ECLI:CZ:US:2012:3.US.2037.12.1
sp. zn. III. ÚS 2037/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. září 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. K., zastoupené JUDr. Marií Kostrůnkovou, advokátkou AK se sídlem Bělehradská 2759, 390 05 Tábor, proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. března 2012 č. j. 41 Nc 5658/2009-64, za účasti Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 1. června 2012, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 5. června 2012, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. března 2012 č. j. 41 Nc 5658/2009-64, a to pro porušení čl. 95 a čl. 96 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. března 2012 č. j. 41 Nc 5658/2009-64 bylo rozhodnuto, že příkaz k úhradě nákladů exekuce soudního exekutora Mgr. Kamila Košiny ze dne 22. května 2009 č. j. 40 EX 1730/09 - 13 se ve výroku pod bodem I mění takto:
Náklady oprávněného činí částku 10 829, - Kč a náklady soudního exekutora činí částku 4.165,- Kč (výrok pod bodem I). Ve výroku pod bodem II bylo rozhodnuto, že příkaz k úhradě nákladů exekuce soudního exekutora Mgr. Kamila Košiny ze dne 22. května 2009 č. j. 40 EX 1730/09 - 13, se ve výroku pod bodem II zrušuje.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že náklady oprávněné nemohou činit takovou částku, jestliže exekuce byla pro náklady nalézacího řízení ve výši 8 454,- Kč a tato částka byla zaplacena před doručením usnesení okresního soudu a dlužné částky byly zaplaceny před doručením usnesení o nařízení exekuce.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako všechna další rozhodnutí zde citovaná).
Ústavní soud připomíná, že je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy. Interpretovat a aplikovat relevantní pravidla procesní a hmotněprávní povahy je úlohou obecných soudů. Navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovalo obecným požadavkům procesní spravedlivosti obsaženým v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. III. ÚS 224/98, sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. III. ÚS 619/2000, sp. zn. I. ÚS 633/05).
Protože nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění interpretace a aplikace "obyčejného" práva, resp. příslušných procesně právních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde až tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, nebo je projevem libovůle soudu. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Žádné z možných kvalifikovaných pochybení však Ústavní soud v předmětné věci neshledal. Ústavní soud ověřil, že v projednávané věci byly dodrženy požadavky vyplývající z výše vymezeného rámce ústavního přezkumu případů věcně obdobných projednávané věci. Ústavní soud nezjistil ústavně nekonformní interpretaci aplikovaných procesních ustanovení, náhrady nákladů řízení se týkajících. Nelze tedy rozhodnutí okresního soudu hodnotit jako rozhodnutí svévolné či vykazující prvky libovůle. Po posouzení obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud neshledal, že by ve vztahu ke stěžovatelce byla porušena ústavně zaručená práva.
Okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že návrh na zahájení exekuce byl podán oprávněným v době, kdy nebyla jeho pohledávka uhrazena a oprávněnému tak vznikly náklady v exekučním řízení. Nevzniklo však právo soudního exekutora na odměnu, neboť odměna soudního exekutora se určuje podle výše vymoženého plnění dle ust. §5 vyhl. č. 330/2001 Sb. Soudní exekutor však má právo na náhradu nákladů paušálních výdajů dle ustanovení §13 vyhl. č. 330/2001 Sb. Soud proto změnil příkaz k úhradě nákladů exekuce.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu