ECLI:CZ:US:2011:3.US.427.11.1
sp. zn. III. ÚS 427/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne l2. května 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ČETRANS a. s., se sídlem Revoluční 13, 400 95 Ústí nad Labem, IČ: 48268089, právně zastoupené Mgr. Martinem Šípem, advokátem AK se sídlem Převrátilská 330, 390 01 Tábor, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2010 č. j. 8 Cmo 185/2010-123, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 14. února 2011, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2010 č. j. 8 Cmo 185/2010-123, a to pro porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. března 2010 č. j. 24 Cm 473/2009-75 byl ve výroku pod bodem I po zpětvzetí žaloby zrušen směnečný platební rozkaz, vydaný Krajským soudem v Ústí nad Labem dne 13. července 2009 č. j. 24 Cm 473/2009-6, a řízení bylo zastaveno. Výrokem pod bodem II tohoto usnesení bylo rozhodnuto, že žalované (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalované, která by jinak měla právo na náhradu nákladů řízení podle ust. §146 odst. 2 věta první občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen "o. s. ř."), takové náklady nevznikly, protože "zastoupení žalované Mgr. Šípem na základě plné moci ze dne 7. září 2009 není podle ust. §338k odst. 6 o. s. ř. přípustné, a osoby, které za žalovanou tuto plnou moc udělily, nebyly oprávněny za ni jednat".
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. listopadu 2010 č. j. 8 Cmo 185/2010-123 usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. března 2010 č. j. 24 Cm 473/2009-75 v jeho výroku pod bodem II, kterým bylo rozhodnuto, že se žalované nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení, potvrdil (výrok pod bodem I usnesení odvolacího soudu) a ve výroku pod bodem II odvolací soud rozhodl, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud při hodnocení správnosti výroku pod bodem II napadeného usnesení soudu prvního stupně poukázal na to, že otázkou, zda advokát Mgr. Šíp v předmětném řízení žalovanou zastupoval na základě plné moci ze dne 7. září 2009, se již nepřímo zabýval ve svém usnesení ze dne 22. ledna 2010 č. j. 8 Cmo 332/2009-61 a ve shodě s názorem soudu prvního stupně dovodil, že jedinou osobou oprávněnou činit v daném soudním řízení vůči soudu jménem žalované úkony, jakož i jiné úkony, byl od 27. května 2009 správce podniku žalované podle exekučního příkazu č. j. 49 Ex 167/09-31. Podle zjištění odvolacího soudu, učiněného ve spojení s předloženou plnou mocí žalované v tomto odvolacím řízení, tento stav trval do právní moci usnesení ze dne 17. března 2010 č. j. 49 Ex 167/09-127. Po tuto dobu tedy v daném soudním řízení zmíněný advokát nebyl zástupcem žalované, neboť plná moc ze dne 7. září 2009 mu správcem podniku nebyla udělena. Odvolací soud poukázal na to, že i z výroku o nákladech odvolacího řízení, obsaženého v usnesení odvolacího soudu ze dne 22. ledna 2010 č. j. 8 Cmo 332/2009-61, a z jeho odůvodnění je zřejmé, že odvolání žalované do usnesení soudu prvního stupně ze dne 24. září 2009 č. j. 24 Cm 473/2004-35 nebylo posouzeno jako podání, které jménem žalovaného učinil zmocněný advokát.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že soud vadně posoudil skutkový stav, na jehož základě nesprávně dovodil, že stěžovatelce nevznikly žádné náklady právního zastoupení ve směnečném řízení. Stěžovatelka byla nucena ve směnečném řízení využít právního zastoupení (a tudíž jí vznikly náklady na právní zastoupení) ze strany Advokátní kanceláře Korbel, Tuháček & partneři, s. r. o. (dále jen "advokátní kancelář"), a to přesto, že byl v podniku ustanoven správce podniku.
Stěžovatelka má za to, že s ohledem na poměr správce podniku k žalobci je tu důvod pochybovat o nepodjatosti správce podniku v exekučním řízení, a tedy lze pochybovat o oprávnění správce podniku jednat za žalovanou ve věci nároku uplatněného žalobcem.
Stěžovatelka je toho názoru, že Ústavní soud by se měl zaměřit na posouzení otázky, zda z níže uvedených důvodů funkce správce podniku opravdu trvala platně řádně po celou dobu správy podniku, resp. zda nebyla těmito důvody jeho funkce vyloučena (od počátku pro střet zájmů, resp. po podání insolvenčního návrhu), včetně vyloučení jeho zastupování před soudy, což by znamenalo možnost stěžovatelky nechat se právně zastoupit svým advokátem a dokladovalo by to i vznik nároku na úhradu nákladů právního zastoupení žalované. Ústavní soud by se měl dále zaměřit na posouzení otázky, zda povinnost správce podniku zastupovat stěžovatelku před soudy trvala v době, kdy stěžovatelka učinila s pomocí advokátní kanceláře úkony právní služby, za které by jí náležela náhrada nákladů řízení, a zda má právo na skutečnou a efektivní právní pomoc.
Stěžovatelka poukazuje na ust. §338j odst. 1 o. s. ř., podle kterého správce podniku je z výkonu své funkce vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, k účastníkům nebo jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jeho nepodjatosti. Stěžovatelka dále poukazuje na ust. §32 odst. 2 o. s. ř., ve kterém se uvádí, že jako zástupce nemůže vystupovat ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného. Zjistí-li soud v řízení, že je dán rozpor v zájmech účastníka řízení a jeho zástupce, dochází k vyloučení zástupce z řízení přímo ze zákona.
Z uvedeného stěžovatelka dovozuje, že: a) správce podniku od počátku správy podniku (tj. od 27. května 2009) přes ust. §338k odst. 2 o. s. ř. nemohl zastupovat žalovanou v soudním řízení, protože jeho zájmy byly v rozporu se zájmy zastoupené ve smyslu ust. §32 odst. 2 o. s. ř.; b) oprávnění exekučního správce podniku jednat za podnik v soudních řízeních bylo nejpozději od 27. srpna 2009 suspendováno zahájeným insolvenčním řízením podle ust. §109 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon"); c) správce podniku porušoval své zákonné povinnosti při správě podniku, zejména ust. §338i odst. 3 a ust. 338j odst. 1 o. s. ř., za což byl soudním exekutorem zproštěn své funkce.
Stěžovatelka je toho názoru, že správce podniku JUDr. P. O., Ph.D. jednal v rozporu se zájmy stěžovatelky. Stěžovatelce tak nezbyla jiná možnost, než nechat zpracovat směnečné námitky advokátní kanceláří. Stěžovatelka uvádí, že to bylo představenstvo společnosti ČETRANS a. s., tedy stěžovatelky, kdo jednal s péčí řádného hospodáře a kdo jednal velmi prozíravě, když i přes obstrukce ze strany JUDr. O. coby správce podniku, podalo prostřednictvím advokátní kanceláře směnečné námitky. Vzhledem k tomu, že zájmy správce podniku byly v rozporu se zájmy stěžovatelky, došlo k vyloučení zastoupení správce podniku ze zákona a stěžovatelka byla zastoupena advokátní kanceláří, resp. Mgr. Martinem Šípem a to na základě plné moci ze dne 7. září 2009. Z tohoto důvodu se stěžovatelka domnívá, že jí vznikl nárok na náhradu nákladů řízení.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. III. ÚS 224/98, sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. III. ÚS 619/2000, sp. zn. I. ÚS 633/05).
K námitkám stěžovatelky ohledně trvání funkce správce podniku Ústavní soud poukazuje na ust. §338j odst. 1 o. s. ř., podle nějž je správce z výkonu své funkce vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jeho nepodjatosti, přičemž v odst. 2 cit. ust. se uvádí, že o tom, zda je správce vyloučen, rozhodne soud. Proti jeho usnesení není přípustný opravný prostředek. Rozhodne-li soud, že správce je ze své funkce vyloučen, současně jej zprostí funkce a ustanoví nového správce (odst. 3 cit. ust.).
V předmětné věci odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí shodně se soudem prvního stupně dovodil, že jedinou oprávněnou osobou činit v daném soudním řízení vůči soudu jménem žalované úkony, jakož i jiné úkony, byl od 27. května 2009 správce podniku žalované podle exekučního příkazu č. j. 49 Ex 167/09-31, přičemž tento stav trval do právní moci usnesení ze dne 17. března 2010 č. j. 49 Ex 167/09-127, kterým byl exekuční příkaz ze dne 27. května 2009 č. j. 49 Ex 167/09-31 zrušen. Po tuto dobu tedy v daném soudním řízení zmíněný advokát nebyl zástupcem žalované, neboť plná moc ze dne 7. září 2009 mu správcem podniku nebyla udělena.
Uvedeným závěrům odvolacího soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Na uvedeném nic nemění to, že usnesením soudní exekutorky JUDr. Jany Fojtové ze dne 14. září 2009 č. j. 049 Ex 167/09-72 byl JUDr. P. O., Ph.D. zproštěn funkce správce podniku ČETRANS, a. s. a novým správcem podniku byl ustanoven JUDr. J. K. Proti tomuto usnesení podalo Kongresové centrum ILF, a. s. odvolání, o kterém nebylo do právní moci usnesení ze dne 17. března 2010 č. j. 49 Ex 167/09-127, kterým byl exekuční příkaz ze dne 27. května 2009 č. j. 49 Ex 167/09-31 zrušen, rozhodnuto.
Ústavní soud ověřil, že v projednávané věci byly dodrženy požadavky vyplývající z výše vymezeného rámce ústavního přezkumu případů věcně obdobných projednávané věci. Ústavní soud nezjistil ústavně nekonformní interpretaci aplikovaných procesních ustanovení. Vrchní soud v Praze své rozhodnutí řádným a zcela přezkoumatelným způsobem odůvodnil. V postupu obecného soudu nelze shledat ani prvky svévole ani extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právními závěry, jež z něho obecný soud vyvodil. Napadené rozhodnutí považuje Ústavní soud za ústavně konformní.
Po posouzení obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud neshledal, že by ve vztahu ke stěžovatelce byla porušena ústavně zaručená práva.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu