ECLI:CZ:US:2011:2.US.82.11.1
sp. zn. II. ÚS 82/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného Mgr. Blankou Morávkovou, advokátkou se sídlem Branišovice 101, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 16 Co 361/2010-159 ze dne 22. 10. 2010 a usnesení Okresního soudu Brno-venkov č. j. 8 C 4/2004-148 ze dne 2. 6. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 1. 2011, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení, jimiž mu nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, byť byl plně úspěšný. Má za to, že tato rozhodnutí jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení z výkladového nebo aplikačního standardu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a tím představují nepředvídatelnou libovůli a porušují jeho základní právo garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Poukazuje na to, že žalovaný dlužnou částku uhradil až po vydání zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu, resp. až v průběhu dalšího řízení před soudem prvního stupně. Vyslovuje přesvědčení, že neexistoval žádný objektivní důvod hodný zvláštního zřetele dle §150 o.s.ř. pro nepřiznání náhrady nákladů řízení; nadto šlo o restituční nárok dle zákona o půdě, jehož hlavním smyslem bylo zmírnění následků některých majetkových křivd, a nikoli vznik křivd nových.
Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti bylo zjištěno, že rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 29. 1. 2007 č. j. 8 C 4/2004-88 byla zamítnuta žaloba stěžovatele, jíž se domáhal po žalovaném zaplacení částky 20.594,40 Kč, představující náhradu za trvalé porosty dle zákona o půdě. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2009 č. j. 16 Co189/2007-112 bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, přičemž se odvolací soud ztotožnil se závěrem, že uplatněný nárok stěžovatele je předčasný, neboť ještě nejsou splněny podmínky ustanovení §24 odst. 3 zákona o půdě, na něž je poskytnutí náhrady za trvalé porosty vázáno. K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 17. 2. 2010 č. j. 28 Cdo 5215/2009-134 obě rozhodnutí zrušil. I když souhlasil se skutkovými i právními závěry soudů nižších instancí, považoval za spravedlivé, byť stěžovatel nájem nevypověděl a nájem zjevně ukončen nebyl, aby za den skončení nájmu ve smyslu §24 odst. 3 zákona o půdě byl považován den 1. 12. 1997, tedy den provizorního předání jiných pozemků stěžovateli do užívání namísto pozemku předmětného. Na základě uvedeného rozhodnutí žalovaný žalovanou částku stěžovateli dne 5. 5. 2010 uhradil a stěžovatel vzal poté návrh zcela zpět. Napadeným usnesením okresní soud řízení zastavil a rozhodl, že stěžovateli se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Dalším napadeným usnesením krajský soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Zcela se ztotožnil s důvody hodnými zvláštního zřetele ve smyslu §150 o.s.ř., na základě kterých byla úspěšnému stěžovateli odepřena náhrada nákladů řízení (zjištění, dle něhož byl postup žalovaného ve svém důsledku zcela správný, což nepopřel ani Nejvyšší soud, který pouze vyložil otázku ukončení nájmu pozemků užívaných žalovaným, s nimiž je svázána náhrada ve smyslu ustanovení §24 odst. 3 zákona o půdě, z pohledu stěžovatele jako restituenta). Žalovanému tak nelze klást k tíži, že nebyl ochoten náhradu za trvalé porosty stěžovateli poskytnout před rozhodnutím dovolacího soudu, když pro to nebyly splněny všechny podmínky stanovené zákonem o půdě. Odvolací soud se zabýval i majetkovými poměry obou účastníků a neshledal, že by se stěžovatele mohlo nepřiznání nákladů řízení zvlášť výrazným způsobem dotknout.
Po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře vícekrát zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces. Opakovaně k této otázce judikoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud rovněž opakovaně dovodil, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. III. ÚS 224/98, sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. III. ÚS 619/2000, sp. zn. I. ÚS 633/05).
Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování obecných soudů podle ustanovení §150 o. s. ř., které obsahuje zvláštní zmírňovací právo soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Toto právo však přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda využijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv. Je zásadně věcí obecného soudu uvážit, zda dané ustanovení, které je ustanovením použitelným pouze ve výjimečných případech, aplikuje či nikoliv (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 37/02). Vymezování obsahu tohoto relativně neurčitého právního pojmu je tedy úlohou soudů obecných, vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí. Ústavnímu soudu proto zpravidla nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení (srov. sp. zn. I. ÚS 389/05).
Není žádných pochybností o tom, že úvaha soudu, zda se v dané věci jedná o tak výjimečný případ, že jsou dány důvody aplikace ustanovení §150 o. s. ř., musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle (srov. sp. zn. III. ÚS 727/2000).
Vycházeje z výše uvedených kritérií, Ústavní soud neshledal závěry obecných soudů stran skutečností, ve kterých spatřovaly důvody zvláštního zřetele hodné pro postup dle §150 o. s. ř. ústavně nekonformními. Soudy přihlédly ke skutečnostem, které si dle jejich názoru zasloužily specifické zacházení ve smyslu citovaného ustanovení, přičemž neopomněly zhodnotit ani majetkové poměry účastníků řízení . Své závěry v napadených rozhodnutích řádně odůvodnily. Jejich postup tedy nelze hodnotit jako svévolný či vykazující prvky libovůle. Sama skutečnost, že se stěžovatel s jejich závěry neztotožňuje, nezakládá porušení stěžovatelova práva garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu