ECLI:CZ:US:2014:2.US.3703.13.1
sp. zn. II. ÚS 3703/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Almast Pogosjanové, zastoupené JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2013 č. j. 21 Co 299/2013-69, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 8. prosince 2013, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. dubna 2013 č. j. 15 C 10/2013-48 byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") domáhala toho, aby žalované České republice - Ministerstvu práce a sociálních věcí byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 10.000,- Kč (výrok pod bodem I.); dále byla uvedeným rozsudkem uložena žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 10.000,- Kč (výrok pod bodem II.); žalované byla dále uložena povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 9.801,- Kč (výrok pod bodem III.); dále byl uvedeným rozsudkem zamítnut požadavek na konstatování, že bylo narušováno právo žalobkyně na vyřízení věci v přiměřené lhůtě (výrok pod bodem IV.).
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2013 č. j. 21 Co 299/2013-69 byl k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku pod bodem IV. potvrzen (výrok pod bodem I. rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku pod bodem III. o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn jen tak, že jejich výše činí 4 320,- Kč, jinak byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (výrok pod bodem II. rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku pod bodem III. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že v období od 1. ledna 2001 do 7. května 2013 byla vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, součástí našeho platného právního řádu, a to navzdory tomu, že Ústavní soud shledal ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (vyhl. pod č. 116/2013 Sb.) její rozpor se zákonem. Jestliže soud prvního stupně rozhodoval dne 30. dubna 2013, postupoval správně, když aplikoval vyhlášku č. 484/2000 Sb., v platném znění. Odvolací soud neměl důvod to jakkoli měnit. Tím, že Městský soud v Praze v odvolacím řízení odmítl konstatovat porušení stěžovatelčina práva na vyřízení věci v přiměřené lhůtě a rozhodoval o nákladech prvoinstančního řízení, ačkoli mu to nepříslušelo, neboť výrok pod bodem III. rozhodnutí soudu prvního stupně odvoláním napaden nebyl a navíc rozhodoval v rozporu s předpisem, který platil v době vydání prvoinstančního rozsudku, došlo podle stěžovatelky k porušení jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o požadavek stěžovatelky na konstatování porušení jejího práva na rozhodnutí o jejím nároku v přiměřené době vedle požadavku na finanční odškodnění nemateriální újmy, odkázal Městský soud v Praze na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2011 sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, ve kterém Nejvyšší soud dovodil, že v případě odškodnění nemajetkové újmy poškozeného podle zákona č. 82/1998 Sb., nelze vedle peněžní formy zadostiučinění současně přiznat zadostiučinění formou konstatování porušení práva v samostatném výroku rozhodnutí. Právní úprava ust. §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., stanoví určitá pravidla, podle kterých musí soud (případně již příslušný orgán v rámci předběžného projednání nároku) při stanovení formy zadostiučinění postupovat, a to s ohledem na přiměřenost zadostiučinění vzniklé nemajetkové újmě. Forma peněžité satisfakce přichází do úvahy jako prostředek odškodnění závažné nemajetkové újmy za současného splnění dvou podmínek, a sice že nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jiným způsobem a konstatování porušení práva se samo o sobě nejevilo jako dostatečné. Přiznání peněžité částky proto konzumuje požadavek na konstatování porušení práva. Konstatování porušení práva v tom smyslu, že došlo k nezákonnému rozhodnutí nebo k nesprávnému úřednímu postupu, je nutným předpokladem pro možnost přiznat poškozenému finanční náhradu, a proto je v odůvodnění rozhodnutí vždy, ať už explicitně či implicitně, obsaženo. Není tedy podmínkou, aby konstatování porušení práva bylo vyjádřeno v samostatném výroku rozhodnutí. Konstatování porušení práva ve výroku rozhodnutí, uvedl Nejvyšší soud, je namístě v případě, že se jiná forma náhrady poškozenému nepřiznává, neboť je tím zároveň zdůrazněna hodnota této formy morálního zadostiučinění jako dostatečné a plnohodnotné náhrady za vzniklou nemajetkovou újmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009).
S tímto závěrem Nejvyššího soudu se ztotožnil i Ústavní soud, když usnesením ze dne 10. listopadu 2011 sp. zn. III. ÚS 3013/11 ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2011 sp. zn. 30 Cdo 1684/2010 jako zjevně neopodstatněnou odmítl. V tomto svém usnesení Ústavní soud dovodil, že ve věci aplikované ust. §31a zákona č. 82/1998 Sb. není v rozporu s ústavními předpisy. Ústavní soud nemá důvod se od výše uvedených závěrů v nyní souzení věci odchýlit.
V ústavní stížnosti stěžovatelka dále brojí proti měnícímu výroku rozsudku Městského soudu v Praze o nákladech prvostupňového řízení. K námitce stěžovatelky, že Městský soud v Praze tento výrok přezkoumal, i když nebyl napaden odvoláním, je třeba poukázat na to, že výrok o nákladech řízení je výrokem závislým (akcesorickým) na výroku, který odvoláním napaden byl a odvolací soud tak v tomto směru nebyl vázán rozsahem, ve kterém se stěžovatelka domáhala přezkoumání prvostupňového rozhodnutí (ust. §212 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád).
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).
Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou zcela výjimečné (např. sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. III. ÚS 619/2000).
Ústavní soud ověřil, že Městský soud v Praze rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislého soudu.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2014
Stanislav Balík
předseda senátu