ECLI:CZ:US:2015:2.US.68.15.1
sp. zn. II. ÚS 68/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. L., zastoupeného Mgr. Antonínem Vondrou, advokátem se sídlem L. Malé 818, Pardubice, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 8. 4. 2014, č. j. 13 To 127/2014-561, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, č. j. 3 Tdo 1360/2014-24, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými byl uznán vinným z přečinů nebezpečného vyhrožování podle ustanovení §353 odst. 1 trestního zákoníku a nebezpečného pronásledování podle ustanovení §354 odst. 1 písm. a), písm. b) a písm. d) trestního zákoníku. Za tyto přečiny byl stěžovatel odsouzen v záhlaví označeným rozsudkem krajského soudu (kterým byl změněn předchozí rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 31. 1. 2014, č. j. 3 T 148/2013-508) k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 měsíců, který mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let, a dále mu byl uložen trest propadnutí blíže specifikovaných věcí. Uvedených přečinů se měl stěžovatel dopustit tím, že hrubě slovně i fyzicky napadal poškozenou (svoji tehdejší manželku), opakovaně ji vydíral svojí sebevraždou, nepřiměřeně ji sledoval (včetně ukrytí odposlouchávacího audio zařízení), ničil její osobní věci a pod skrytou identitou jí i dalším osobám z jejího okolí posílal hanlivé zprávy SMS. Dle odůvodnění napadených rozhodnutí provedené dokazování jednoznačně usvědčilo stěžovatele ze spáchání těchto přečinů, přičemž soudy odmítly argumenty stěžovatele, že svým jednáním chtěl zachránit rozpadající se manželství. Tuto obhajobu soudy považovaly pouze za bagatelizování jeho trestního jednání.
2. Napadená rozhodnutí obecných soudů považuje stěžovatel za nespravedlivá a neslučující se s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Porušení svých práv stěžovatel spatřuje především ve vadách řízení, spočívajících v tom, že orgány činné v trestním řízení nepostupovaly dle zásady vyhledávací a nezjistily řádně skutkový stav věci. Obecné soudy prý odmítly uvážlivě posoudit tvrzení svědků, jež jej měla vyvinit, a neakceptovaly ani jim předkládané důkazy, které stěžovatel shromáždil. Skutkový stav zjištěný soudy tak tvoří ucelený celek pouze formálně, neboť je postaven převážně na tvrzeních poškozené či jí blízkých osobách, která navíc považuje za křivá, když navíc výpovědi osob, které mají negativní postoj k poškozené, byly dle stěžovatele "zneváženy". Proto napadená rozhodnutí nesou znaky libovůle. Stěžovatel zároveň opakovaně tvrdí, že se svým jednáním snažil jen zabránit rozvratu rodiny, které kontrastuje s provokativním a zavrženíhodným jednáním poškozené (jeho manželky), jež bylo pohnutkou pro jeho neúmyslné jednání. Jeho skutky tak byly vedeny z omluvitelné pohnutky, což však soudy ve svých rozhodnutích chybně nereflektovaly a nectily jeho právo na respektování soukromého a rodinného života zaručené čl. 8 Úmluvy. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel opakuje, že vady týkající se trestního řízení považuje za nepřípustné až extrémní, když mu bylo na úkor spravedlnosti odepřeno právo vyslýchat svědky a předkládat důkazy v jeho prospěch, čímž soudy nedostály povinnosti pečlivého zjištění okolností svědčících v prospěch i neprospěch osoby, proti níž se řízení vede.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá zejména nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, respektive nedostatečně provedené dokazování, když soudy nezohlednily či neprovedly jím navrhované důkazy, a zároveň chybně hodnotily provedené důkazy. Ústavní soud však připomíná, že ve své judikatuře opakovaně uvedl, že jeho úkolem zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byla porušena ústavní procesní práva. Mezi ně patří např. právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; dále jen "Listina"), právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny), právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti či právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) [viz nález sp. zn. I. ÚS 108/93 ze dne 30. 11. 1994 (N 60/2 SbNU 165) nebo nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud takto opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán také tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 trestního řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou totiž povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a obecné soudy jsou povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 463/2000 ze dne 30. 11. 2000 (N 181/20 SbNU 267) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)].
6. Pokud však Ústavní soud posoudil námitky stěžovatele a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, nenese znaky libovůle, neboť zjištěný skutkový stav se opírá o řádně objasněné skutečnosti. Již okresní soud se ostatně dostatečně a přesvědčivě vyjádřil ke všem provedeným důkazům, přičemž při hodnocení jednotlivých výslechů svědků adekvátně uvedl, z jakého důvodu považuje výpovědi za objektivní a nezkreslené, přičemž je třeba vyzdvihnout, že takto přistupoval též ke svědkům, kteří mohli mít pozitivní vztah k poškozené, neboť i u nich zvažoval eventuální subjektivní vliv na jejich výpověď. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří ucelený celek, který se opírá nejenom o výpovědi svědků, ale také o další zjištěné skutečnosti svědčící vině stěžovatele.
7. Ústavní soud dále konstatuje, že z citovaných rozhodnutí obecných soudů plyne, že se dostatečně zabývaly i důkazy navrhovanými stěžovatelem, přičemž dospěly k závěru, že jejich provedení není k prokázání skutkového stavu nezbytné (viz například s. 3-4 rozsudku krajského soudu). V procesu dokazování přitom soudy nemají povinnost provést všechny navrhované důkazy, avšak vždy se musejí vypořádat s tím, proč některé z nich neprovedly. Takto ve vztahu k opomenutým důkazům Ústavní soud již dříve konstatoval, že se jedná z hlediska kautel ústavního práva o relevantní pochybení tehdy, pokud obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o takovém důkazním návrhu ve vztahu k jeho zamítnutí není zmínka buď žádná, nebo jen okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 185/96 ze dne 29. 11. 1996, nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003, nález sp. zn. I. ÚS 413/02 ze dne 8. 1. 2003 a mnohé další). V opačném případě do procesu dokazování a hodnocení důkazů nemůže Ústavní soud zasahovat, což se právě stalo i v případě stěžovatele, neboť obecné soudy řádně zjistily skutkový stav věci, postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a nelze tak dovozovat ani rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry, jež učinily. Argumenty stěžovatele tedy lze spíše pokládat za polemiku s vyřčenými skutkovými a potažmo též právními závěry obecných soudů, jimiž se však Ústavní soud, který není "další přezkumnou soudní instancí", nemá důvod zabývat, neboť zjištěný skutkový stav považuje za dostatečně prokázaný a závěry soudů jsou přesvědčivě odůvodněné.
8. Ústavní soud musí odmítnout také námitky stěžovatele směřující k chybnému posouzení okolností vylučujících protiprávnost jeho jednání, jež mají být spojeny s jím deklarovanou snahou o zachování rodinného života s poškozenou. Ústavní soud pochopitelně nikterak nepopírá důležitost ochrany rodiny a rodinného života, která je zaručena čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy a dále je institucionálně garantována též čl. 32 odst. 1 Listiny. Rodinu přitom lze chápat za společenství blízkých osob, mezi nimiž existují úzké vazby příbuzenské, psychosociální, emoční, ekonomické a další, přičemž rodinný život spočívá v udržování a rozvíjení vzájemných citových, morálních a sociálních vazeb mezi nejbližšími osobami [srov. nález sp. zn. II. ÚS 568/06 ze dne 20. 2. 2007 (N 33/44 SbNU 399)]. Zároveň však nelze připustit, aby eventuální snaha o udržení rodinného života překročila akceptovatelné meze, kdy by bylo neúměrně zasahováno do základních práv druhého manžela.
9. To se zjevně stalo právě v nyní posuzovaném případě, protože jednání stěžovatele nemůže být omlouváno či zlehčováno jím deklarovanou snahou o zachování rodiny. Jeho trestní jednání se totiž nikterak neslučovalo s vymezením řádného rodinného života, který naopak naprosto popíralo, neboť stěžovatel poškozené manželce v neakceptovatelné míře opakovaně zasahoval do jejího soukromí a fakticky jí její právo na soukromí naprosto odnímal (viz například skryté umístění odposlouchávacího zařízení do oblečení poškozené). Takovéto jednání, které je u dotčené osoby schopno vzbudit důvodnou obavu o její život nebo zdraví či obavu z jiné těžké újmy, případně důvodnou obavu o život a zdraví jemu blízkých osob, přitom naplňuje znaky trestného činu dle ustanovení §354 trestního zákoníku. Stát takto výslovně chrání nerušené mezilidské soužití, které by bylo narušeno úmyslným, zlovolným a opakovaným pronásledováním a obtěžováním jiné osoby spočívajícím v zásahu do jejího práva na soukromí. Uvedené lze vztáhnout též ke vztahu mezi dvěma manželi, neboť ačkoli zde soukromí jednoho z manželů často ustupuje rodinnému soužití, nemůže se toto rodinné soužití proměnit v pronásledování a kontinuální sledování jednoho z manželů. Proto nelze přisvědčit stěžovateli, že by jeho jednání bylo chráněno čl. 8 Úmluvy; naopak z provedeného dokazování jednoznačně vyplývá, že jeho jednání citelně zasahovalo do práva na soukromí poškozené, které zaručuje taktéž čl. 8 Úmluvy. Obecné soudy tak správně vyřkly, že tyto argumenty stěžovatele jsou pouze bagatelizováním jeho trestné činnosti.
10. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
11. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu