ECLI:CZ:US:2012:3.US.141.12.1
sp. zn. III. ÚS 141/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. S. S. a 2. D. S., obou zastoupených JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem Praha 8 - Karlín, Sokolovská 22, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2011 č. j. 72 Co 407/2011-63, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek obecného soudu, vydaný v jejich občanskoprávní věci, a to pro porušení práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem zakotveného v jejím článku 36 odst. 3.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 10. 2011 č. j. 72 Co 407/2011-63 změnil vyhovující výroky rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 3. 2011 č. j. 12 C 267/2010-32 tak, že žalobu stěžovatelů (aby žalovaná Česká republika byla povinna zaplatit každému z nich částku 16 250 Kč z titulu peněžního zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení) zamítl. Odvolací soud dospěl k závěru, že celková doba řízení, jež od jeho zahájení do vydání usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti činila šest let a pět měsíců, není nepřiměřená, jestliže řízení bylo pravomocně skončeno již po třech letech a čtyřech měsících, a poté se stěžovatelé neúspěšně snažili jim nepříznivý výsledek zvrátit dovoláním a ústavní stížností; takto oslovené soudy jsou povolány především k posuzování zásadních právních otázek, resp. ochraně ústavnosti, což s sebou přináší zvláštní časové nároky.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti městskému soudu vytýkají, že se nezabýval jejich stěžejními odvolacími námitkami, jmenovitě nedostatečného zjištění skutkového stavu, závažnosti způsobené újmy, nesprávnosti snížení základní částky o 80 % a nezohlednění délky řízení o předběžném projednání nároku, jakož i doby "náhradového" řízení. Celková délka řízení při započtení těchto časových úseků (sedm let a dva měsíce) je pak dle názoru stěžovatelů extrémní. Stěžovatelé též kritizují postup odvolacího soudu, jestliže posuzované řízení rozdělil na dvě etapy, z nichž první hodnotil jako přiměřenou a pro druhou nalezl omluvu spočívající v povaze mimořádného opravného prostředku a její význam navíc bagatelizoval jejich procesním neúspěchem. Takové nazírání podle stěžovatelů nemá oporu v právních předpisech ani ustálené judikatuře a lze jím opticky zakrýt průtahy, které se pak budou jevit jako méně závažné.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
V dané souvislosti, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace rozhodných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, upravujících odpovědnost státu za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelů v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména stěžovateli dovolávanými články Listiny základních práv a svobod.
Právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě je integrální součástí práva na spravedlivý proces, resp. základního práva garantovaného článkem 36 odst. 1 ve spojení s článkem 38 odst. 2 Listiny a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 5/96 ze dne 5. 11. 1996 (N 116/6 SbNU 335), nález sp. zn. IV. ÚS 358/98 ze dne 10. 11. 1998 (N 140/12 SbNU 303), nález sp. zn. I. ÚS 600/03 ze dne 16. 1. 2004 (N 6/32 SbNU 35)].
Při ústavněprávním hodnocení průtahů v soudním řízení vychází Ústavní soud již z dřívější vlastní rozhodovací praxe a navazující judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"); přiměřenost doby řízení posuzuje ve světle konkrétních okolností případu, obzvláště se zřetelem ke složitosti věci, chování stěžovatele a příslušných orgánů, přičemž je třeba vzít v úvahu i to, co je pro stěžovatele v sázce [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 391/07 ze dne 7. 8. 2007 (N 122/46 SbNU 151), bod 21]. Důraz je kladen zejména na posouzení postupu příslušných orgánů veřejné moci, tj. zda měl soud snahu rozhodnout ve věci v co nejkratším čase a bez průtahů, a zda nedošlo k jinému pochybení z jeho strany (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1531/11 ze dne 5. 10. 2011, bod 16). Pouze demonstrativní výčet zákonných hledisek nebrání přihlédnout i k jiným kritériím, která se ukážou být s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu významná (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012, bod 37 a usnesení ze dne 19. října 2011 sp. zn. I. ÚS 1023/11, bod 23); připadá též v úvahu, aby soud, který rozhoduje o náhradě, uznal jako relevantní i vlastní průtahy, a promítl je do výše odškodnění (srov. rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Apicella proti Itálii, bod 96; též nález sp. zn. II. ÚS 862/10, bod 16, nález ze dne 21. června 2011 sp. zn. I. ÚS 562/11, bod 24). Také mohou být zohledněna i delší období nečinnosti, přičemž se vždy nemusí jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat. Nelze předpokládat, že v řízení bude činěn jeden procesní úkon za druhým, je třeba zohlednit i skutečnost, že i příprava a zvažování dalších procesních kroků, stejně jako rozbor věci po hmotněprávní stránce mohou být časově náročné a vyžádají si určité časové prodlevy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2011 sp. zn. 28 Cdo 1143/2010).
Rozhodování o výši zadostiučinění je především věcí obecných soudů, jejich rozhodnutí však musí dostát ústavněprávním požadavkům. Je nezbytné, aby vydané rozhodnutí bylo s ohledem na požadavek vyloučení svévole přezkoumatelné, resp. aby v jeho odůvodnění byla srozumitelným způsobem vyložena kritéria, jakými se soud řídil [srov. nález ze dne 9. července 1998 sp. zn. III. ÚS 206/98 (N 80/11 SbNU 231), nález ze dne 28. března 2011 sp. zn. I. ÚS 192/11, body 16 a 20, nález sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012, bod 37], čehož lze dosáhnout tím, že konkrétně a jednoznačně uvede základní částku zadostiučinění včetně její procentní modifikace podle zákonem stanovených kritérií, resp. podle kritérií vyplývajících z judikatury soudů, ESLP nevyjímaje (srov. nález sp. zn. I. ÚS 192/11, bod 20, nález sp. zn. I. ÚS 1536/11, body 42, 43 a 59).
Co do výše výchozí částky přiměřeného zadostiučinění Ústavní soud opakovaně aproboval hodnocení Nejvyššího soudu, jenž ji vymezil rozmezím 15 000 až 20 000 Kč za jeden rok řízení (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012, bod 38, a nález sp. zn. I. ÚS 192/11 ze dne 28. 3. 2011, bod. 22). Akceptování uvedeného rozmezí samozřejmě neznamená jeho neměnnost; jeho určení rovněž nezbavuje obecné soudy povinnosti individuálního posouzení každého případu a stanovení adekvátního zadostiučinění v závislosti na něm, a to eventualně i mimo toto rozmezí, ať už půjde o snížení nebo zvýšení uplatněného nároku (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1320/10). Snížení výše přiznávané částky může odůvodnit i okolnost, že porušení základního práva na projednání věci v přiměřené lhůtě bylo konstatováno a kompenzováno již na vnitrostátní úrovni (srov. nález sp. zn. I. ÚS 192/11 ze dne 28. 3. 2011, bod. 22, nález sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012, bod 38).
Oproti názoru stěžovatelů Ústavní soud v dané věci neshledává, že by odvolací soud z těchto zásad relevantně vybočil; je namístě úsudek, že je znal a bral v úvahu, a spor může být veden jen o větší či menší míru přiléhavosti jejich uplatnění. Na korespondující Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 odvolací soud odkazoval výslovně a o nedostatek adekvátního odůvodnění, a tím nepředvídatelnou "svévoli", pak nejde očividně; jím zastávané názory mají rozumnou základnu a jsou i hájitelné. Závěry, k nimž odvolací soud dospěl, za "extrémní" v tom smyslu, že se vymykají smyslu a účelu dané právní úpravy (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1320/10, nález sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012, bod. 40) považovat zjevně nelze.
K námitce ohledně "odděleného posuzování" řízení před Nejvyšším soudem stojí za zaznamenání, že ani zde zohlednění jeho specifik není samo o sobě v kolizi s výše traktovanými principy právního posouzení dané věci, jestliže je jimi kladen důraz na požadavek hodnotit "každou projednávanou věc individuálně s přihlédnutím ke všem charakteristickým okolnostem případu". Co do obdobné námitky ve vztahu k předchozímu řízení před Ústavním soudem se odkazuje na usnesení senátu IV. ÚS (vydané v dané věci) č.j. III. ÚS 141/12-23 ze dne 3. 5. 2012, jmenovitě na poslední odstavec strany třetí jeho odůvodnění.
Za opodstatněnou nelze mít ani výtku, že nebyla zohledněna doba předběžného projednání žádosti stěžovatelů o odškodnění ode dne 3. 6. 2010 do dne 27. 8. 2010. Zákonem stanovenou lhůtu šesti měsíců k projednání nároku poškozeného na náhradu škody státem nelze hodnotit jako časový úsek, který sám o sobě generuje průtahy ze strany státu, ale jde o období, jež je státu poskytnuto k tomu, aby posoudil důvodnost nároku stěžovatelů a v případě kladného výsledku jim přímo poskytl zadostiučinění, aniž by se museli se svým nárokem obracet na soud. Tomu koresponduje i ustálený právní názor, dle kterého v tomto období stát není v prodlení, a žadatelům proto nepřísluší úroky z prodlení (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3178/11 ze dne 15. 12. 2011, usnesení sp. zn. III. ÚS 1142/12 ze dne 3. 5. 2012). Ministerstvo spravedlnosti o žádosti stěžovatelů v uvedené lhůtě rozhodlo a tím se jejich věc odlišuje od situace posuzované v nálezu sp. zn. I. ÚS 562/11, v níž se řízení o předběžném projednání nároku vyznačovalo nečinností správního orgánu, jež měla za následek, že lhůta nebyla dodržena.
Obdobné platí o hodnocení doby "náhradového" řízení před obvodním soudem (ode dne 4. 10. 2010 do dne 30. 3. 2011), neboť toto řízení relevantními průtahy netrpělo.
Shrnutím řečeného je namístě závěr, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. července 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu