ECLI:CZ:US:2012:3.US.1051.12.1
sp. zn. III. ÚS 1051/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. května 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti CzechDate s. r. o., se sídlem Nad Spádem 640/18, 147 00 Praha 4, IČ: 25743996, právně zastoupené Mgr. Janem Mauricem, advokátem AK se sídlem Nad Spádem 640/18, 147 00 Praha 4, proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 12. ledna 2012 č. j. 118 EC 4/2011-28, za účasti Okresního soudu v Hradci Králové, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. března 2012, a která byla doplněna podáním Ústavnímu doručeným dne 6. dubna 2012, se stěžovatelka domáhala zrušení výroku pod bodem II rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 12. ledna 2012 č. j. 118 EC 4/2011-28, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 12. ledna 2012 č. j. 118 EC 4/2011-28 byla žalovanému D. J. uložena povinnost zaplatit žalobkyni (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") částku 1 014,- Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I) a dále byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 300,- Kč (výrok pod bodem II). Výrok o nákladech řízení okresní soud odůvodnil s odkazem na účelnost vynaložení těchto nákladů ve smyslu §142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Okresní soud v Hradci Králové tímto svým rozhodnutím porušil ústavní princip zákazu libovůle v rozhodování, neboť svůj výrok o náhradě nákladů řízení náležitě a řádně neodůvodnil, ale pouze konstatoval, že stěžovatelka je inkasní společností, která se zabývá správou a vymáháním pohledávek a že zástupce stěžovatelky podal u Okresního soudu v Hradci Králové více takovýchto žalob, které jsou zjevně typové, odlišené pouze osobními či časovými údaji. Dle Okresního soudu v Hradci Králové je proto zřejmé, že náklady, které stěžovatelka účtuje, nejsou účelně vynaložené ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř. Odkaz Okresního soudu v Hradci Králové na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2777/11 je podle stěžovatelky nepřípadný.
Stěžovatelka namítá, že Okresní soud v Hradci Králové při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení nezohlednil konkrétní okolnosti daného jednotlivého případu, neboť se v řízení nezabýval tím, v jaké skutečné výši vznikly stěžovatelce náklady na uplatňování jejího práva. Stěžovatelka uvádí, že náhradu nákladů řízení v celkové výši 8.220,- Kč požadovala po žalovaném v případě plného úspěchu ve sporu, neboť tyto náklady byly účelně vynaloženy na uplatnění jejího práva. Tímto svým postupem okresní soud dle názoru stěžovatelky porušil její právo na spravedlivý proces.
Stěžovatelka namítá, že Okresní soud v Hradci Králové v jiných řízeních, jež jsou skutkově i právně totožné s tímto, rozhodl na základě totožných listinných důkazů odlišně, a to tak, že žalobě stěžovatelky plně vyhověl rovněž co do výše náhrady nákladů řízení.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal výrok pod bodem II napadeného rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti výroku okresního soudu o nákladech řízení. Stěžovatelka tvrdí porušení základního práva na soudní ochranu a práva na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a dále porušení jejího práva na rovnost před zákonem, garantovaného v čl. 26 Paktu.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako všechna další rozhodnutí zde citovaná).
Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. III. ÚS 224/98, sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. III. ÚS 619/2000, sp. zn. I. ÚS 633/05).
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že okresní soud v její právní věci nesprávně vyšel z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2777/11. Stěžovatelka se mýlí, pokud odkaz okresního soudu považuje za nepřípadný. Na rozdíl od stěžovatelky je Ústavní soud toho názoru, že závěry v citovaném rozhodnutí lze na nyní projednávanou věc zcela aplikovat.
Tvrzení stěžovatelky o porušení základního práva na soudní ochranu (v jejím případě z hlediska práva na přístup k soudu) dle čl. 36 Listiny Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněným. Již ze samotné skutečnosti, že předmětem ústavní stížnosti je rozsudek nalézacího soudu, tj. rozhodnutí ve věci, jimiž bylo navíc stěžovatelce zcela vyhověno, nutno dovodit, že soudní ochrana jí nebyla odepřena a k porušení práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny nemohlo dojít (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2777/11).
Pokud jde o namítané porušení práva na spravedlivý proces, Ústavní soud připomíná, že ačkoliv se žádný z článků Listiny o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, principy spravedlivého procesu zakotvené v článku 36 a násl. Listiny, resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy, je nezbytné aplikovat i na rozhodování obecných soudů o nákladech řízení v civilních věcech.
Ústavní soud připomíná, že je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy. Interpretovat a aplikovat relevantní pravidla procesní a hmotněprávní povahy je úlohou obecných soudů. Navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovalo obecným požadavkům procesní spravedlivosti obsaženým v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Konkrétněji řečeno, pokud občanský soudní řád ponechává otázky nákladů řízení, včetně posouzení jejich účelnosti, úvaze obecných soudů, a ty v jednotlivých případech přihlížejí ke konkrétním okolnostem případu a své úvahy dostatečně odůvodní, nelze jejich postup z hlediska základních práv a svobod považovat za svévolný ani nepřiměřený.
Zákonné principy obsažené v ustanoveních §142 odst. 1 a §146 odst. 2 o. s. ř., dle nichž náhrada nákladů zatěžuje stranu, jež ve sporu nebyla úspěšná, resp. účastníka, který zavinil, že řízení muselo být zastaveno, a dále v ustanovení §150 o. s. ř., jež umožňuje mimořádné nepřiznání náhrady nákladů řízení účastníkovi, kterému by jinak tato náhrada příslušela, Ústavní soud považuje za ústavně konformní a odpovídající obecnému požadavku spravedlivosti. Tento závěr Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 221/04, usnesení sp. zn. II. ÚS 563/01, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2777/11).
Při vztáhnutí výše uvedených obecných principů na projednávaný případ dospěl Ústavní soud k závěru, že postup nalézacího soudu, vedoucí k vydání napadeného náhradově nákladového výroku, nelze označit za svévolný či nepřiměřený. Okresní soud dospěl z konkrétních skutečností k závěru, že v projednávané věci žalobkyní vynaložené náklady na právní zastoupení advokátem nebyly ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř. potřebné k účelnému uplatňování práva a toto své rozhodnutí dostatečně odůvodnil v souladu s požadavky spravedlivého procesu, které lze vztáhnout i na rozhodování o nákladech řízení.
Ústavní soud ověřil, že Okresní soud v Hradci Králové rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud nezjistil ústavně nekonformní interpretaci aplikovaných procesních ustanovení, náhrady nákladů řízení se týkajících. Své rozhodnutí okresní soud řádným a zcela přezkoumatelným způsobem odůvodnil.
Stěžovatelka dále namítá porušení svého práva na rovnost před zákonem, garantovaného v čl. 26 Paktu. Stěžovatelka poukazuje na nejednotnost soudního rozhodování a v podstatě se tak dožaduje, aby Ústavní soud stávající rozhodovací praxi obecných soudů usměrnil, resp. sjednotil, a to podáním té verze výkladu, již má za správnou. Přisuzuje tak Ústavnímu soudu postavení, které mu z jeho ústavního zakotvení nepřísluší. K výkladu obecného práva jsou povolány soudy, a to aniž by samy byly vyvázány z respektu k principům ústavněprávního kontextu (čl. 4 Ústavy České republiky), přičemž k sjednocování výkladové a aplikační praxe obecných soudů je povolán Nejvyšší soud, jemuž zákon k tomu svěřuje i odpovídající instrumenty (§14 odst. 1, 3, §21 a §24 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů). Skutečnost, že existuje nejednotnost rozhodování obecných soudů, jakkoli je nežádoucí, sama o sobě nezakládá opodstatněnost ústavní stížnosti.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu