ECLI:CZ:US:2011:3.US.1469.11.3
sp. zn. III. ÚS 1469/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ V. K., 2/ H. O. a 3/ J. K., zastoupených JUDr. Alenou Fröhlichovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Wuchterlova 6, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 1. 2011, č. j. 1 Co 189/2010-226, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 5. 2010, č. j. 23 C 91/2008-173, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud pro porušení čl. 34, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů vydaných v občanskoprávním řízení, jehož byli účastníky.
Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelů proti žalované Znojemské Besedě, příspěvkové organizaci, o vydání bezdůvodného obohacení (50 000 Kč pro každého), neboť dospěl k závěru, že žalovaná autorské dílo F. K. (jehož jsou stěžovatelé dědici) "Znojemské historické vinobraní s rytířskými turnaji" při "Znojemském historickém vinobraní" v letech 2007 a 2008 neužila. Soud prvního stupně vysvětlil, že autoři těchto scénářů "neopisovali" scénář F. K., ale vytvořili na základě stejných zdrojů scénář podobný, čímž nastala situace srovnatelná s tím, když "dva autoři vytvoří na základě stejné prozaické předlohy scénickou dramatizaci - oba takto vzniklé scénáře přitom budou originálními autorskými díly, jež mají jedno společné východisko, předlohu, což zakládá jistou míru jejich podobnosti".
Vrchní soud v Olomouci též ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně obsahově (s obdobnou argumentací) potvrdil.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti oponují rozhodnutím obecných soudů námitkou, že nevzaly v potaz skutečnost, že autorské právo jejich otce ke scénáři "Znojemské historické vinobraní" dosud požívá autorskoprávní ochrany a že vycházely z "fikce existence dvou adekvátních praexistentních děl - scénářů, zatímco technické pokyny protistrany nenaplňují znaky autorského díla", přičemž nepřihlédly k tomu, že do původního díla "bylo průběžně zasahováno až k téměř úplnému přepracování". Též namítají, že "jak v závěru prvního soudního řízení" (pozn. zde sp. zn. 23 C 12/97), tak i v "druhém soudním řízení" rozhodoval ve věci stejný soudce, jenž se nezabýval jejich argumentací ani závěrečným vyjádřením a ze znaleckého posudku "použil pouze závěry svědčící protistraně"; odvolací soud poté pouze převzal jeho argumentaci a to i s citací Bernské úmluvy, která je podle nich v tomto případě zcela nemístná. Stěžovatelé mají rovněž za to, že došlo i k porušení jejich práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, neboť celková délka řízení (celkem 14 let), v nichž se snažili dosáhnout satisfakce za porušení autorských práv, představuje i významný dopad na náklady řízení, k nimž byli zavázáni.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatelé se v ústavní stížnosti dovolávají porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Toto právo však stěžovatelům zjevně upřeno nebylo potud, že se jim dostalo adekvátního postavení účastníků řízení, a proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně jim byl k dispozici opravný prostředek, který využili, a jejich odvoláním se odvolací soud zabýval věcně. Nikterak se nenaznačuje, že se jim nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by jejich procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.
To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelé za správné pokládají.
Přitom o toto ustanovení opřená argumentace ústavní stížnosti je zde klíčová, neboť dovolávané porušení zákonné ochrany práva k výsledkům tvůrčí duševní činnosti dle čl. 34 Listiny by mohlo nastat jen tehdy, pakliže se napadené soudní řízení (procesními postupy a dosaženým výsledkem) zpronevěřilo právě vyloženým zásadám tzv. spravedlivého procesu, předjímaného citovaným článkem Listiny.
Výjimkou z vymezeného rámce "spravedlivého procesu" jsou dále situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.
Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Obecné soudy aplikovaly bezpochyby "správné" podústavní právo, a jejich interpretačnímu vymezení toho, co je užitím díla a co nikoli, upřít validitu nelze. Nedostatek užití díla nemusí být jen důsledkem konkurence s autorským dílem jiným, jak se stěžovatelé představují.
Obdobné platí i ve vztahu ke skutkové rovině sporu. Obecné soudy vycházely i z adekvátních důkazních pramenů (včetně znaleckého posudku), a ústavněprávní nedostatky se ani zde nezjevují; učiněná skutková zjištění mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech, není zde tzv. opomenutých důkazů, a nechybí srozumitelné a logicky akceptovatelné odůvodnění učiněných závěrů.
Oproti názoru stěžovatelů tak není spolehlivé opory, aby bylo přisvědčeno tvrzení, že prováděné dokazování bylo zatíženo vadami spočívajícími v tom, že se soud prvního stupně "nezabýval jejich argumentací" či "závěrečným vyjádřením" a že ze znaleckého posudku "použil pouze závěry svědčící protistraně".
Relevanci pak nelze přiznat ani námitce, že jak "v závěru prvního soudního řízení" tak i v "druhém soudním řízení" rozhodoval ve věci stejný soudce, a to už proto, že z vyžádaného procesního spisu sp. zn. 23 C 12/1997 se podává, že soudce JUDr. Boris Filemon v tomto "prvním" řízení vydal toliko procesní rozhodnutí, jímž pro zpětvzetí žaloby stěžovateli řízení zastavil, aniž (on sám) podrobil spor jakémukoliv věcnému posouzení.
V rámci ústavněprávního přezkumu nelze též efektivně vytýkat průtahy v soudním řízení, jestliže odezněly a nejsou již nadále aktuální (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 287/96, N 62/8 SbNU 119; dále též usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 26/03, IV. ÚS 145/03, II. ÚS 443/03, III. ÚS 373/04, II. ÚS 532/04, III. ÚS 451/05, III. ÚS 450/06, III. ÚS 991/07, III. ÚS 1687/07, III. ÚS 432/08); jinými slovy bylo-li řízení před obecnými soudy již skončeno, je prostor pro zásah Ústavního soudu uzavřen (v obecné rovině lze však poznamenat, že námitka "již odezněných" průtahů v řízení tím neztrácí relevanci vůbec; je však uplatnitelná v jiných souvislostech, pro posouzení případné odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle §13 zákona č. 82/1998 Sb., přičemž podrobnosti těchto možností ozřejmil Ústavní soud kupříkladu v nálezu ze dne 7. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 391/07).
Co do námitky délkou řízení "v jeho souhrnu" ve vztahu k nákladům řízení pak platí, že jejich výše se odvíjí od nákladů právního zastoupení a znalečného, jež vznikly výlučně v tomto řízení, a nikoliv v řízení předchozím (sp. zn. 23 C 12/1997).
Na podkladě řečeného je proto namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovatelům se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2011
Jiří Mucha
předseda senátu