ECLI:CZ:US:2015:4.US.2071.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2071/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti Agentury MM Praha, s. r. o., se sídlem Sportovní 122, Řitka, zastoupené Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem Západní 449, Chýně, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013 č. j. 23 Cdo 951/2011-367, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2010 č. j. 3 Cmo 53/2010-329 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2009 č. j. 25 Cm 42/2009-255, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 4 a čl. 4 Ústavy, v čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 3 odst. 1 a odst. 3, čl. 4 odst. 2 a odst. 4, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále v čl. 6, čl. 14 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
Ústavní soud z obsahu spisového materiálu zjistil, že Městský soud v Praze výše uvedeným rozsudkem zamítl žalobu (ve znění pozdějších změn) stěžovatelky s návrhem na uložení povinnosti žalované Martě Kubišové (dále jen "žalovaná") zaplatit stěžovatelce částku 1 381 958,84 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši a za období ve výroku uvedených a nepřiznal žalované právo na náhradu nákladů řízení. Soud podrobně uvedl svá skutková zjištění a dovodil, že mezi stranami (tj. mezi stěžovatelkou, žalovanou a Václavem Neckářem) nebyla platně sjednána smlouva o zajištění turné skupiny Golden Kids po 40ti letech (dále jen "turné"), žalovaná neporušila povinnost v rámci kontraktačního procesu a nebyl tak dán předpoklad náhrady škody z obchodního vztahu.
Vrchní soud v Praze potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně v jeho zamítavém výroku ve věci samé a dále jej změnil v nákladovém výroku tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 80 448 Kč; odvolací soud dále rozhodl o povinnosti stěžovatelky nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 79 008 Kč.
Odvolací soud poukázal na to, že z provedeného dokazování vyplynulo, že dne 28. 11. 2007 v Řitce strany jednaly o uzavření nepojmenované smlouvy s prvky smlouvy obstaravatelské, resp. s prvky práv souvisejících s právem autorským, jejíž podmínkou je, aby účastníci dostatečně určili předmět svých závazků, popř. aby dohoda o určité části smlouvy byla nahrazena dohodou stran o způsobu umožňujícím dodatečné určení obsahu závazku, jestliže tento způsob nezávisí jen na vůli jedné strany, jinak je neplatná. Stěžovatelka v řízení uzavření takové smlouvy při jednání dne 28. 11. 2007 neprokázala mimo jiné i proto, že se strany nedohodly na řadě souvisejících otázek týkajících se výše honoráře, počtu, termínů a míst konání koncertů. Žalovaná po zaslání písemného návrhu stěžovatelky k uzavření smlouvy dále jednala a zaslala stěžovatelce protinávrh smlouvy s připomínkami vlastními a také Václava Neckáře. Žalovaná, poté co mezi jejím manažerem a jednatelem stěžovatelky došlo opakovaně ke konfliktům, vyjednávání o uzavření smlouvy jednoznačně ukončila, neboť došla k přesvědčení, že spolupráce se stěžovatelkou není možná. Toto odstoupení od probíhajícího jednání o uzavření smlouvy odvolací soud nehodnotil jako porušení obecné povinnosti podle §415 o. z. a uvedl, že ve sporu ani nebylo prokázáno naplnění předpokladu vzniku odpovědnosti za škodu z obchodního vztahu, neboť mezi účastníky nevznikl ani závazkový vztah. Stěžovatelka tak neprokázala, že došlo k porušení smluvní či jiné povinnosti a ani příčinnou souvislost mezi porušením této povinnosti a vznikem škody. Vrchní soud konečně k odvolání žalované změnil výrok o náhradě nákladů řízení, neboť se neztotožnil s důvody soudu prvního stupně pro aplikaci §150 o. s. ř., když poukázal na to, že v souzené věci se nejedná o takové výjimečné okolnosti případu, pro které by nemělo být o nákladech řízení rozhodnuto podle výsledku sporu a plného úspěchu žalované v řízení, tj. podle §142 odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl a rozhodl, že je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 12 463 Kč. Stěžovatelka dovozovala přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když poukazovala na v rozhodování soudu dosud nevyřešenou otázku zásadního právního významu, která spočívá v tom, jaké podstatné náležitosti musí obsahovat smlouvy o provedení uměleckého výkonu v oblasti showbyznysu s přihlédnutím k tomu, že půjde o jednorázové či opakované představení.
K argumentaci důvodností dovolání, jež stěžovatelka spatřovala podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. ve zpochybnění právního posouzení věci, na kterém spočívá rozsudek odvolacího soudu, dovolací soud podrobně rozvedl a zdůraznil, proč k této argumentaci nelze při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlížet. Tentýž argument platí i pro posouzení projevu vůle žalované nepokračovat v jednání o úpravě vzájemných práv a povinností, tedy o uzavření smlouvy. Na přiléhavosti této argumentace nic nemění ani tvrzení stěžovatelky, že bylo neplatně odstoupeno od smlouvy. Dovolací soud v této souvislosti připomněl i listinný důkaz, tj. podání ze dne 3. 3. 2008, ze kterého vyplývají skutečnosti, pro které nelze přisvědčit názoru stěžovatelky, že by na jejich základě šlo o odstoupení od smlouvy, neboť v něm žalovaná sděluje, že odstupuje od připravovaného projektu vzhledem k tomu, že účastníci se neshodli na obsahu smlouvy.
Dovolací soud dále uvedl, že ke stěžovatelkou tvrzenému vzniku škody v důsledku údajného porušení předsmluvní povinnosti ze strany žalované nedošlo, neboť naopak neporušila žádnou právní povinnost a odvolací soud ji správně posoudil podle §415 a §420 o. z. (viz také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006 sp. zn. 29 Odo 1166/2004). Dovolací soud konstatoval, že v souzené věci stěžovatelka neprokázala, že by byl naplněn předpoklad existence protiprávního úkonu (porušení prevenční povinnosti), vzniku škody a příčinné souvislosti mezi takovým jednáním a vznikem škody (v podobě vynaložených nákladů); nelze proto dospět k závěru, že by žalovaná byla odpovědná za škodu ve smyslu §415 a §420 o. z. Nejvyšší soud konečně neshledal důvod ani pro akceptaci stěžovatelčiny výtky odvolacímu soudu, že jí nepřiznal žalovaný nárok z titulu odpovědnosti žalované za škodu podle §424 o. z., tedy za úmyslné jednání v rozporu s dobrými mravy. Rozhodnutí obou soudů nižších stupňů totiž vychází ze závěru, že v řízení nebylo prokázáno úmyslné jednání žalované směřující ke způsobení majetkové škody stěžovatelce a v případě rozhodnutí odvolacího soudu nečiní jej zásadně právně významným a nezakládá - stejně jako dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. - přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
III.
Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti (která se v podstatném shoduje s její argumentací v odvolání a dovolání) podrobně připomněla věcnou a dosavadní procesní stránku souzené věci. Stěžovatelka podrobně analyzovala skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně a jejich právní hodnocení, připomněla argumentaci zmatečností, nepřípadného používání judikatury v rozhodnutí městského soudu, na níž odvolací soud nereagoval a svým postupem stěžovatelce navíc znemožnil dokazování. Za další z projevů porušování práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny stěžovatelka na více místech ústavní stížnosti uvádí a připomíná, že dovolací soud opomenul zcela jasně uplatněné námitky (stěžejní a zásadní otázku týkající se podstatných náležitostí smlouvy o provedení uměleckého výkonu a souvisejícího ukončení kontraktačního jednání), z čehož dovozuje, že se tento soud s obsahem podaného dovolání "řádně neseznámil" a současně ani nevyvracel stěžovatelčinu argumentaci nepřípadně užívanou judikaturou soudy. V dalším stěžovatelka namítá porušení základních práv v souvislosti se změnou rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a poukazuje na stručnost jeho argumentace týkající se důvodů pro změnu této výrokové části. Stěžovatelka konečně nesouhlasí se závěrem dovolacího soudu, týkajícím se kvalifikace uplatnění podmínek §424 o. z. a jednání žalované.
IV.
Nejvyšší soud, Vrchní soud v Praze i Městský soud v Praze ve svých vyjádřeních připomněly spisový materiál, odkázaly na argumentaci uvedenou v odůvodněních svých rozhodnutí, poukázaly na nedůvodnost ústavní stížnosti a dovolací soud navrhl její odmítnutí.
Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 16. 3. 2015 uvedla, že podanou ústavní stížnost považuje za zjevně neopodstatněnou. Připomněla, že stěžovatelka, jíž se v řízení před civilními soudy dostalo adekvátního postavení účastníka, v ústavní stížnosti opakuje věcná a skutková tvrzení, která již mnohokrát prezentovala před těmito soudy. Žalovaná zdůraznila, že se proto nechce pouštět do polemiky se stěžovatelkou ohledně těchto subjektivních tvrzení, odkázala na vlastní vyjádření k žalobě, k odvolání i k dovolání a současně uvedla, že se plně ztotožňuje s odůvodněním rozhodnutí odvolacího i dovolacího soudu.
Stěžovatelka v replice k tomuto vyjádření ze dne 7. 4. 2015 v prvé řadě obsáhleji připomněla, v čem spatřuje porušení práva na spravedlivý proces, poukázala na již dříve uvedená tvrzení o porušení zásady rovnosti stran, dále připomněla údajně nesprávný výklad právního institutu culpa in contrahendo. Závěrem odkázala na obsah jí podané ústavní stížnosti a v ní prezentovaná stanoviska a vytýkaná porušení jejích základních práv.
V.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, obsah vyžádaného spisu i naříkaných rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace podústavního práva soudy ve věcech civilních, trestních a správních zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejzávažnější excesy (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03).
Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Ústavní soud musí v prvé řadě - ke stěžovatelkou namítanému porušení ústavně zaručených práv a zvláště práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny - odkázat na svoji konstantní judikaturu. Podle ní by k takovému následku mohlo primárně dojít tehdy, jestliže by stěžovatelům bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, popř. by soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu (denegatio iustitiae), případně by zůstal v řízení nečinný bez zákonného důvodu (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2/93). Taková situace však nenastala; postupem civilních soudů nebylo takové právo stěžovatelky vyloučeno ani omezeno. Stěžovatelce se dostalo adekvátního postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně podala obsáhlé odvolání. Vrchní soud se námitkami v něm uvedenými zabýval a v odůvodnění rozsudku vysvětlil, že v řízení, ve kterém byl uplatněn nárok na náhradu škody, bylo na stěžovatelce, aby prokázala splnění předpokladů odpovědnosti žalované za tvrzenou škodu. V řízení však nebylo prokázáno, že by se účastníci v průběhu schůzky dne 28. 11. 2007 dohodli na obsahu smlouvy, resp., že by došlo k dokončení kontraktačního procesu a uzavření řádné smlouvy. Rovněž tak dovolací soud v napadeném usnesení dostatečně jasně a řádně zdůvodnil nepřípustnost dovolání v důsledku přehledně a srozumitelně uspořádaných důvodů a závěrů, k nimž Ústavní soud nepovažuje za nutné cokoliv dodávat. Skutečnost, že soudy ve svých rozhodnutích vycházely z právního názoru, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti nezakládá.
Ke stěžovatelkou zpochybňované argumentaci soudů týkající se vzniku a podstatných náležitostí smlouvy o provedení uměleckého výkonu a také souvisejících kontraktačních jednání Ústavní soud nemůže než připomenout judikaturu použitou těmito soudy (srov. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Odon 76/97 a 33 Odo 1520/2005, 29 Odo 1166/2004), které se s úvahami stěžovatelky již dostatečně vypořádaly. Ústavní soud za dané situace také nemůže akceptovat stěžovatelčin názor o tom, že dovolací soud opomněl (když se snad s obsahem dovolání ani "řádně neseznámil") jí uplatněné námitky, neboť jak z obsahu spisu, tak z odůvodnění napadeného usnesení zcela jasně a zřetelně vyplývají důvody, pro které přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolacím soudem konstatována být nemohla. K tomu Ústavní soud dodává, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14).
Ústavní soud se nemůže ztotožnit ani s námitkami stěžovatelky, které se týkají nepřípadného užívání judikatury. Skutečnost, že soudy posoudily předmětnou smlouvu (stěžovatelkou označenou jako smlouvu o provedení uměleckého výkonu v oblasti showbyznysu) podle stávající judikatury, aniž by shledaly její - do jisté míry - specifickou povahu jako důvod pro vyloučení aplikace takové judikatury, Ústavní soud považuje za ústavně konformní projev nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud navíc ke stěžovatelkou vícekrát uváděnému rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 543/2008 připomíná, že z jeho obsahu nelze dovodit jeho naprostou nepřípadnost, neboť dovolací soud rozhodnutí soudů nižších instancí zrušil nikoliv z důvodů rozhodnutí věci bez nařízení jednání bez souhlasu účastníků řízení, ale z důvodu řešení otázky existence dohody o podstatných náležitostech smlouvy a co do naplnění předpokladů pro vznik případné odpovědnosti za škodu, když tvrzení žalobce a žalované byla diametrálně odlišná. Nejvyšší soud konečně odkázal na již připomenutý judikát sp. zn. 2 Odon 76/97.
Ústavní soud v případě stěžovatelkou naříkaného rozhodnutí odvolacího soudu o změně v náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně zdůrazňuje, že při posuzování rozhodování soudů o nákladech řízení postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. I když se rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody. Rozhodování o nákladech řízení před ostatními soudy je tak zásadně doménou těchto soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá jejich rozhodnutí. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vykročení ze zákonných procesních pravidel, například v důsledku svévolné interpretace či aplikace příslušných zákonných ustanovení (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 536/06, III. ÚS 2984/09, IV. ÚS 777/12 a II. ÚS 1066/12). Žádné takové extrémní pochybení odvolacího soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Je třeba uvést, že odvolací soud učinil uspokojivou úvahu při rozhodování o náhradě nákladů řízení v daném případě a ve svém rozhodnutí srozumitelně vysvětlil důvody, o něž opřel výrok svého rozsudku o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud takové zdůvodnění a postup odvolacího soudu, který tímto fakticky přistoupil k určité moderaci při rozhodování o náhradě nákladů řízení, nepovažuje za extrémní či jinak ústavně nepřípustné, a z nich vyplývající výrok rozsudku odvolacího soudu za vybočující z mezí ústavnosti.
Ústavní soud má za to, že stěžovatelka v ústavní stížnosti vlastně pokračuje obsáhlou argumentací v polemice se závěry civilních soudů, které jí umožnily využít zákonem stanovených procesních práv a možností instančního přezkumu rozhodnutí soudu nižšího stupně. Řízení před Ústavním soudem však nelze považovat za další krok v rámci instančního přezkumu, a to navíc za situace, kdy Ústavní soud v souzené věci zjistil, že napadená rozhodnutí vycházejí z adekvátně zjištěného skutkového stavu věci, přičemž civilní soudy postupovaly v mezích zákona a vlastní právní názory dostatečně a přiměřeným způsobem odůvodnily. Ústavní soud připomíná, že kolizi s principy spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (k tomu srov. např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 224/98, I. ÚS 226/98, II. ÚS 444/01, III. ÚS 455/02, I. ÚS 600/05, I. ÚS 671/06, I. ÚS 1728/07, IV. ÚS 3600/13, III. ÚS 181/14, III. ÚS 621/15). Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.
Právo na spravedlivý (řádný) proces navíc není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit, resp. ani nepříznivý výsledek řízení před civilními soudy sám o sobě porušení stěžovatelkou tvrzených základních práv neznamená.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu