ECLI:CZ:US:2013:3.US.280.13.1
sp. zn. III. ÚS 280/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti Setal, s. r. o., se sídlem v Praze 2, Wenzigova 1861/7, zastoupené Mgr. Lucií Slabou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Zátkovo nábř. 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012 č. j. 32 Cdo 4147/2010-172, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2010 č. j. 53 Co 528/2009-151 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. 7. 2009 č. j. 34 C 506/2005-133, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť je názoru, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 odst. 1, čl. 10 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že žalobkyně Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových podala proti stěžovatelce (žalované) žalobu o určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 17. 9. 2004, kterou likvidátor Fondu dětí a mládeže (dále též "FDM") na ni převedl sporné nemovitosti. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem žalobě vyhověl a k odvolání stěžovatelky odvolací soud toto rozhodnutí jako věcně správné potvrdil (§219 o. s. ř.).
Soud prvního stupně i soud odvolací vyložily článek I. bodu 5. písm. c) a f) zákona č. 364/2000 Sb., o zrušení Fondu dětí a mládeže, shodně; poukázaly rovněž na předchozí judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, a uzavřely, že dotčená kupní smlouva je pro rozpor se zákonem absolutně neplatná, neboť do doby rozhodnutí Poslanecké sněmovny o bezúplatných převodech nemovitostí nebyl likvidátor oprávněn se spornými nemovitostmi disponovat. Jestliže likvidátor veškeré právní kroky, včetně vyhlášení výsledků veřejné soutěže, učinil v dané věci předtím, nemohla stěžovatelka na tomto základě uzavřenou smlouvou platně nabýt vlastnické právo k převáděným nemovitostem, a jejich vlastníkem proto zůstala žalobkyně.
Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelčino dovolání jako nepřípustné odmítl [§237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.], neboť odvolací soud otázku neplatnosti předmětné kupní smlouvy posoudil v souladu s již ustálenými (v odůvodnění rozhodnutí podrobně konkretizovanými) judikatorními závěry.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti obecnými soudy podanému výkladu rozhodného práva oponuje; podle jejího názoru nerespektovaly rozhodné hmotněprávní předpisy a ustanovení čl. I. bod 5 písm. c) a f) zákona č. 364/2000 Sb. interpretovaly protiústavně. K tomu mělo dojít tím, že je vykládaly "striktně doslovně, aniž by se ... zabývaly smyslem celého zákona, jeho účelem a širšími souvislostmi dané problematiky vůbec"; závěry obecných soudů stěžovatelka označila za přepjatě formalistické, přičemž aplikace příslušných právních norem byla dle jejího názoru v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, resp. v rozporu s účelem právního předpisu.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
K takovým závěrům naopak nelze dospět v situaci, kdy rozhodné právní názory, které ve věci uplatnily obecné soudy - co do hodnocení převodu majetku likvidátorem FDM - vycházely z těch, jež byly v soudní praxi již dříve formulovány, a které lze je mít za ustálené a "rozumné" v tom smyslu, že sledují účelné a obsahově přiléhavé posouzení dotčených právních vztahů, aniž by bylo možné reálně uvažovat o dotčení konkrétního ústavně garantovaného práva stěžovatelky.
To je významné potud, že tak je tomu v posuzované věci.
K interpretaci ustanovení čl. I. bod 5 písm. c) a f) zákona č. 364/2000 Sb., podle které rozhodla-li Poslanecká sněmovna o bezúplatných převodech majetku FDM usnesením ze dne 2. 11. 2004, č. 1324, byly až do tohoto data úplatné převody (včetně sporné kupní smlouvy uzavřené dne 17. 9. 2004) blokovány pod sankcí neplatnosti, se ve srovnatelných skutkových a právních poměrech již dříve shodně vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudcích ze dne 15. 11. 2007 sp. zn. 28 Cdo 4057/2007 (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl coby zjevně neopodstatněnou usnesením sp. zn. III. ÚS 249/08 ze dne 17. 7. 2008), ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. 30 Cdo 2565/2007 (shodně Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 2734/08 ze dne 26. 2. 2009), v usnesení ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. 32 Cdo 5140/2007 (rovněž shodně Ústavní soud v usnesení sp. zn. IV. ÚS 1750/08 ze dne 1. 12. 2008) a usnesení ze dne 9. 2. 2010 sp. zn. 32 Cdo 5110/2009 (viz Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 1360/10 ze dne 17. 6. 2010). Z dalších rozhodnutí Ústavního soudu lze poukázat i na usnesení sp. zn. II. ÚS 1951/09 ze dne 28. 8. 2009, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2194/10 ze dne 20. 3. 2012 a usnesení sp. zn. I. ÚS 3808/12 ze dne 30. 10. 2012, a na ně stěžovatelku ostatně výstižně upozornily již jak odvolací tak dovolací soud.
Podstatné pak je dvojí; obecné soudy uplatnily právní názory s označenými souladné, a ani stěžovatelka ve vztahu k těmto názorům neklade relevantní argument, že se dotýkají některého ze základních práv a svobod, jež měly být v jejím případě zasaženy. Nehledě na to, že jí vznesená námitka "protiústavnosti" vychází právě z toho základu, jenž je z hledisek ústavního přezkumu naopak nepřijatelný, neboť účelem zákona č. 364/2000 Sb. bylo bezúplatné převedení majetku bývalého Socialistického svazu mládeže (v mezidobí spravovaného Fondem dětí a mládeže) na jednotlivé spolky a organizace, případně veřejnoprávní korporace tak, aby byl použit výhradně pro potřeby dětí a mládeže, přičemž až majetek takto nepřevedený měl být nabídnut ve veřejné soutěži za úplatu subjektům jiným.
Řečené jest namístě podtrhnout i tím, že stěžovatelkou předestřená oponentura právním názorům obecných soudů nemá ústavněprávní reflex již proto, že jí otevřený spor spočívá zcela v rovině výkladu práva podústavního, který Ústavnímu soudu nepřísluší; soudy dovozené závěry nadto zjevně nejsou svévolné, nepostrádají racionální základnu, ani nevybočují z hranic, které účastník může předvídat. Právní posouzení věci obecné soudy rozumně a uspokojivě odůvodnily, a jelikož, jak bylo řečeno, kategorie pouhé správnosti není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, je namístě závěr, že jeho roviny dosaženo nebylo.
Stěžovatelka námitku porušení ústavněprávní ochrany vlastnictví, opřenou svým obsahem toliko o tvrzení věcné nesprávnosti napadených rozhodnutí, tudíž nepřípustně spojuje s očekáváním, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu.
Z hlediska vyložených principů ústavněprávního přezkumu existence relevantního zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod tudíž doložena nebyla; Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 13. června 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu