ECLI:CZ:US:2012:3.US.918.12.1
sp. zn. III. ÚS 918/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. května 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti Turon s. r. o., se sídlem Hlinky 133/64, 603 00 Brno, IČ: 29266114, zastoupené JUDr. Milanem Zábržem, advokátem AK se sídlem Veveří 57, 602 00 Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 9. února 2012 č. j. 72 C 850/2011-9, za účasti Městského soudu v Brně, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. března 2012, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 9. února 2012 č. j. 72 C 850/2011-9, a to pro porušení čl. 2 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9. února 2012 č. j. 72 C 850/2011-9 byla žalovanému M. K. uložena povinnost zaplatit žalobkyni (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") částku 1 022,- Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I) a dále byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 4 980,- Kč (výrok pod bodem II). Soud žalobkyni nepřiznal advokátem uplatňované náklady řízení ve výši 8 880,- Kč, a to s ohledem na množství jí podaných obsahově stejných žalob.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že městský soud v napadeném rozhodnutí nesprávně posoudil otázku náhrady nákladů řízení. Stěžovatelka uvádí, že soud žalobě vyhověl a zavázal žalovaného k úhradě jistiny a příslušenství. Nicméně ve výroku pod bodem II určil stěžovatelce náhradu nákladů řízení vůči žalovanému pouze ve výši 5.280,- Kč (správně dle napadeného rozsudku 4 980,- Kč), namísto částky 8.880,- Kč. Stěžovatelka je toho názoru, že soud dospěl ke svému rozhodnutí na základě nesprávného právního posouzení věci, neboť ohledně výše nákladů řízení nevycházel z vyhlášky č. 484/2000 Sb. v platném znění, ale z vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění. Stěžovatelka namítá, že soud v tomto případě rozhodoval naprosto odlišně od léta zažité praxe, aniž by se změnila jakákoliv okolnost, která by způsobila důvod pro použití vyhlášky č. 177/1996 Sb. Samotná "snadnost" sporu nemůže být podle stěžovatelky určující, neboť nelze objektivně zjistit, který případ je snadný a který ne, nelze vycházet pouze z počtu úkonů, neboť tyto zcela reflektují náročnost dané kauzy. Stěžovatelka je toho názoru, že v daném případě byl zcela potlačen princip naplnění legitimního očekávání a princip předvídatelnosti soudního rozhodování.
III.
Ačkoli v petitu ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Brně v celém rozsahu, z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka nesouhlasí pouze s výrokem pod bodem II, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neboť výrokem pod bodem I bylo její žalobě zcela vyhověno, a proto uvedeným výrokem nemohlo dojít k zásahu do jejích ústavně zaručených práv. Ve vztahu k napadenému k výroku pod bodem I proto posoudil Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako nepřípustnou.
Ve zbývající části se proto Ústavní soud zaměřil na posouzení ústavní stížnosti pouze ve vztahu k napadenému výroku pod bodem II.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal výrok pod bodem II napadeného rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako všechna další rozhodnutí zde citovaná).
Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. III. ÚS 224/98, sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. III. ÚS 619/2000, sp. zn. I. ÚS 633/05).
Ústavní soud připomíná, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy. Interpretovat a aplikovat relevantní pravidla procesní a hmotněprávní povahy je úlohou obecných soudů. Navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovalo obecným požadavkům procesní spravedlivosti obsaženým v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
V nálezu ze dne 29. března 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11 Ústavní soud vyslovil, že soudy i v řízení o peněžitém plnění do 10 000,- Kč stran náhrady nákladů řízení musí ctít zásadu úspěchu ve věci (§142 odst. 1 o. s. ř.). Jestliže by byl žalobce ve sporu zcela úspěšný, má zpravidla právo na náhradu nákladů řízení; to však neznamená, že soud o jejich náhradě rozhodne "mechanicky": naopak musí zvažovat, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů, resp. jakého z možných způsobů jejího určení využije (viz ustanovení §151 odst. 2 část věty před středníkem a z něj výjimka uvedená v části věty za středníkem).
Ústavní soud konstatoval, že zvolí-li obecné soudy při rozhodování o náhradě nákladů řízení výjimečný postup, pro který mají zákonnou oporu, při němž stále vycházejí ze zásady úspěchu ve věci, a použití zákonné výjimky též dostatečně odůvodní, pak jim nelze z hlediska ochrany ústavním pořádkem zaručených práv a svobod nic vytknout.
Ústavní soud v citovaném nálezu uvedl, že byl nucen přistoupit ke sjednocení judikatury obecných soudů, neboť v řízeních o tzv. bagatelní věci stran výroků o náhradě nákladů řízení neexistuje jiný orgán, který by tak mohl závazným způsobem učinit. V takovém typu řízení, jež je zahájeno "formulářovou" žalobou, nárok je uplatňován vůči spotřebiteli, přičemž ten vznikl ze smlouvy, anebo jiného právního důvodu, avšak spotřebitel je fakticky vyloučen z možnosti sjednat si podmínky plnění s jiným obsahem (typicky půjde zejména o smlouvu o přepravě, dodávce tepla nebo energií, spotřebitelském úvěru, běžném účtu, o poskytování služeb informační společnosti, o poskytování služeb elektronických komunikací, o pojistnou smlouvu, o regulační poplatek podle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů), je spravedlivé s ohledem na nutnost dodržení principu proporcionality mezi výší vymáhané částky a náhrady nákladů, aby výše odměny za zastupování žalobce advokátem byla určena tak, že zpravidla nepřesáhne jednonásobek vymáhané jistiny.
Závěry formulované ve výše uvedeném nálezu lze vztáhnout i na nyní projednávanou věc.
Tvrzení stěžovatelky o porušení základního práva na soudní ochranu (v jejím případě z hlediska práva na přístup k soudu) dle čl. 36 Listiny a práva na právní pomoc dle čl. 37 Listiny Ústavní soud shledal prima facie zjevně neopodstatněnými. Již ze samotné skutečnosti, že předmětem ústavní stížnosti je rozsudek nalézacího soudu, tj. rozhodnutí ve věci, jímž bylo navíc stěžovatelce zcela vyhověno, nutno dovodit, že soudní ochrana jí nebyla odepřena a k porušení práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny nemohlo dojít; v řízení vedoucím k vydání napadeného rozhodnutí byla stěžovatelka zastoupena advokátem, a proto také nemůže důvodně ani tvrdit, že bylo porušeno její právo na právní pomoc (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2777/11).
Pokud jde o namítané porušení práva na spravedlivý proces, Ústavní soud připomíná, že ačkoliv se žádný z článků Listiny o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, principy spravedlivého procesu zakotvené v článku 36 a násl. Listiny, resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy, je nezbytné aplikovat i na rozhodování obecných soudů o nákladech řízení v civilních věcech.
Ústavní soud ověřil, že Městský soud v Brně rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí v části napadené ústavní stížností nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud nezjistil ústavně nekonformní interpretaci aplikovaných procesních ustanovení, týkajících se náhrady nákladů řízení. Své rozhodnutí městský soud řádným a zcela přezkoumatelným způsobem odůvodnil.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve vztahu k výroku pod bodem I napadeného rozsudku odmítl podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů jako návrh nepřípustný, ve vztahu k výroku pod bodem II napadeného rozsudku Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) cit. zákona odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu