ECLI:CZ:US:2012:4.US.641.11.1
sp. zn. IV. ÚS 641/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou o ústavní stížnosti V. H., zastoupeného JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2009 č. j. 22 Co 412/2009-80 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. 12. 2008 č. j. 7 C 176/2005-37, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá s odvoláním na zásah do jeho vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva na bydlení, vyplývajícího z Evropské sociální charty, zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. 12. 2008 č. j. 7 C 176/2005-37 mu byla uložena povinnost vyklidit byt č. 6 o velikosti 3 + 1, jenž se nachází ve 3. nadzemním podlaží domu v P. Proti tomuto rozhodnutí soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, Městský soud v Praze však rozsudkem ze dne 19. 11. 2009 č. j. 22 Co 412/2009-80 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Z obsahu ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 7 C 176/2005 Ústavní soud zjišťuje, že stěžovatel podal proti výše uvedenému rozhodnutí Městského soudu v Praze dovolání. V dovolání stěžovatel vyslovil své přesvědčení, že odvolací soud, který ve svém rozhodování vycházel z ustanovení §139 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, měl výklad a aplikaci tohoto ustanovení směřovat ke spravedlivému výsledku. Jeho rozhodnutí tak pro stěžovatele znamená zásah do jeho vlastnického práva podle čl. 11 Listiny. Dále stěžovatel namítal šikanózní výkon práva ze strany žalobkyně, stěžovatelovy sestry, která zneužívá vůči stěžovateli svého postavení majoritního vlastníka. Nejvyšší soud k uvedené stěžovatelově argumentaci v rozhodnutí o dovolání konstatoval, že nezjistil, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s jeho judikaturou, naopak uvedl, že napadenému rozhodnutí odvolacího soudu přisvědčuje ustálená soudní praxe. Vzhledem k nenaplnění předpokladů stanovených v §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), pro přípustnost dovolání pak Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. 12. 2010 č. j. 22 Cdo 4020/2010-109 stěžovatelovo dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
II.
Předtím, než Ústavní soud přikročí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny obsahové a formální náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Dle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
Jak je patrno z jejího obsahu, stěžovatel v ústavní stížnosti napadá pouze rozhodnutí soudů I. a II. stupně. Tato skutečnost je zřejmá i z obsahu plné moci udělené jeho zástupci, především však ze samotného petitu ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud vázán.
Jak vyplývá z výše uvedené rekapitulace, bylo stěžovatelem podané dovolání proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšším soudem odmítnuto podle §243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř., přičemž se Nejvyšší soud zabýval, jak je patrno z odůvodnění uvedeného rozhodnutí, i námitkami uváděnými stěžovatelem v ústavní stížnosti. Předmětné rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání však stěžovatel v ústavní stížnosti nenapadá, přestože to byl právě Nejvyšší soud, který se jako poslední v soustavě obecných soudů k jeho námitkám vyjádřil.
Ústavní soud při posuzování ústavní stížnosti vychází z principu subsidiarity, tzn. je nástrojem ochrany základních práv, který nastupuje až po vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Z toho také vyplývá požadavek, aby ústavní stížnost umožňovala Ústavnímu soudu zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem stanovené předpoklady, i do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž byl takto účastníkem využit. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát formuloval závěr, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít, jestliže by z řízení o ústavní stížnosti bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku. Jestliže by totiž Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil, existovalo by vedle pravomocného rozhodnutí Ústavního soudu, rušícího napadená rozhodnutí, pravomocné rozhodnutí Nejvyššího soudu, konstatující naopak jejich správnost, což nelze s ohledem na princip právní jistoty akceptovat (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997 sp. zn. IV. ÚS 58/95, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, usnesení č. 2, str. 331 a dále např. usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 598/01, I. ÚS 242/03, II. ÚS 703/02, I. ÚS 161/03, I. ÚS 230/03, I. ÚS 649/04, III. ÚS 666/04, II. ÚS 78/05, IV. ÚS 270/05, III. ÚS 323/05, IV. ÚS 370/05, III. ÚS 344/06, II. ÚS 387/07, III. ÚS 1170/07, IV. ÚS 211/08, IV. ÚS 2891/08 a další, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Za situace, kdy Nejvyšší soud v dovolacím řízení napadené usnesení odvolacího soudu meritorně přezkoumal a dovolání jako celek odmítl s konstatováním nepodřaditelnosti námitek pod některý ze zákonných dovolacích důvodů, nezbylo než aplikovat výše uvedený právní názor a s ohledem na princip právní jistoty považovat ústavní stížnost směřující toliko vůči rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu za nepřípustnou. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2012
Michaela Židlická, v. r.
soudce zpravodaj