ECLI:CZ:US:2014:4.US.974.14.1
sp. zn. IV. ÚS 974/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaly Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky Vysoké školy Báňské - Technické univerzity Ostrava, se sídlem v Ostravě - Porubě, 17. listopadu 15/2172, zastoupené Mgr. Renátou Prosickou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, 28. října 25, směřující proti nákladovým výrokům II. a III. rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 11 Co 588/2013-61 ze dne 18. prosince 2013 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení čl. 96 Ústavy ČR (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na právní pomoc zakotveného čl. 37 odst. 2 Listiny domáhala zrušení v záhlaví citovaných nákladových rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem č. j. 116 C 64/2012-25 ze dne 26. dubna 2014 uložil žalovanému Martinu Dudovi (dále jen "žalovaný") zaplatit stěžovatelce částku 30.080,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75% z částky 30.080,- Kč od 1. března 2012 do zaplacení (výrok I.), v části žaloby, již se stěžovatelka domáhala úroků z prodlení ve výši 7,75% z částky 30.080,- Kč za dobu od 1. července 2011 do 29. února 2012, žalobu zamítl (výrok II.) a uložil žalovanému zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízeni ve výši 4.239,- Kč (výrok III). K odvolání stěžovatelky proti výroku II. rozhodnutí soudu prvního stupně Krajský soud v Ostravě rozsudkem č. j. 11 Co 588/2013-61 ze dne 18. prosince 2013 rozhodnutí soudu prvního stupně změnil ve výroku II. tak, že uložil žalovanému zaplatit stěžovatelce úrok z prodlení ve výši 7,75% z částky 30.080,- Kč za dobu od 1. července 2011 do 29. února 2012, který v kapitalizované výši činí 1557,- Kč (výrok I.), ve výroku III. tak, že uložil žalovanému zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 1.841,- Kč (výrok II.) a uložil žalovanému zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 1.075,- Kč (výrok III.).
Odvolací soud napadenými nákladovými výroky stěžovatelce přiznal pouze účelně vynaložené náklady, za které považoval pouze náklady, které stěžovatelka musela vynaložit v souvislosti s tímto řízením a které by jinak stěžovatelce nevznikly, tedy zaplacené soudní poplatky a cestovní výdaje pověřenkyně stěžovatelky k soudním jednáním. K odůvodnění těchto svých nákladových výroků mimo jiné uvedl, že skutečnost, že stěžovatelka má málo zaměstnanců právního odboru a že si proto musí vzít na pomoc advokáta za paušální odměnu bez převzetí právního zastoupení, nemůže být přičítána k tíži účastníka. Stěžovatelka podle odvolacího soudu může být zastoupena advokátem, a to ve smyslu ust. §24 a §25 zák. č. 97/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), kdy udělí advokátu plnou moc pro celé řízení, a pokud by stěžovatelka byla takto zastoupena, má nárok, aby v případě splnění podmínek ust. §142 odst. 1 o. s. ř. jí byly tyto náklady související se zastupováním advokátem jako účelně vynaložené náklady nahrazeny, o čemž by rozhodl soud v nákladovém konstitutivním výroku při rozhodnutí ve věci samé, a odměna advokáta by byla stanovena v souladu s vyhláškou č. 177/1996 Sb. Pokud podle odvolacího soudu stěžovatelka zvolila jinou formu (smlouva o právní pomoci), jedná se o vztah mezi stěžovatelkou a stěžovatelkou zvolenou advokátkou a z tohoto vzájemného právního vztahu nemohou pro žalovaného, byť je procesně neúspěšným účastníkem, plynout žádné procesní povinnosti, tj. ani povinnosti ve smyslu ust. §142 odst. 1 o. s. ř. Podle odvolacího soudu nelze připustit postup, který stěžovatelka zvolila, tj. že má uzavřenou mandátní smlouvu s advokátkou, platí jí měsíčně paušální částku za veškeré právní porady ve výši 20.000,- Kč (mimo zastupování před soudem) a posléze v řízení v postavení procesně úspěšného účastníka nárokuje poměrnou část z této částky jako náklady řízení. Tento postup podle odvolacího soudu neumožňuje ani ust. §121 odst. 3 zák. č. 140/1964 Sb., občanského zákoníku, když toto ustanovení pouze v oblasti hmotného práva stanoví, co je příslušenstvím pohledávky, avšak v občanském soudním řízení je nutno postupovat dle ust. §142 odst. 1 o.s.ř.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že vzhledem k množství právní agendy a její obsáhlosti je přenášení právních požadavků na externího advokáta pro stěžovatelku nutností, když její právní oddělení disponuje pouze jediným právníkem a jedinou středoškolsky vzdělanou referentkou právního útvaru. Výdaje za právní pomoc externího advokáta považuje stěžovatelka za náklady vzniklé s uplatněním jejího práva i bez toho, aby tento advokát převzal právní zastoupení ve věci. Stěžovatelka náklady vzniklé s uplatněním práva podle ústavní stížnosti řádně specifikovala a doložila, tyto náklady jí dle obsahu spisu vznikly a včas též uplatnila právo na náhradu nákladů řízení, avšak odvolací soud se touto otázkou podle stěžovatelky dostatečně nevypořádal. Postup tohoto soudu považuje stěžovatelka za rozporný s ust. §224 občanského soudního řádu a za zásah do jejího práva na spravedlivý proces.
Stěžovatelka uvádí, že odvolacímu soudu doložila i rozhodnutí jiných soudů, které ve věci rozhodovaly tak, jak nárokuje a uvádí stěžovatelka, a podle stěžovatelky je tedy na místě sjednotit postup soudů, když je zcela evidentní, že jinak všechny soudy rozhodují ve prospěch stěžovatelky.
Základní práva stěžovatelky uvedená výše byla podle ústavní stížnosti porušena zejména tím, že odvolací soud násilně tlačí stěžovatelku do pozice, kdy je nucena v rámci své právní agendy udělit procesní plnou moc smluvenému externími advokátovi na celé soudní řízení, ačkoliv, dle názoru stěžovatelky, je pro stěžovatelku daleko efektivnější a hospodárnější, pokud si takto nechá zpracovat pouze určitou část agendy - tedy některé z písemných podání soudu, a zdůrazňuje, že je právem stěžovatelky rozhodovat o tom, co bude řešit interně svými silami a na co si najme služby advokáta. Stěžovatelka je podle ústavní stížnosti toho názoru, že nemůže být nucena k situaci, kdy jí budou přiznány náklady řízení pouze za situace, kdy bude dle jiných právních předpisů postupovat nehospodárně a bude muset vynaložit vyšší finanční obnos, který uhradí smluvené advokátce za zastupování v rámci soudního řízení. Stěžovatelka má za to, že prokazatelně u soudu doložila, které úkony vykonávala smluvená advokátka a kolik jí za tyto úkony uhradila. Pokud tedy byla nakonec stěžovatelka procesně úspěšná ve věci a náleží jí náhrada nákladů v plné výši, je dle názoru stěžovatelky namístě přiznat stěžovatelce náhradu těchto nákladů, které prokazatelně uhradila za tuto konkrétní právní službu smluvené advokátce.
Stěžovatelka se domnívá, že ve smyslu čl. 2 odst. 3 Listiny může každý činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Stěžovatelka je toho názoru, že tento postup není zákonem zakázán a stěžovatelka je tedy oprávněna takto ve věci postupovat.
Napadená nákladová rozhodnutí považuje stěžovatelka za procesní exces, který nemá pouze povahu běžného porušení podústavního práva, nýbrž má charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti, a napadená rozhodnutí podle stěžovatelky vykazují také prvky svévole.
Ústavní soud přezkoumal napadená nákladová rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných běžnými zákony a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93). Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace jiných než ústavních předpisů při řešení konkrétních případů, je samostatnou záležitostí obecných soudů. Za předpokladu, že obecné soudy postupují v souladu s principy vyjádřenými v hlavě páté Listiny, nepřísluší Ústavnímu soudu ingerovat do jejich nezávislé rozhodovací činnosti a jejich rozhodnutí rušit.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, III. ÚS 255/05 nebo IV. ÚS 131/08); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti, povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Vzhledem ke zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení) musí shora zmíněné vady nákladového rozhodnutí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
Z pohledu posouzení ústavní stížnosti stěžovatelky je nutno dále uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení v tzv. bagatelní částce (částka, kterou měl odvolací soud stěžovatelce upřít, je nižší než 5 tis. Kč), přičemž Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 695/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, IV. ÚS 3247/07), že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Co do oněch extrémních situací jedná se zejména o situace, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, nebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly výrazem přepjatého formalismu nebo by byly jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 137/08, I. ÚS 3143/08, usnesení sp. zn. III. ÚS 103/10 nebo nález sp. zn. III. ÚS 3659/10 a contrario).
Žádný z předpokladů, který by mohl vést ke zrušení napadených nákladových rozhodnutí v bagatelní výši, však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil.
Podle přesvědčení Ústavního soudu v projednávané věci odvolací soud v záhlaví uvedenými nákladovými rozhodnutími rozhodl v souladu s principy zakotvenými v Listině. Tato svá rozhodnutí logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodnil, Ústavní soud je nepovažuje za projev svévole, přepjatého formalismu ani za extrémně rozporné s principy spravedlnosti a z hlediska ústavnosti jim nemá co vytknout.
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu