ECLI:CZ:US:2012:2.US.1278.12.1
sp. zn. II. ÚS 1278/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti REZIDENCE KRÁLOVSKÉ VINOHRADY, s.r.o., se sídlem Uruguayská 438/6, 120 00 Praha 2, zastoupené JUDr. Petrem Jahelkou, advokátem se sídlem Bílkova 132/4, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze, č. j. 17 Co 578/2011-74 ze dne 19. ledna 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít k porušení ustanovení čl. 11, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelka je přesvědčena, že postupem odvolacího soudu došlo k porušení ústavně garantovaného práva tím, že odvolací soud uplatnil moderační právo dle ust. §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též "o. s. ř."), a nepřiznal stěžovatelce náhradu nákladů, ač k použití moderačního práva nebyly dle jejího mínění žádné důvody, resp. nebyly splněny předpoklady pro jeho aplikaci.
Z napadeného rozsudku Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvého stupně svým rozsudkem ze dne 11. října 2011, č. j. 26 C 105/2011-44, zamítl žalobu, kterou se vedlejší účastník domáhal uložení stěžovatelce povinnosti zdržet se průchodu a průjezdu průjezdem v suterénu domu čp. XX v katastrálním území Vinohrady, směrem do ulice Uruguayská a zpět, s tím, že je vlastníkem domu čp. XX a stěžovatelka, která je vlastníkem pozemku č. XY průjezd užívá bez právního důvodu k dopravě stavebního materiálu na tento pozemek. Současně vedlejšímu účastníkovi jako neúspěšnému žalobci uložil povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení 13 080 Kč k rukám jejího právního zástupce.
Proti tomuto rozsudku podal vedlejší účastník odvolání. Soud druhé stolice potvrdil rozhodnutí soudu prvého stupně ve věci samé. Avšak v případě nákladů řízení dospěl odvolací soud k odlišným závěrům. Použil moderačního práva ve smyslu §150 o. s. ř., když shledal, že v dané právní věci bylo prokázáno (současně o tom mezi účastníky není sporu), že stěžovatelka využívala právo průjezdu a průchodu domu čp. XX jako vlastník pozemku XY ke stavební činnosti, byť jen krátce. Je tak dle odvolacího soudu nepochybné, že to byla stěžovatelka, která svým jednáním vznik sporu zapříčinila. V této okolnosti spatřuje odvolací soud důvody zvláštního zřetele hodné pro to, aby úspěšné žalované náhradu nákladů řízení odepřel, přičemž odkázal na ustanovení §224 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s §150 téhož předpisu. Na základě toho rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení změnil dle §220 odst. l o. s. ř.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně ve výrocích o nákladech řízení brojí stěžovatelka ústavní stížností, ve které předestřela argumentaci, která má prokázat, že předpoklady pro aplikaci moderačního práva nebyly splněny. Nejdříve konstatovala, že napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze je rozhodnutím "zcela nepochybně" překvapivým. Stěžovatelka prý byla v meritu sporu zcela úspěšná, soud prvého stupně jí také v souladu s tím přiznal plné právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka oprávněně nabyla během řízení dojmu, že v řízení byla prokázána jak jednorázovost krátkého užití průchodu předmětného domu v souvislosti s pozemkem parc. č. XY, tak i oprávněnost jejího jednání. Stěžovatelka tak prý měla "právo vycházet z toho, že její jednání bylo zcela v souladu se zákonem". Navíc soud prvého stupně právo na náhradu nákladů v plné výši přiznal, takže se prý neměla důvod domnívat, že by při jejím plném úspěchu ve věci měl odvolací soud postupovat za tohoto stavu věcí jinak.
Stěžovatelka dále zdůraznila, že z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu lze prý jednoznačně vyvodit, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku. Pokud tedy obecný soud rozhodne o náhradě nákladů řízení v rozporu s průběhem řízení a s výrokem ve věci samé, je prý nutno takový postup označit za porušující principy práva na spravedlivý proces z hlediska čl. 36 odst. 1 Listiny, přičemž příkladmo odkázala na nález ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 455/01 ze dne 2. května 2002, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, č. 57. Stěžovatelka sice připustila, že podle ust. §150 o. s. ř. má soud možnost nepřiznat právo na náhradu nákladů řízení i účastníkům, kteří byli ve sporu úspěšní a kteří neporušili žádnou povinnost, musí však k tomu existovat důvody vhodné zvláštního zřetele a musí jít o případy výjimečné, přičemž tak tomu v souzené věci prý není. V této souvislosti stěžovatelka zejména poukázala na to, že v rámci odůvodnění napadených výroků se Městský soud omezil pouze na konstatování, že je nesporné, že k užití průchodu domu č. p. XX v souvislosti s pozemkem parc. č. XY před podáním žaloby došlo, byť jen krátkodobě, čímž měla stěžovatelka zavinit spor. Takové odůvodnění je ale při aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. prý zcela nedostatečné a naprosto nevyhovující poměrům souzené věci. Stěžovatelka se naopak domnívá, že "pokud by se Městský soud podrobněji zabýval okolnostmi, za nichž k podání žaloby vůči stěžovatelce došlo, musel by nutně dospět k závěru, že k podání žaloby nebyly žádné rozumné důvody a že tato žaloba byla podána zcela zbytečně, což však nemůže být v právním státě přičítáno k tíži stěžovatelky".
Podle názoru stěžovatelky jsou tedy napadené výroky "nezákonným excesem, který vyžaduje ingerenci Ústavního soudu". Stěžovatelka uvedla, že nezpochybňuje v obecné rovině správnost existence oprávnění soudu postupovat v odůvodněných případech dle §150 o. s. ř., které je "nepochybně vhodným a sociálně potřebným nástrojem pro odstranění nepřiměřené tvrdosti zákona". I když však závisí aplikace tohoto ustanovení do značné míry na úvaze soudu, jistě to prý v právním státě neznamená, že k aplikaci tohoto ustanovení může soud přistupovat zcela libovolně a bez jakýchkoliv pravidel a náležitého odůvodnění.
Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud na prvém místě považuje za nezbytné říci, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním široce koncipovaná ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených součástkami ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. Jakkoli tato ústavní delimitace dozajista nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o tak řečených obecných ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva jednoduchého, to jest podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegesí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s aplikací moderačního práva ve smyslu §150 o. s. ř. byly dodrženy ústavní limity, zejména zda v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich. Otázkou svévole se Ústavní soud zabývá dosti podrobně ve své judikatuře a ustáleně její pojem vykládá v obecné poloze jako extrémní nesoulad právních závěrů s provedenými skutkovými a právními zjištěními (viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000, III. ÚS 303/04, III. ÚS 351/04, III. ÚS 501/04, III. ÚS 606/04, III. ÚS 151/06, IV. ÚS 369/06, III. ÚS 677/07 aj.).
Na druhém místě připomíná Ústavní soud svoji judikaturu vztahující se k moderačnímu právu ve smyslu §150 o. s. ř., v níž se opakovaně vyjádřil tak, že rozhodování o nákladech řízení (včetně posuzování skutečností, které mohou odůvodnit aplikaci moderačního práva) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotné podmínky jeho použití, i když se jeho výsledek může (někdy i citelně) dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud totiž vychází z toho, že hodnocení podmínek pro uplatnění moderačního práva spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3244/11, II. ÚS 3450/11, II. ÚS 1324/11 aj.). Případy, kdy Ústavní soud naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou spíše výjimečné a týkají se buď specifických otázek [viz kupř. nález sp. zn. II. ÚS 828/06 ze dne 6. února 2007 (N 26/44 SbNU 309)], anebo se jedná "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" [viz nález sp. zn. IV. ÚS 289/03 ze dne 31. srpna 2004 (N 125/34 SbNU 281)].
Ústavní soud si je samozřejmě vědom též právních názorů, které vyslovil například v nálezu sp. zn. II. ÚS 2388/10 ze dne 21. dubna 2011 (text nálezu je dostupný v on-line databázi rozhodnutí Ústavního soudu na adrese http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud nicméně musí podtrhnout, že právní názory vyslovené v jeho nálezech nejsou bez dalšího subsumovatelné a aplikovatelné na všechny další obdobné případy. Ústavní soud dospěl v projednávané věci k závěru, že za situace, kdy v nyní posuzovaném případě (na rozdíl od věci sp. zn. II. ÚS 2388/10) neshledal porušení základního práva v samotné aplikaci ust. §150 o. s. ř., by bylo extrémně formalistickým požadavkem, pokud by ex post trval na povinnosti obecného soudu dát účastníkům řízení procesní prostor vyjádřit se k důvodům použití moderačního oprávnění soudu (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1919/08, II. ÚS 3450/11 aj.). Jak již Ústavní soud rovněž judikoval, v případě subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu je totiž třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních práv zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit mu příznivější rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 148/02 ze dne 27. srpna 2003 (U 19/31 SbNU 327)]. Jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je totiž i její racionalita [k tomu blíže viz nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. března 2009 (N 43/52 SbNU 431)]. Tam, kde by realizace procesního oprávnění účastníka nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci samé, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného právního řízení oprávněně očekávat, bylo by nepřípustným a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem zrušit rozhodnutí obecného soudu výhradně pro nevyhovění procesním oprávněním účastníka. Naopak kdyby Ústavní soud stížnosti vyhověl, pak by paradoxně sám přispěl k porušení základních práv stěžovatelky tím, že by jen z důvodu dodržení "procesní čistoty" prodlužoval řízení.
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Odvolací soud vyšel z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikoval příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložil, přičemž tento svůj postup osvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, které tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistické či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Z ústavní stížnosti je dobře patrná polemika stěžovatelky s názorem obecného soudu stran intenzity krátkého užití průchodu předmětného domu pro stavební činnost, na čemž odvolací soud postavil své odůvodnění stěžovatelkou rozporovaných nákladových výroků, kterážto argumentace není sama o sobě způsobilá zpochybnit ústavní konformitu ústavní stížností dotčených výroků rozsudku odvolacího soudu.
Ve světle řečeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 19. dubna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu