ECLI:CZ:US:2010:4.US.79.10.1
sp. zn. IV. ÚS 79/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky H. D., zastoupené JUDr. Vojtěchem Filipem, advokátem se sídlem Čéčova 11, České Budějovice, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 4696/2007-165 ze dne 22. 10. 2009, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 21 Co 373/2005-130 ze dne 7. 9. 2005 a rozsudku Okresního soudu v Berouně č. j. 4 C 205/2001-85 ze dne 21. 12. 2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 12. 1. 2010 byl Ústavnímu soudu doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a z odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Berouně (dále jen "okresní soud") rozsudkem č. j. 4 C 205/2001-85 ze dne 21. 12. 2004 zamítl žalobu stěžovatelky proti žalované Janě Kučabové (dále jen "vedlejší účastnice") o zaplacení částky 161 279,- Kč s příslušenstvím a současně stěžovatelce uložil povinnost uhradit vedlejší účastnici náklady řízení. Rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") č. j. 21 Co 373/2005-130 ze dne 7. 9. 2005 bylo rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné potvrzeno a stěžovatelka byla zavázána k úhradě poloviny nákladů odvolacího řízení. Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 4696/2007-165 ze dne 22. 10. 2009 odmítnuto z důvodu nenaplnění podmínek přípustnosti dle §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád").
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť napadená rozhodnutí, jakož i řízení předcházející jejich vydání, trpěla závažnými vadami, v jejichž důsledku byl stěžovatelkou uplatněný nárok obecnými soudy nesprávně posouzen. Stěžovatelka v této souvislosti vytýkala okresnímu soudu, že v rozsudku č. j. 4 C 205/2001-85 ze dne 21. 12. 2004 vycházel ze skutkových zjištění neodpovídajících skutkovým tvrzením stran sporu; rozsudek krajského soudu č. j. 21 Co 373/2005-130 ze dne 7. 9. 2005 pak označila za zmatečný a vnitřně rozporný, neboť v něm bylo na straně jedné konstatováno, že krajský soud shledal správným skutkový stav zjištěný okresním soudem a zcela se s ním ztotožnil, na straně druhé však tento soud činil ve vztahu ke klíčové otázce existence zmocnění vedlejší účastnice k úhradě dluhu vlastní, zcela odlišné, závěry, a to aniž by sám důkazy zopakoval či provedl důkazy nové, což je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu (nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 275/98). Stěžovatelka měla dále za to, že se právní závěry obecných soudů nacházely v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními, a to zejména v části, v níž obecné soudy dovodily, že vedlejší účastnice byla k jednání za stěžovatelku řádně zmocněna. Obecné soudy dle stěžovatelky zcela pominuly ustanovení §24 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník") ve spojení s §777 téhož předpisu, z nichž vyplývalo, že zmocněnec stěžovatelky, K. H., nebyl oprávněn ustanovit dalšího zástupce a nemohl tedy platně zmocnit vedlejší účastnici k jednání za stěžovatelku. V závěrech krajského soudu se pak nacházel i evidentní logický rozpor, spočívající v tvrzení, že vedlejší účastnice byla k uhrazení dluhu zmocněna na základě smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 18. 10. 2000, přestože platba byla vedlejší účastnicí provedena již dne 17. 10. 2000, tzn. před uzavřením předmětné smlouvy. Krom toho obecné soudy nezohlednily, že se plná moc, udělená K. H., vztahovala pouze na prodej domu č. p. 42 v obci Svatá, nikoliv již na prodej přilehlých pozemků. K uzavření smlouvy o smlouvě budoucí ve vztahu k těmto pozemkům tedy nebyl K. H. řádně zmocněn. Ze všech těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 4696/2007-165 ze dne 22. 10. 2009, rozsudek krajského soudu č. j. 21 Co 373/2005-130 ze dne 7. 9. 2005 a rozsudek okresního soudu č. j. 4 C 205/2001-85 ze dne 21. 12. 2004 svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k jejímu věcnému projednání. Poté, co Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumal, shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by takovým rozhodnutím bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout a napadené rozhodnutí zrušit. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Pokud jde o polemiku stěžovatelky s právními a skutkovými závěry obecných soudů, Ústavní soud podotýká, že z jeho ustálené judikatury vyplývá, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Z rozhodnutí obecných soudů bylo dostatečně zřejmé, z jakých skutkových zjištění vycházely a jakými úvahami se při hodnocení jednotlivých důkazů řídily; odůvodnění těchto rozhodnutí byla logická a konzistentní, přičemž obecné soudy se v jejich rámci přesvědčivě vypořádaly s relevantními námitkami stěžovatelky.
Mezi stranami byla sporná především skutečnost, zda byla vedlejší účastnice oprávněna uhradit jménem stěžovatelky pohledávku Okresní správy sociálního zabezpečení v Berouně ve výši 161.279,- Kč. Dle §35 odst. 2 občanského zákoníku platí, že právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Jestliže obecné soudy vzhledem k okolnostem případu dovodily, že plná moc udělená stěžovatelkou K. H. dne 21. 2. 2000, byť v ní bylo výslovně obsaženo zmocnění toliko k prodeji domu, se vztahovala rovněž na úkony s tímto prodejem související, včetně uzavření zprostředkovatelské smlouvy ze dne 15. 5. 2000 a smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 18. 10. 2000, na jejichž základě byla sporná platba provedena, nelze tomuto jejich závěru z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Úvaha, na jejímž základě byl proveden výklad právního úkonu stěžovatelky, resp. právních úkonů činěných jejím zástupcem, se nenacházela v extrémním rozporu se skutkovým stavem věci, Ústavnímu soudu proto nepříslušelo závěry, k nimž obecné soudy dospěly, jakkoliv přehodnocovat. Námitky porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny vznesené v této souvislosti v ústavní stížnosti se jevily Ústavnímu soudu jako účelové a tento je neshledal důvodnými.
Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitkám, poukazujícím na procesní pochybení krajského soudu. Krajský soud, narozdíl od soudu okresního, dospěl k závěru, že vedlejší účastnice byla k provedení platby zmocněna nikoliv na základě ústní dohody, nýbrž dle čl. IV. odst. 5 zprostředkovatelské smlouvy ze dne 15. 5. 2000. Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, krajský soud se podstatně neodchýlil od skutkových zjištění učiněných okresním soudem, jak tvrdila stěžovatelka, nýbrž vyslovil toliko odlišný právní názor ve vztahu k otázce, na základě jakého úkonu byla vedlejší účastnice k jednání za stěžovatelku zmocněna. Krajský soud nepřehodnocoval svědecké výpovědi učiněné před soudem prvního stupně, nebyl tedy důvod k opakování těchto důkazů v odvolacím řízení. Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 275/98, na nějž stěžovatelka odkazovala, na projednávanou věc nedopadal, neboť byl přijat za zcela odlišných skutkových okolností.
Jediným pochybením, jež je možno obecným soudům vytknout, bylo, že závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 4696/2007-165 ze dne 22. 10. 2009, týkající se možnosti uplatnění dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu, byly v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 128/05, I. ÚS 2030/07 a II. ÚS 2339/07 (všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz), nicméně za okolností, kdy Ústavní soud sám řízení předcházející vydání rozhodnutí okresního a krajského soudu přezkoumal a žádnou vadu, mající za následek porušení práv stěžovatelky, nenalezl, by bylo zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu z důvodu nerespektování výše uvedených nálezů pouhým formalismem. Takový postup by pouze prodloužil celkovou dobu řízení a jeho účastníkům by žádný prospěch nepřinesl.
Jelikož Ústavní soud nezjistil existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. března 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu