ECLI:CZ:US:2015:2.US.1269.15.1
sp. zn. II. ÚS 1269/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Martina Pacáka, zastoupeného Mgr. Helenou Kohoutovou, advokátkou se sídlem nám. Kinských 76/7, 150 00 Praha 5, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. února 2015 č. j. 26 Co 451/2014-507 a proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 9. června 2014 č. j. 0 P 133/2003-440, za účasti 1) Krajského soudu v Praze a 2) Okresního soudu Praha - západ, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 30. dubna 2015, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. února 2015 č. j. 26 Co 451/2014-507, jakož i výroku pod bodem III. rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 9. června 2014 č. j. 0 P 133/2003-440, a to pro porušení čl. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud zjistil, že Okresní soud Praha - západ rozhodl rozsudkem ze dne 9. června 2014 č. j. 0 P 133/2003-440 v řízení o úpravě styku otce s nezletilým ve výroku pod bodem I. tak, že návrh otce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") na úpravu styku se zamítá; ve výroku pod bodem III. soud uložil otci povinnost zaplatit státu náklady řízení ve výši určené v samostatném usnesení za vypracování posudku z oboru psychologie. Výši těchto nákladů následně soud vyčíslil na 22.103,- Kč. Proti výroku pod bodem III. uvedeného rozsudku podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. února 2015 č. j. 26 Co 451/2014-507 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem III. potvrdil.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadeným rozhodnutím odvolací soud porušil zásadu rovnosti účastníků řízení, když sám při odůvodnění toho, proč by měl nést náklady řízení (náklady na vypracování znaleckého posudku) pouze stěžovatel, argumentuje tím, že není podstatné, kdo navrhl vypracování znaleckého posudku, neboť tento posudek i tak byl nezbytným důkazem k prokázání tvrzení otce, že jeho styk s nezletilým (který je svěřen do péče matky) je v zájmu nezletilého. Odvolací soud dal sice za pravdu stěžovateli, že není možné posoudit úspěch ve věci dle §148 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), neboť se jedná o řízení, které lze zahájit i bez návrhu, ale následně naprosto nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí potvrdit výrok soudu prvního stupně o povinnosti otce zaplatit státu náklady
řízení.
Stěžovatel spatřuje zásah do jeho základních práv zejména v tom, že "ačkoli jsou soudem v odůvodnění citovány důkazy, které naprosto potvrzují stav, který stěžovatel sám definoval a kvůli kterému se na soud obrátil, a zároveň odvolací soud ve svém odůvodnění naznačuje také rovnost rodičovské odpovědnosti, kdy pro něho není důležité, kdo zapříčinil vypracování znaleckého posudku, ke kterému se váží právě zmíněné náklady řízení a následně rozhodl vskutku nerovným způsobem o náhradě nákladů řízení pouze otcem a tím tak jednostranně a zcela bezprecedentně trestá otce za snahu stýkat se s nezletilým".
III.
Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutím obecných soudů, které mu uložily povinnost nahradit státu náklady na vypracování znaleckého posudku.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupná na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).
Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou výjimečné [např. nález sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165), usnesení sp. zn. I. ÚS 633/05].
Rozhodnutí o nákladech řízení státu odůvodnil soud prvního stupně tím, že v souvislosti s vypracováním znaleckého posudku státu vznikly náklady, které je povinen zaplatit otec, neboť matka byla úspěšná ve věci úpravy styku, když úpravu styku otce s nezletilým soud zamítl. U otce nebyly shledány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků.
Krajský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v posuzované věci je nepodstatné, zda otec důkaz znaleckým posudkem navrhoval či nikoli, protože znalecký posudek byl i tak nezbytným důkazem k prokázání tvrzení otce, že jeho styk s nezletilým je v zájmu nezletilého. Při porovnání závěru znaleckého posudku, na který byly náklady státem vynaloženy, s věcným výrokem napadeného rozhodnutí, dospěl soud prvního stupně podle odvolacího soudu ke správnému závěru, že otcem podaný návrh na zahájení řízení byl z procesního hlediska neopodstatněný, protože úprava styku otce s nezletilým nebyla aktuálně shledána z hlediska psychického vývoje nezletilého jako vhodná. Návrhu otce tedy na základě závěru znaleckého posudku nebylo vyhověno, otec nesplňuje ani podmínky pro osvobození od soudních poplatků. Podle výsledků řízení má tedy stát proti otci právo na náhradu nákladů řízení, které vynaložil na důkaz znaleckým posudkem. Soud prvního stupně tedy podle odvolacího soudu nepochybil, když povinnost k náhradě nákladů řízení státu uložil otci.
Uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Ústavní soud ověřil, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s právy podle hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu