ECLI:CZ:US:2012:2.US.1490.12.1
sp. zn. II. ÚS 1490/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti obchodní společnosti Diagnostické centrum, společnost s ručením omezeným, se sídlem Bárova 36, Plzeň, zastoupené JUDr. Robertem Vargou, advokátem, se sídlem v Plzni, usnesení Městského osudu v Praze č. j. 21 Co 93/2012-71 ze dne 27. března 2012, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 12 C 54/2010-60 ze dne 5. ledna 2012, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 22. dubna 2012 se stěžovatelka domáhá zrušení částí v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich jí bylo usnesením soudu prvního stupně uloženo, aby vedlejší účastnici řízení zaplatila na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 22.320 Kč, a za řízení před soudem druhého stupně částku 1.560 Kč. Prvním výrokem usnesení odvolacího soudu byl potvrzen výrok usnesení soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a druhým výrokem byl změněn výrok usnesení soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem tak, že výše nákladů je toliko 960 Kč. Stěžovatelka namítá, že přiznáním náhrady nákladů v řízení vedlejší účastnici řízení, s ohledem na její charakter, obecné soudy porušily základní práva stěžovatelky podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje, že spolu s návrhem na předběžné opatření se domáhala zdržení se nezákonného jednání vedlejší účastnice řízení. Žalobu následně vzala zpět a usnesením soudu prvního stupně ze dne 16. března 2011 bylo řízení zastaveno a žádnému účastníkovi nebyl přiznán nárok na náhradu nákladů řízení. K odvolání vedlejší účastnice řízení byl odvolacím soudem zrušen nákladový výrok rozhodnutí soudu prvního stupně a následně byla vydána usnesení, jež jsou napadena ústavní stížností.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na to, že vedlejší účastnice řízení je veřejnoprávní korporací. Podle výroční zprávy pro rok 2010 měla na soudní spory vyčleněnou částkou 99.434.000 Kč a součástí její organizační struktury je právní odbor a další odbory, které se zabývají různými právními vztahy či vymáháním pohledávek z pojistného. Považuje za notorietu, že zcela bazální agendou vedlejší účastnice řízení jsou smlouvy s různými typy zdravotnických zařízení za účelem hrazení výkonů provedených pro pojištěnce. Proto na ni lze podle stěžovatelky přiléhavě uplatnit právní názory obsažené v nálezech sp. zn. I. ÚS 2929/07 (N 167/51 SbNU 65), sp. zn. I. ÚS 1877/10 (N 200/58 SbNU 779), sp. zn. III. ÚS 2984/09 (N 232/59 SbNU 365) a rozsudcích Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 Ads 16/2006 ze dne 28. března 2007, sp. zn. 4 Ads 152/2010 ze dne 18. února 2011, sp. zn. 3 Ans 7/2011 ze dne 18. srpna 2011 a sp. zn. 4 Ads 23/2011 ze dne 25. srpna 2011. Vzdor tomu, že to stěžovatelka namítala, tak k tomu obecné soudy nepřihlédly, čímž vybočily z ústavně konformní praxe.
4. Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
5. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech nejextrémnější excesů (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).
6. Konečně je třeba připomenout, že Ústavní soud opakovaně v otázce rozhodnutí o náhradě nákladů řízení vyslovil, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany. I když se takové rozhodnutí může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98 ze dne 1. listopadu 1999, usnesení sp. zn. II. ÚS 130/98 ze dne 27. května 1998, usnesení sp. zn. I. ÚS 30/02 ze dne 4. února 2003, usnesení sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. října 2005, aj.). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení (srov. sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17; sp. zn. II. ÚS 598/2000, N 100/23 SbNU 23; usnesení sp. zn. I. ÚS 633/05 ze dne 10. ledna 2006; aj.). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
7. Jak sama stěžovatelka uvádí, argumentaci uplatněnou v ústavní stížnosti uplatnila již v řízení před obecnými soudy a ty se s ní vypořádaly. Konkrétně odvolací soud k ní rozvedl rozsah agendy spravované právními odděleními vedlejší účastnice řízení s tím, že zastupování v řízení před soudem jde nad jejich rámec, a že ji proto nelze považovat za dostatečně vybavenou k zajištění ochrany svých zájmů před soudy. Vlastní spor pak odmítl považovat za jednoduchý s ohledem na to, že žaloba nebyla jasná a určitá, pokud jde o žalobní požadavek, a soud prvního stupně proto stěžovatelku vyzýval k odstranění vad žaloby. To lze považovat za ještě ústavně souladné shledání výjimky z pravidla, na nějž poukazuje stěžovatelka, tak jak byla obecně dovozena v nálezu sp. zn. I. ÚS 1877/10, na nějž rovněž poukazuje stěžovatelka. Ústavní stížnost tak lze považovat za pokračování polemiky se závěry obecných soudů, která v daném případě neposouvá věc do ústavněprávní roviny.
8. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu