ECLI:CZ:US:2011:1.US.1846.10.1
sp. zn. I. ÚS 1846/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. K., zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem se sídlem Brno, třída Kpt. Jaroše 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2010, čj. 18 Co 47/2010 - 29, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 10. 2009, čj. 26 C 398/2009 - 10, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, ve kterém neuspěl. Označenými rozhodnutími měla být porušena jeho základní práva, zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 2 a 3 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina").
Podle stěžovatele, podání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání není podmínkou přiznání nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Z textu §8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon č. 82/1998 Sb."), je zřejmé, že se vztahuje pouze na opravné prostředky proti rozhodnutím meritorním, nikoli předběžného charakteru. Podle něj je ve věci dána existence důvodů zvláštního zřetele hodných, neboť v době zahájení trestního stíhání byl ve výkonu vazby v Německu, za svého obhájce označil advokáta z Düsseldorfu, neboť nebyl poučen, že musí být z České republiky. Nesprávným postupem orgánů činných v trestním řízení mu byl obhájcem ustanoven JUDr. D. S., který se s ním ve lhůtě k podání stížnosti nespojil.
Stěžovatel dále uvedl, že v době vzniku zákona č. 82/1998 Sb. se trestní řízení zahajovalo sdělením obvinění, které mělo povahu opatření, proti němuž nebyl přípustný žádný opravný prostředek. Zákonodárce tedy nemohl stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání předvídat. Je věcí obviněného a obhájce, zda ji podají a skutečnost, že tak neučiní, nelze paušálně hodnotit tak, že s trestním stíháním souhlasí.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 10. 2009, čj. 26 C 398/2009 - 10, byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti na zaplacení částky 97.701,67 Kč, jako náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím. K jeho odvolání Městský soud v Praze (dále "odvolací soud") rozsudkem ze dne 24. 3. 2010, čj. 18 Co 47/2010 - 29, rozsudek soudu I. stupně potvrdil.
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Není proto samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s nimi a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Poté co Ústavní soud prostudoval ústavní stížnost a napadená rozhodnutí, dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Jejím obsahem je stěžovatelův nesouhlas s právním posouzením podmínek zakotvených v §8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. ze strany obecných soudů s tím, že stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání nezahrnují. Jde tedy o polemiku se závěry obecných soudů, která ústavněprávní roviny nedosahuje.
Ústavní soud, ve světle shora uvedených principů, přezkoumal, zda obecnými soudy podaný výklad je ve stěžovatelově věci předvídatelný a rozumný, zda odpovídá závěrům současné soudní praxe a zda není výrazem interpretační svévole (libovůle), případně zda mu nechybí smysluplné odůvodnění. O takový případ se však v posuzované věci zjevně nejedná.
Nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání (usnesením o zahájení trestního stíhání) se posuzuje podle §5 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb. jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, přičemž rozhodujícím měřítkem opodstatněnosti zahájení trestního stíhání je výsledek trestního řízení. Poškozený přitom musí splňovat podmínky zakotvené v §8 zákona č. 82/1998 Sb. Obecnou podmínkou vzniku takového nároku je pravomocné rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Pokud je rozhodnutí vykonatelné bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. Nejde-li však o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného řízení.
Stěžovatelova polemika se závěry obecných soudů se dotýká právě podmínky stanovené v §8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., tzn. vyčerpání řádných opravných prostředků, která vychází z obecné právní zásady prevence, neboť vylučuje odpovědnost státu v případech, kdy poškozený nevyužil dostupné právní prostředky k odvrácení škody. Současně však umožňuje zohlednit specifika konkrétního případu a její nesplnění prominout.
Pokud stěžovatel nesouhlasí s tím, že obecné soudy podmínily přiznání nároku na náhradu škody, způsobené nezákonným rozhodnutím, podáním stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, jedná se o právní závěry nezávislých soudů, vycházející z konstantní judikatury Nejvyššího soudu, do nichž je ingerence Ústavního soudu nepřípustná. Jak Ústavní soud ověřil z odůvodnění napadených rozhodnutí, obecné soudy v jejich rámci dostatečně vyložily, proč skutečnost, že stěžovatel nepodal stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, hodnotily jako nesplnění zákonných podmínek předvídaných v §8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Odvolací soud přitom odkázal na rozhodnutí kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3489/2007. Ve své dřívější judikatuře neshledal ani Ústavní soud podmínku podání stížnosti jako protiústavní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2008. sp. zn. I. ÚS 2564/08), aniž by to odporovalo jeho rozhodnutí ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. IV. ÚS 618/08, a ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3026/07, nevyžadující její splnění tam, kde nebylo vyhověno stížnostem spoluobviněných. V této souvislosti Ústavní soud připomíná nálezy sp. zn. I. ÚS 153/02, sp. zn. II. ÚS 429/01, sp. zn. II. ÚS 136/02, sp. zn. III. ÚS 165/02, sp. zn. II. ÚS 236/03 (http://nalus.usoud.cz), z nichž vyplývá, že ne každé usnesení o zahájení trestního stíhání, které nevyústilo v pravomocný odsuzující rozsudek, by bylo možno paušálně považovat za nezákonné.
Argumenty o existenci důvodů zvláštního zřetele hodných stěžovatel detailně uvedl již v rámci svého odvolání, přičemž odvolací soud na ně přesvědčivě reagoval a vyložil, že jimi jsou, v souladu se závěry judikatury, zejména nepříznivý zdravotní a psychický stav. Závěr odvolacího soudu, který v jeho případě tyto důvody neshledal, nepřísluší Ústavnímu soudu jakkoliv přehodnocovat. Okolnost, že stěžovatel neuspěl se svými argumenty, stejně jako skutečnost, že nesouhlasí se závěry obecných soudů, nemohou samy o sobě založit úspěch ústavní stížnosti.
Vzhledem ke shora uvedenému byla ústavní stížnost stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu