ECLI:CZ:US:2012:2.US.1776.12.1
sp. zn. II. ÚS 1776/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky GRATO spol. s r. o., IČ: 41033281, Palackého 796/57a, se sídlem Mariánské Lázně, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou, se sídlem Janáčkovo nábřeží 51/39, 150 00 Praha 5, směřující proti výroku II. rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. března 2012, č. j. 181 EC 512/2010-40, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se obrátila Ústavní soud s návrhem na zrušení části v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že napadeným rozsudkem bylo dotčeno její ústavně zaručené základní právo dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušena základní zásada vyjádřená ve čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Okresní soud v Ostravě tímto rozsudkem uložil žalovanému zaplatit žalobkyni (stěžovatelce) částku ve výši 1 008 Kč spolu s úrokem z prodlení (výrok I.). O nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok II.). Stěžovatelka, opírající svou aktivní legitimaci o smlouvu o postoupení pohledávek ze dne 14. 11. 2008 uzavřenou mezi společností Dopravní podnik Ostrava a. s., a společností Freedom Investment s. r. o., a navazující smlouvu uzavřenou dne 27. 11. 2008 mezi společností Freedom Investment s. r. o., a jí, žalovala jízdné v částce 8 Kč za cestování městskou hromadnou dopravou v Ostravě bez platného jízdního dokladu a přirážku ve výši 1.000 Kč. Žalovaný podepsal Dohodu s cestujícím č. E 470660, kterou se zavázal uvedenou sumu zaplatit do 15 dnů ode dne zjištění jízdy bez platného dokladu, ovšem neučinil tak. Nyní napadený výrok o náhradě nákladů řízení okresní soud odůvodnil tím, že stěžovatelka v řízení neprokázala účelnost vynaložení nákladů na soudní poplatek a právní zastoupení, neboť mezi ní a týmž žalovaným probíhala další dvě řízení (sp. zn. 123 EC 489/2009 a 129 EC 252/2010), a to taktéž o náhradu jízdného a přirážku k jízdnému z titulu jízdy žalovaným prostředkem Dopravního podniku Ostrava, a. s. Žalobkyni nic nebránilo v tom, aby své shodné pohledávky zažalovala společně, přičemž s touto jednou žalobou by pak byly spojeny i náklady za právní služby a soudní poplatek.
Stěžovatelka rozhodnutí považuje za zjevně nespravedlivé. Uvádí, že při správě více než 10 000 pohledávek vůči černým pasažérům nebylo v jejích silách žalovat předmětné pohledávky najednou. Pohledávky uplatňuje postupně a nemůže vyčkávat, zda některé osobě vznikne pohledávek více. V řízení měla plný úspěch, soud jí tedy měl přiznat i právo na náhradu nákladů. Opačné rozhodnutí dle jejího názoru nelze opřít o skutečnost, že v jiném řízení proti témuž žalovanému jí již byla náhrada nákladů přiznána. Soud své rozhodnutí řádně neodůvodnil, neodkázal na příslušné zákonné ustanovení, a jeho postup je proto svévolný. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že s vymáháním pohledávek má nemalé náklady, že je třeba favorizovat princip rovnosti stran sporu před nepatřičným nahlížením na věc jako sporu ekonomicky silné právnické osoby s osobou fyzickou. Upozorňuje na judikaturu Ústavního soudu, podle níž je právo úspěšného účastníka řízení na přiměřenou náhradu vzniklých nákladů součástí práva na spravedlivý proces.
Před vyjádřením k vlastním námitkám Ústavní soud konstatuje, že návrh je přípustný, byť směřuje proti rozhodnutí soudu prvé instance. Jde o rozsudek, jímž bylo rozhodnuto o bagatelní věci (tedy peněžitém plnění nepřevyšujícím 10.000 Kč, resp. dříve částku 2.000 Kč), a v takovém případě není odvolání přípustné ani proti výroku o nákladech řízení, neboť nákladový výrok je závislý na výroku o věci samé (viz R 45/2002 či SJ 53/2002, event. Drápal, L., Bureš, J.: Občanský soudní řád II, §201 - 376, komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha, 2009, str. 1607). Poté Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, resp. výrok, proti kterému stěžovatelka brojí, z hlediska dotčení ústavně zaručených základních práv či svobod. Vzal přitom v úvahu charakter projednávané věci, v níž nejde o meritorní rozhodnutí, ale pouze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, a to v občanskoprávním sporu o zaplacení částky 1.008 Kč.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani (další) odvolací instancí, a proto není v zásadě bez dalšího oprávněn do pravomoci těchto soudů zasahovat. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatelky ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Znamená to, že postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Ani chybný výklad či výběr procesního pravidla není bez dalšího důvodem k tomu, aby Ústavní soud do řízení vstupoval s kasačním nálezem.
Ve vztahu k rozhodování o náhradě nákladů řízení Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že zásadně jde o kompetenci obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran v řízení a další okolnosti důležité pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud tedy není oprávněn přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva, nýbrž by měl již charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05, dostupná na http://nalus.usoud.cz); opakovaně již bylo řečeno, že povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku.
Z uvedených důvodů přistupuje Ústavní soud k návrhům týkajícím se rozhodování o náhradě nákladů řízení a určování její výše značně rezervovaně. V posuzované věci navíc přistupuje další podstatný faktor; krom toho, že návrh směřuje proti výroku o nákladech řízení, bylo rozhodováno v bagatelním sporu.
Ústavní soud již mnohokrát judikoval (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, nověji pak usnesení sp. zn. II. ÚS 2538/09, III. ÚS 1307/10 a dalších rozhodnutí), že v případě tzv. bagatelních věcí lze k přezkumu z hledisek ústavněprávních přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovateli, případně, jde-li o otázky zcela principiálního významu. Tento závěr plyne již ze zásad sebeomezení a minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů, jež Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje. Až na uvedené zcela výjimečné případy Ústavní soud při posouzení ústavní stížnosti vždy přihlíží k faktickým důsledkům zásahu orgánu veřejné moci pro fyzickou či právnickou osobu. Pozitiva plynoucí z případného zásahu Ústavního soudu, která mohou spočívat (v konečném důsledku) v přiznání relativně nepatrné finanční částky, jsou totiž zcela mizivá v porovnání s jeho negativy, spočívajícími např. v zatěžování orgánů veřejné moci a tím i prodlužování soudních a jiných právních řízení, ve vzniku vysokých nákladů, které musí nést stát či jiný subjekt.
Obiter dictum lze dokonce připomenout, že ve vztahu k posouzení tzv. bagatelních věcí byl v judikatuře Ústavního soudu formulován i závěr přísnější, totiž že v těchto případech je navrhovatel k podání ústavní stížnosti osobou zjevně neoprávněnou ve smyslu §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu (usnesení sp. zn. II. ÚS 597/10, I. ÚS 163/10).
Lze sice přisvědčit stěžovatelce, že soud v odůvodnění neodkázal na konkrétní ustanovení procesního předpisu, podle něhož v dané věci o nákladech rozhodl, nicméně jde o okolnost marginální, neboť jinak je odůvodnění jasné a výstižné. S nosným názorem okresního soudu, že stěžovatelka mohla a měla žaloby proti témuž žalovanému z obdobného důvodu ekonomizovat, Ústavní soud souhlasí.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu