadně svěřena obecným soudům.
K námitce podjatosti policejního rady mjr. Mgr. R. Č., námitce střetu zájmů stěžovatele a obžalovaného J. S. v rámci trestního řízení, na jehož počátku byli oba zastoupeni týmž obhájcem, námitce procesní nepoužitelnosti výpovědí spoluobžalovaného J. V. a svědků V. V. a H. N., námitce, že měl být znalecky zpracován psychologický profil obžalovaného J. S. a k námitce manipulace s důkazem při počítačové expertize uvádí Ústavní soud následující: V řízení o ústavní stížnosti se uplatňuje zásada subsidiarity, spočívající v povinnosti stěžovatele před podáním ústavní stížnosti vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu není tato podmínka v případě procesních prostředků, které jsou ovládány zásadou dispozitivní a nikoli zásadou revizní, splněna pouhým uplatněním procesního prostředku ze strany stěžovatele, nýbrž i nezbytností namítnout v něm porušení základního práva a svobody, jež je předmětem ústavní stížnosti, a to buď přímým poukazem na příslušné základní právo nebo svobodu, nebo námitkou porušení jednoduchého práva, v němž se dané základní právo, resp. svoboda promítá (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek č. 19, nález č. 111, str. 79 a násl.). Jinými slovy řečeno, stěžovatel nemůže v ústavní stížnosti vznášet takové námitky, které neuplatnil, alespoň rámcově, v předchozím průběhu řízení před obecnými soudy. Jelikož stěžovatel výše uvedenými skutečnostmi, v nichž nyní spatřoval porušení svých ústavně zaručených práv, v řízení před obecnými soudy neargumentoval, nezbylo než považovat jeho ústavní stížnost v tomto rozsahu za nepřípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
V části, v níž byla ústavní stížnost shledána přípustnou, představovala její jádro námitka nesprávnosti a neúplnosti skutkových zjištění a s ní spojená argumentace směřující vůči způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně vyložily, jakými úvahami se při hodnocení jednotlivých důkazů řídily a své závěry o vině stěžovatele logicky a přesvědčivě zdůvodnily. Je třeba podotknout, že námitky obsažené v ústavní stížnosti ve své podstatě pouze kopírovaly námitky odvolací, aniž by ovšem stěžovatel jakkoliv zareagoval na podrobné a pečlivé odůvodnění usnesení vrchního soudu č. j. 4 To 77/2005-1501 ze dne 28. 11. 2005, v němž se tento se všemi jeho argumenty detailně vypořádal. Stěžovatel například v ústavní stížnosti namítal, že obecné soudy nevěnovaly pozornost tvrzení obžalovaného J. V., že vypovídal pod vlivem návykových látek, resp. že tuto námitku toliko konstatovaly a nevyvodily z ní žádné závěry. Vrchní soud přitom v této souvislosti uvedl zcela konkrétní argumenty, včetně odkazu na znalecký posudek o možných účincích drog na chování při výslechu a na výpověď svědka, obhájce obžalovaného (str. 8 usnesení). Obdobně tomu bylo i s dalšími námitkami stěžovatele; vrchní soud věnoval pozornost jak otázce věrohodnosti obžalovaného V. (str. 7-9 usnesení), včetně důvodu pro jeho pozdější změnu výpovědi (str. 12-13 usnesení), tak i dalším důkazům svědčícím o vině stěžovatele (str. 9-10 usnesení). Zabýval se rovněž motivem trestného činu (str. 10 usnesení) i objektivitou posudku znalce PhDr. P. V. (str. 11-12 usnesení), přičemž nutno konstatovat, že stěžovateli se prostřednictvím ústavní stížnosti nepodařilo tyto závěry zásadním způsobem zpochybnit. Jen pro úplnost je možno uvést, že proti stěžovateli byla v trestním řízení užita toliko výpověď učiněná obžalovaným J. V. při konfrontaci dne 3. 10. 2003 a před rozhodnutím o vazbě dne 4. 10. 2003, nebyla tedy důvodnou námitka, že rozhodující přímý důkaz byl vůči stěžovateli procesně neúčinný. Stran úplnosti skutkových zjištění je pak možno odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, v nichž se tyto řádně vypořádaly s návrhy stěžovatele na provádění dalšího dokazování (str. 26 rozsudku krajského soudu, str. 6-7 usnesení vrchního soudu). Jelikož Ústavní soud neshledal nic, co by mohl z ústavněprávního hlediska obecným soudům vytknout, nepříslušelo mu jejich závěry jakkoliv přehodnocovat. Veškeré nálezy Ústavního soudu, na něž stěžovatel v této souvislosti odkazoval, byly přijaty za zcela odlišných skutkových okolností a na projednávanou věc je nebylo možno aplikovat.
Stěžovateli bylo možno přisvědčit v tom ohledu, že lze-li v trestní věci dospět na základě provedeného dokazování k několika co do pravděpodobnosti rovnocenným skutkovým verzím, má soud povinnost přiklonit se k té z nich, jež je pro obviněného nejpříznivější. Nedodržením této povinnosti porušuje soud princip rozhodování in dubio pro reo, a tím i zásadu presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 2042/08, dostupný na http://usoud.cz). Uplatnění této zásady je nicméně na místě až tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 154/2002, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 28, nález č. 37, str. 448 a násl.), což však nebyl případ stěžovatele.
K námitce, že se obecné soudy nezabývaly otázkou zavinění, je možno uvést, že subjektivní stránka trestného činu byla jednoznačně vyjádřena ve skutkové větě výroku rozsudku krajského soudu (k tomu srov. i argumentaci na str. 6-7 usnesení Nejvyššího soudu České republiky č. j. 8 Tdo 1453/2008-1795). Pokud jde o argument, že trestné je pouze to jednání, u nějž mohl pachatel jeho trestnost předpokládat, jedná se zjevně o dezinterpretaci nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 558/01 (publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek č. 31, nález č. 136, str. 205 a násl.), neboť není zřejmé, jak by se stěžovatel mohl v projednávané věci domnívat, že se nedopouští trestného činu. Stěžovatel ostatně ani neuvedl, v čem konkrétně porušení tohoto principu spatřoval.
Pokud jde o námitku nepřiměřenosti trestu, Ústavní soud již v minulosti v této souvislosti konstatoval, že při stanovení druhu a výměry trestu v konkrétních případech je rozhodování obecných soudů zcela nezastupitelné (čl. 90 Ústavy České republiky); Ústavnímu soudu by příslušelo do kompetence obecných soudů zasáhnout pouze za situace, kdyby byla vyváženost v rozhodování, co do naplnění cílů obecných (ochrana společnosti) a cílů individuálních zcela extrémním způsobem porušena (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 243/03, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, usnesení č. 17, str. 395 a násl.). V projednávané věci byl stěžovateli trest uložen plně v intencích příslušných ustanovení trestního zákona, nelze proto v této souvislosti dovozovat porušení jeho ústavně zaručených práv.
Jelikož Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, mající za následek neoprávněný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud rovněž akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 1. června 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu