ECLI:CZ:US:2012:3.US.1612.12.1
sp. zn. III. ÚS 1612/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. května 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vlasty Formánkové a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Ing. A. M., zastoupené JUDr. Jitkou Šindelkovou, advokátkou se sídlem Spálená 87/11, 110 00 Praha 1, proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2012 č. j. 27 Co 330/2011, 27 Co 331/2011-956, spojené s návrhem na odklad jeho vykonatelnosti, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 4. 2012, napadá stěžovatelka výrok II odvolacího soudu pro údajné porušení čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, odst. 2, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR. Spolu s návrhem na zrušení výroku II rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2012 č. j. 27 Co 330/2011, 27 Co 331/2011-956 požádala stěžovatelka o odklad vykonatelnosti napadeného výroku podle ustanovení §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu s rozhodnutím obou obecných soudů, které v restituční věci rozhodovaly o žalobě žalobců A. Š., PhDr. P. Š., Ing. I. N., H. Š., V. Š., Š. L., MUDr. M. L., D. L., B. B., V. B. a stěžovatelky v procesním postavení nejprve vedlejší účastnice řízení a poté hlavní interventky. Obecné soudy žalobu, resp. intervenci stěžovatelky o vydání předmětných nemovitostí zamítly a rozhodly o náhradě nákladů řízení. Žalovaným byl Středočeské energetické závody, státní podnik v likvidaci, se sídlem Praha 4, U Mlýna 1755/5.
Stěžovatelka po podrobné rekapitulaci průběhu a výsledku pravomocně skončeného řízení tvrdí, že odvolací soud nesprávně změnil "věcně a právně správný výrok konečného rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 28. 2. 2011 č. j. 5 C 88/2011-861 ve spojení s doplňujícím usnesením téhož soudu ze dne 26. 4. 2011 č. j. 5 C 88/2011-865" a tím porušil její výše uvedená ústavně garantovaná práva a svobody. Napadenému výroku II stěžovatelka zejména vytýká, že za situace, v níž vydaným částečným rozsudkem ze dne 23. 11. 2007 č. j. 5 C 88/2007-498 bylo ohledně nákladů řízení rozhodnuto tak, že o nich bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí, nepostupoval odvolací soud v souladu se zákonem, pokud v napadeném výroku změnil rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím usnesením ve výroku o nákladech řízení ve vztahu stěžovatelky (hlavní interventky) a žalobců tak, že "o náhradě těchto nákladů řízení se nerozhoduje".
Výrok o nákladech řízení v rozhodnutí, jímž se řízení končí, je podle názoru stěžovatelky esenciální součástí rozhodnutí ve věci samé a nelze ho tedy žádným způsobem obejít či vynechat. Postup odvolacího soudu je proto protizákonný a současně i protiústavní, jestliže pouze ve svém odůvodnění tento soud odkazuje na rozsudek soudu prvního stupně ze dne 23. 11. 2007 č. j. 5 C 88/2001-498 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2008 č. j. 27 Co 125/2008-545 s tím, že o těchto nákladech již bylo pravomocně rozhodnuto.
II.
Okresní soud Praha - východ rozsudkem ze dne 28. 2. 2011 č. j. 5C 88/2011-861 ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 26. 4. 2011 č. j. 5C 88/2011-865 zamítl žalobu žalobců a žalobu stěžovatelky, uplatněnou ve smyslu ustanovení §91a o. s. ř., o vydání předmětných nemovitostí - vodní elektrárny v Brandýse nad Labem - Stará Boleslav se součástmi a příslušenstvím, včetně strojního vybavení a příslušných pozemků a rozhodl, že ve vztahu žalobců a žalovaného a žalobců a hlavní interventky nemá žádný z účastníků řízení právo na náhradu nákladů řízení. Výrok o nákladech řízení odůvodnil soud poukazem na ustanovení §150 o. s. ř.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 1. 2012 č. j. 27 Co 330/2011, 27 Co 331/2011-956 řízení o odvolání žalovaného zastavil (výrok I), rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím usnesením ve výroku o nákladech řízení ve vztahu hlavní interventky a žalobců změnil tak, že se o náhradě těchto nákladů řízení nerozhoduje (výrok II), ve zbytku rozsudek ve spojení s doplňujícím usnesením soudu prvního stupně potvrdil (výrok III), že ve vztahu žalobců a žalovaného nemá žádný z účastníků řízení právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV) a že ve vztahu hlavní interventky a žalobců a žalovaného nemá žádný z účastníků řízení právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok V).
III.
Po zvážení námitek stěžovatelky a obsahu napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně zabývá rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, přičemž opakovaně k otázce nákladů řízení konstatuje, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, sp. zn. II. ÚS 264/07 a další, všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud ve své judikatuře rovněž zdůrazňuje, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů, neboť i v této problematice jde o nezávislé soudní rozhodování. Ústavní soud není proto oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srovnej např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavně právní dimenzi pouze v případě extrémního vybočení z pravidel upravující toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku porušení práva na spravedlivý proces zvlášť závažným způsobem, nebo že by bylo zasaženo i jiné základní právo (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 259/05). Případy, v nichž Ústavní soud otevřel ústavní stížnost proti rozhodnutí o nákladech řízení věcnému přezkumu, jsou proto výjimečné (např. sp. zn. III. ÚS 224/98, sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. III. ÚS 619/2000, sp. zn. I. ÚS 633/05, rovněž dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Odvolací soud při svém rozhodování vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že ve věci spojeného řízení o nároku žalobců a stěžovatelky bylo rozhodnuto soudem prvního stupně částečným rozsudkem ze dne 23. 11. 2007 č. j. 5 C 88/2001-498, jímž byl nárok stěžovatelky zamítnut. Odvolací soud s minimální úpravou ohledně výměry jednoho z pozemků tento rozsudek potvrdil, přičemž stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobcům a žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení ve výroku specifikované částky. Výše označená rozhodnutí napadla stěžovatelka ústavní stížností, v níž mimo jiné namítala i údajně nesprávný výrok o náhradě nákladů řízení. O této ústavní stížnosti bylo rozhodnuto usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 2. 2011 pod sp. zn. IV. ÚS 1482/10 tak, že byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
V souvislosti s námitkou stěžovatelky o údajné absenci výroku o nákladech řízení v konečném rozhodnutí je třeba připomenout, že o jejím nároku bylo již rozhodnuto výše zmiňovaným částečným rozsudkem. O náhradě těchto nákladů řízení bylo již rovněž pravomocně rozhodnuto, jak ostatně stěžovatelka sama připouští, v ústavní stížnosti sp. zn. IV. ÚS 1482/10. Za této situace neměl proto soud prvního stupně o těchto nákladech řízení (opakovaně) rozhodovat. Důvody, které vedly odvolací soud ke změně odvoláním napadeného výroku soudu prvního stupně ohledně nákladů řízení, jsou ostatně jasně a srozumitelně vyloženy v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ze dne 26. 1. 2012, na něž Ústavní soud pro krátkost svého odůvodnění jako na správné odkazuje.
Ústavní soud v projednávané věci nezjistil žádné pochybení v rozhodnutí odvolacího soudu, které by, jak tvrdí stěžovatelka, zasáhlo do jejích ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost a s ní spojený návrh na odklad vykonatelnosti odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu