ECLI:CZ:US:2012:2.US.968.12.1
sp. zn. II. ÚS 968/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele R. R., zastoupeného Mgr. Kamilou Mesiarkinovou, advokátkou, se sídlem Orlí 36, 602 00 Brno, směřující proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2012, č. j. 248 EC 145/2010-57, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí Městského soudu v Brně, neboť jím mělo dojít k porušení jeho základních práv, konkrétně práva na spravedlivý proces a soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a ke zneužití práva na právní pomoc zakotveného v čl. 37 odst. 2 Listiny.
Napadeným rozsudkem uložil nalézací soud stěžovateli zaplatit žalobci společnosti TEMICON CONSULTING, s. r. o. (dále jen "žalobce"), postupníku pohledávky Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, částku 758 Kč jakožto náhradu výdajů spojených s odběrem krve, ke kterému došlo v souvislosti s dopravní nehodu ze dne 9. 3. 2010, jejímž byl účastníkem a dechovou zkouškou u něho byl zjištěn alkohol, a částku 6.780 Kč jako náhradu nákladů řízení. Odměna advokáta přitom byla stanovena postupem podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem, a to ve znění platném po 1. 9. 2006.
Stěžovatel sice navrhuje zrušit označený rozsudek jako celek, nicméně z jeho argumentace je zřejmé, že brojí proti jistině jen do částky 279,- Kč a proti té jeho části, která se týká nákladů řízení.
Ústavní soud konstatuje, že návrh je přípustný, byť směřuje proti rozhodnutí soudu prvé instance. Jde o rozsudek, jímž bylo rozhodnuto o bagatelní věci (tedy peněžitém plnění nepřevyšujícím 10.000 Kč, resp. dříve částku 2.000 Kč), a v takovém případě není odvolání přípustné ani proti výroku o nákladech řízení, neboť nákladový výrok je závislý na výroku o věci samé (viz R 45/2002 či SJ 53/2002, event. Drápal, L., Bureš, J.: Občanský soudní řád II, §201 - 376, komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha, 2009, str. 1607).
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani (další) odvolací instancí, a proto není v zásadě bez dalšího oprávněn do pravomoci těchto soudů zasahovat. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Znamená to, že postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Ani chybný výklad či výběr procesního pravidla není bez dalšího důvodem k tomu, aby Ústavní soud do řízení vstupoval s kasačním nálezem.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících částku 2 000 Kč (§202 odst. 2 o. s. ř., ve znění do 30. 6. 2009; účinností zákona č. 7/2009 Sb., kterým bylo mimo jiné novelizováno i uvedené ustanovení o. s. ř., se horní hranice tzv. bagatelních věcí zvýšila dokonce na 10 000 Kč), je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu působících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, U 43/34 SbNU 421). Jak uvedl Ústavní soud, nelze takový výklad chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 2538/09).
Ve vztahu k rozhodování o náhradě nákladů řízení Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že zásadně jde o kompetenci obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran v řízení a další okolnosti důležité pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud tedy není oprávněn přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva, nýbrž by měl již charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); opakovaně již bylo řečeno, že povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku.
Z uvedených důvodů přistupuje Ústavní soud k návrhům týkajícím se rozhodování o náhradě nákladů řízení, samozřejmě včetně rozhodování o odměně pro advokáta - zástupce některého z účastníků řízení - a určování její výše značně rezervovaně. V posuzované věci navíc přistupuje další podstatný faktor; krom toho, že návrh směřuje proti výroku o nákladech řízení (výši odměny advokáta), bylo rozhodováno v bagatelním sporu, přičemž shodný přívlastek platí i pro výši vzniklých nákladů řízení.
Ústavní soud již mnohokrát judikoval (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, nověji pak usnesení sp. zn. II. ÚS 2538/09, III. ÚS 1307/10 a v dalších rozhodnutích, dostupných v databázi NALUS), že v případě tzv. bagatelních věcí lze k přezkumu z hledisek ústavněprávních přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovateli, případně, jde-li o otázky zcela principiálního významu. Tento závěr plyne již ze zásad sebeomezení a minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů, jež Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje. Až na uvedené zcela výjimečné případy Ústavní soud při posouzení ústavní stížnosti vždy přihlíží k faktickým důsledkům zásahu orgánu veřejné moci pro fyzickou či právnickou osobu. Pozitiva plynoucí z případného zásahu Ústavního soudu, která mohou spočívat (v konečném důsledku) v přiznání relativně nepatrné finanční částky, jsou totiž zcela mizivá v porovnání s jeho negativy, spočívajícími např. v zatěžování orgánů veřejné moci a tím i prodlužování soudních a jiných právních řízení, ve vzniku vysokých nákladů, které musí nést stát či jiný subjekt.
Obiter dictum lze dokonce připomenout, že ve vztahu k posouzení tzv. bagatelních věcí byl v judikatuře Ústavního soudu formulován i závěr přísnější, totiž že v těchto případech je navrhovatel k podání ústavní stížnosti osobou zjevně neoprávněnou ve smyslu §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu (usnesení sp. zn. II. ÚS 597/10, I. ÚS 163/10).
Pokud jde o argumentaci stěžovatele týkající se zneužití práva na právní zastoupení, je třeba dodat následující. Nálezy Ústavního soudu, na které stěžovatel ve svém podání poukazoval, nejsou pro daný případ použitelné. Jde o to, že stěžovatel teprve v řízení před Ústavním soudem se snaží prokázat, že v případě žalobce má jít o subjekt, který ve velkém nakupuje bagatelní pohledávky za účelem jejich uplatnění v soudním řízení, a že advokát zastupující žalobce je s ním fakticky propojen s cílem několikanásobně navýšit hodnotu původní pohledávky o náklady řízení. Stěžovatel tuto skutečnost ve vyjádření datovaném 6. 2. 2012 a adresovaném Městskému soudu v Brně sice uvedl, avšak nijak neprokazoval. Jak je patrno z protokolu o jednání ze dne 16. 2. 2012, který se nachází na č. l. 55 a 56 spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 248 EC 145/2010, neučinil tak ani v průběhu jednání před soudem. Ústavní soud není oprávněn doplňovat dokazování ve věci, která byla předmětem řízení před obecným soudem. Proto nemůže přihlížet k listině vystavené Krajským ředitelstvím policie Jihomoravského kraje dne 23. 3. 2012, ze které by bylo možno dovozovat oprávněnost námitek stěžovatele.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu