ECLI:CZ:US:2012:2.US.1704.12.1
sp. zn. II. ÚS 1704/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti V. H., zastoupeného JUDr. Táňou Diršmidovou, advokátkou se sídlem Rašínovo nábř. 383/58, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze, č. j. 22 Co 564/2011-81 ze dne 26. ledna 2012, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, č. j. 11 C 190/2010-37 ze dne 2. února 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§34, §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i ustanovení čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastník, Správa služeb hlavního města Prahy, příspěvková organizace, IČ 7088966, se jako žalobkyně domáhala po stěžovateli zaplacení částky 138 450 Kč s příslušenstvím na tom skutkovém základě, že byla nucena odtáhnout vozidlo stěžovatele, aby mohly být provedeny čištění a údržba místní komunikace, když stěžovatel své zákonné povinnosti nedostál a své vozidlo z této komunikace včas neodstranil.
Obvodní soud pro Prahu 5 žalobě co do částky 1 450 Kč s příslušenstvím vyhověl, ve zbytku žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že stěžovatel nedostál své povinnosti pramenící z ustanovení §19 odst. 5 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, v rozhodném znění, a proto žalobkyni vzniklo právo na úhradu nuceného odtahu vozidla a parkovné, jak vyplývá z §2 nařízení hlavního města Prahy č. 13/2001 Sb. HMP. Zamítnutí žaloby co do zbylé částky odůvodnil obvodní soud odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4546/2009 ze dne 9. prosince 2010.
Proti prvoinstančnímu rozhodnutí podali odvolání oba účastníci. Žalobkyně později vzala svůj odvolací návrh v celém rozsahu zpět, a proto ve vztahu k ní Městský soud v Praze odvolací řízení zastavil. Odvolací soud tak meritorně projednal jen odvolání stěžovatele, které jako nedůvodné zamítl, když se ztotožnil se závěry soudu prvé stolice.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které tvrdí, že prokázal a doložil liberační důvod dle §19 odst. 6 zákona č. 13/1997 Sb., neboť dle jím doložených důkazů je prý nesporné, že o daném čištění komunikace nevěděl, jelikož v okamžiku oznámení čištění komunikace přenosnou značkou a ani okamžiku odtahu vozidla se nezdržoval na území České republiky, což i deklaroval důkazy u obecných soudů. Stěžovatel prý byl prvních 14 dní v Sardinii na dovolené, dalších 14 dní zde byl nedobrovolně vzhledem ke skutečnosti, že měl poruchu vozidla a čekal na opravu a vracel se až tehdy, když mu to podmínky dovolily.
Stěžovatel poukazuje na čl. 4 Listiny stanovící, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod, k čemuž konstatuje, že zákon nikde neukládá stěžovateli nebo jiné osobě povinnost informovat se na úřední desce městských částí o čištění komunikací. Z tohoto důvodu je dle stěžovatele nepřihlédnutí k jeho námitce s odůvodněním, že informace o čištění ulice byla zveřejněna na úřední desce, porušením jeho základních práv a svobod. Stěžovatel je názoru, že zde existoval závažný důvod, který mu v odstranění vozidla bránil, resp. jeho dlouhodobý pobyt mimo území ČR v době od 11. 8. 2008 do 15. 9. 2008 s tím, že v inkriminovaném období byl v zahraničí z důvodů poruchy vozidla.
Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížností dotčená rozhodnutí obecných soudů zrušil a aby věc vrátil Okresnímu soudu v Tachově k dalšímu řízení.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud na prvém místě považuje za nezbytné říci, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním široce koncipovaná ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených součástkami ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. Jakkoli tato ústavní delimitace dozajista nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o tak řečených obecných ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva jednoduchého, to jest podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegesí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v posuzovaném soudním řízení byly dodrženy ústavní limity, zejména zda v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich. Otázkou svévole se Ústavní soud zabývá dosti podrobně ve své judikatuře a ustáleně její pojem vykládá v obecné poloze jako extrémní nesoulad právních závěrů s provedenými skutkovými a právními zjištěními (viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000, III. ÚS 303/04, III. ÚS 351/04, III. ÚS 501/04, III. ÚS 606/04, III. ÚS 151/06, IV. ÚS 369/06, III. ÚS 677/07 aj.).
Dále pokládá Ústavní soud za nutné rovněž poznamenat, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o částce 1 450 Kč, kterou je třeba s odkazem na ustanovení §202 odst. 2 občanského soudního řádu nutno označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07 aj.) dal najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž, jak plyne ze shora uvedeného, napadené rozhodnutí považovat nelze - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Pokud jde o stěžovatelovu námitku stran údajného opomenutí obecných soudů vypořádat se s předestřeným liberačním důvodem, nelze jí přisvědčit. Obecné soudy se jí zabývaly, přičemž obvodní soud jí shledal nedůvodnou proto, že o údržbě (čištění) komunikace bylo rozhodnuto již 4. března 2008, kdy tato informace byla zveřejněna na úřední desce příslušné městské části hlavního města Prahy. Pakliže stěžovatel proti takové argumentaci brojí tvrzením, že není povinen sledovat úřední desku té které městské části (resp. úřední desku kteréhokoli správního orgánu), Ústavní soud souhlasí, že zákonem není zakotvena obecná povinnost sledovat úřední desku, jejíž porušení by samo o sobě bylo sankcionovatelné, nicméně nelze přehlédnout, že vyvěšení písemností rozličného charakteru na úřední desce je spojeno s vážnými právními následky pro recipienty takových písemností, zejména pak adresáty obecně závazných normativních právních aktů. Protože úřední deska představuje zákonem stanovený prostředek komunikace úřadů (v širokém slova smyslu tohoto pojmu) navenek (srov. §26 zákona č. 500/2004 Sb., §§12, 128 zákona č. 128/2000 Sb. aj.), musí být každý srozuměn s možnými následky a dopady neseznámení se s jejím obsahem.
Podle vzpomínaného ustanovení §19 odst. 5 zákona o pozemních komunikacích je silniční správní úřad oprávněn rozhodnout o označení místní komunikace nebo průjezdního úseku silnice nebo jejich částí, na kterých je z důvodu veřejného zájmu dočasně zakázáno stání silničních vozidel, příslušnou dopravní značkou podle zvláštního předpisu, přičemž takové rozhodnutí musí být provedeno nejméně týden před dnem dočasného zákazu stání na příslušné pozemní komunikaci. Je zjevné, že v daném případě bylo rozhodnutí o označení dáno ve známost široké veřejnosti s více jak půlročním předstihem. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že otázka, co je třeba pokládat za závažné důvody, jak to má na mysli ustanovení §19 odst. 6, jejichž prokázání je liberačním důvodem, představuje interpretaci normy jednoduchého práva, která je výhradní doménou soudů obecných (s výjimkou případu, kdy se jedná o exegesi nerespektující akty ústavního pořádku). Výlučně jim pak přísluší subsumovat skutkové okolnosti pod tento pojem.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že jeho právo dle čl. 11 Listiny bylo porušeno tím, že odtažené auto nebylo nejpozději následující den po dni, ve kterém bylo vozidlo odtaženo, vráceno na své původní místo stání, je třeba říci, že tato skutečnost nebyla předmětem řízení, z něhož stěžované soudní akty vzešly, a proto nelze tuto námitku před Ústavním soudem úspěšně vznést. Předmětem řízení byl pouze nárok vedlejšího účastníka na zaplacení peněžité částky pro porušení zákonné povinnosti stěžovatele, stěžovatel se v něm nedomáhal vrácení svého vozidla zpět na původní místo, pouze odporoval tvrzenému nároku žalobkyně, byť i skrze tuto námitku, ke které bylo možno přihlédnout jen v intencích posouzení výše nárokovaných finančních prostředků, popř. samotné důvodnosti žaloby.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 17. května 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu