ECLI:CZ:US:2016:1.US.290.16.1
sp. zn. I. ÚS 290/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti J. T., t. č. ve Věznici Kuřim, zastoupeného JUDr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem Kounicova 270/11, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2015 č. j. 5 Tdo 688/2015-81, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. listopadu 2014 č. j. 5 To 50/2014-2039 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. února 2014 sp. zn. 50 T 14/2011, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 1. 2016, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 4, čl. 90, čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 36, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. d) a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
2. Ústavní soud si k projednání věci vyžádal spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. 50 T 14/2011, z něhož zjistil následující.
3. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 50 T 14/2011, uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., tr
trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutky podrobně popsanými pod body I. až III. ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
4. Za tento zločin a za sbíhající se pokus zločinu podvodu podle 21 odst. 1 a §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl stěžovatel uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2012 sp. zn. 52 T 8/2010, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 11. 2012 sp. zn. 2 To 70/2012, a dále za sbíhající se pokus trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §8 odst. 1 a §171 odst. 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen "tr. zák."), kterým byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2008 sp. zn. 2 T 36/2008, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2009 sp. zn. 9 To 599/2008, a rovněž za sbíhající se pokusy dvou trestných činů maření výkonu úředního rozhodnutí podle §8 odst. 1 a §171 odst. 2 písm. a) tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 1. 7. 2011 sp. zn. 30 T 161/2010, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2011 sp. zn. 8 To 380/2011, byl stěžovatel odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku a za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 a 3 tr. zákoníku byl stěžovateli uložen rovněž peněžitý trest v počtu 100 denních sazeb s jednou denní sazbou ve výši 400 Kč, tedy v celkové výměře 40 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl stěžovateli pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Dále byl stěžovateli podle §73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce "statutárního zástupce" a prokuristy ve všech obchodních společnostech a družstvech na dobu 8 let. Současně soud prvního stupně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výroky o trestech z citovaných dřívějších rozsudků, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na tyto výroky, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
5. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2014 sp. zn. 50 T 14/2011, podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 5 To 50/2014, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. řádu pak odvolací soud znovu rozhodl tak, že stěžovateli uložil za nyní posuzovaný trestný čin a za sbíhající se trestnou činnost stejné tresty jako soud prvého stupně, avšak podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil stěžovatele k výkonu trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou.
6. Stěžovatel napadl citovaný rozsudek odvolacího soudu dovoláním, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. a), b) a g) tr. řádu. Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 19. 8. 2015, č. j. 5 Tdo 688/2015-81, dovolání odmítl podle §265o odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rekapituluje dosavadní průběh řízení a cituje rozsáhlou část své repliky k vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání, která se předně věnuje námitce opomenutých důkazů. Stěžovatel v obecné rovině uvádí odkaz na judikaturu vztahující se k pravidlům důkazního řízení, posouzení skutkových zjištění i zásadě in dubio pro reo. Obecným soudům vytýká pochybení při zjišťování skutkového stavu i právního hodnocení. Namítá předně existenci opomenutých důkazů. Ke zpochybnění závěrů soudů, že zdanitelná plnění byla toliko fiktivní, když zahraniční odběratelé v zemi své registrace nevykonávají činnost nebo neexistují, stěžovatel navrhl provedení výslechu statutárních zástupců odběratelů. Návrhu obhajoby obecné soudy nevyhověly a v odůvodnění na tento postup nijak nereagovaly. Naopak obžalobou navrženému výslechu svědků Gerstmeiera a Foerstra poskytl nalézací soud široký prostor a hlavní líčení dvakrát odročil, aby výslechy mohly proběhnout. Stěžovatel připomíná, že trestní řízení je ovládáno zásadou vyhledávací, nikoli dispozitivní. Nalézací soud se k otázce zjišťování existence společnosti PEW ENGINEERING LLC, podnikající ve Spojených arabských emirátech, obrátil se žádostí o prověření na tamní velvyslanectví České republiky. Stěžovatel popisuje obsah dokumentů, které podle jeho názoru nebyly u hlavního líčení řádně provedeny, nicméně dokládají jeho tvrzení o reálné existenci společnosti PEW ENGINEERING LLC. Nalézací soud je však podle názoru stěžovatele vyhodnotil v rozporu s jejich obsahem. S námitkou stěžovatele v tomto směru se řádně nevypořádal ani odvolací soud.
8. Stěžovatel připomíná, že soud ve svých skutkových závěrech vyšel i ze závěrů znaleckého posudku z oboru grafologie a písmoznalectví, z něhož dovodil pouze to, že podpisy svědka Foerstra na předmětných dokumentech nejsou způsobilé ke zkoumání, avšak již neuvedl, že tyto podpisy obsahují celou řadu shodných znaků s pravými podpisy svědka. Návrhu obhajoby, aby byl proveden nový znalecký posudek, k němuž by obžaloba předložila originály předmětných listin, však soud nevyhověl.
9. Dovolací soud podle názoru stěžovatele interpretoval ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu velmi restriktivně. Stěžovatel v rámci dovolání namítal zejména neprovedení důkazů, jeho argumentace se tak nevztahovala k otázce hodnocení důkazů již provedených. Podle názoru stěžovatele je otázka zjištění konečného odběratele v zahraničí pro posouzení věci zcela zásadní. Stěžovatel nesouhlasí s argumentací dovolacího soudu, že nedostál požadavkům uvedeným v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, když uplatnil toliko námitky procesní a nikoli hmotněprávní. V této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. US 55/04 a další, které se k restriktivnímu výkladu uvedeného ustanovení Nejvyšším soudem kriticky vyjádřily.
10. Nejvyššímu soudu stěžovatel dále vytýká, že nepřihlédl k jeho podáním ze dne 20. 5. 2015, ze dne 26. 5. 2015 a ani k replice k vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 15. 6. 2015.
11. Stěžovatel nerozumí rovněž konstatování dovolacího soudu, že nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího.
12. Krajský soud v Brně ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Vrchní soud v Olomouci ve vyjádření uvedl, že vady namítané stěžovatelem v odvolacím řízení nezjistil. S argumentací stěžovatele se soud v rámci odůvodnění rozhodnutí vypořádal. K otázce existence zahraničních společností, které se stěžovatel v ústavní stížnosti věnuje, soud zdůrazňuje, že i v rámci veřejného zasedání vyhověl návrhům stěžovatele na doplnění dokazování v tomto směru. Závěry o tom, že by snad soud směřoval své úvahy o vině stěžovatele spíše do naplnění skutkové podstaty trestného činu dle §254 tr. zákoníku a nikoliv dle §240 tr. zákoníku, jak se snaží dovodit stěžovatel, z obsahu odůvodnění nikterak nevyplývají. Podle jeho názoru je zcela jednoznačné, že stěžovatel se dopustil jednání, které je nutno posoudit v intencích ustanovení §240 tr. zákoníku. Vrchní soud tak považuje ústavní stížnost za zcela nedůvodnou. Nejvyšší soud navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Všechny podstatné důvody soud uvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí a nyní na ně odkazuje. K dotčení stěžovatelových ústavně zaručených práv podle jeho názoru v posuzované věci nedošlo.
13. Vyjádření účastníků bylo zasláno na vědomí stěžovateli.
14. Po zvážení stížnostních námitek a obsahu relevantního spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
15. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva jednoduchého. Opakovaně rovněž zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany práva i princip zdrženlivosti a vlastního vědomého sebeomezení, resp. minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci (viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 264/03, II. ÚS 489/01, I. ÚS 177/01 a další). Kasační zásah vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti (srov. již např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, nověji např. shrnutí v odůvodnění usnesení sp. zn. III. ÚS 2777/08).
16. Jde-li o skutkovou polemiku uplatňovanou stěžovatelem v ústavní stížnosti, je zcela nepochybné, že při dokazování v trestním řízení mají orgány činné v trestním řízení povinnost postupovat dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny (viz článek 40 odst. 2 Listiny, §2 odst. 2, odst. 4 a odst. 5 tr. řádu). Povinností obecných soudů je hodnotit shromážděné důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. řádu). Důkazní postup jsou soudy povinny detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit; informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a soudy musí náležitě zdůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene (viz např. nález ze dne 30. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000, ze dne 23. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 181/2000 či ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08). Skutková zjištění soudů navíc nesmí být v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 či usnesení ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03).
17. Shora uvedené požadavky na důkazní postup obecných soudů byly v projednávané věci naplněny. Nalézací soud své rozhodnutí obsáhle a logicky zdůvodnil, přičemž přesvědčivým způsobem vysvětlil, na základě jakých důkazů dospěl k závěru o vině stěžovatele. Vyhodnocením důkazního řízení dospěl k závěru, že všechny tři útoky popsané ve skutkové větě rozsudku jsou propojeny. Vykreslil rovněž personální propojení jednotlivých společností s ručením omezeným s akciovou společností a jednou ze společností se sídlem v zahraničí, které figurovaly v řetězcích, včetně působení osoby L. M. V prvním případě mělo dojít k přeprodeji zboží od společnosti Chepos, s. p. v likvidaci, společnosti Sinetex, s. r. o., od ní pak společnosti G&C Pacific, a. s., a od ní pak společnosti WIZARD se sídlem ve Spojených státech amerických. Ve druhém případě mělo dojít k přeprodeji od společnosti Chepos, s. p., v likvidaci, společnosti Sinetex, s. r. o., od ní pak společnosti G&C Pacific, a. s., od ní pak společnosti Horácká obchodní společnost, s. r. o. a odtud pak společnosti PEW Engineering, se sídlem ve Spojených arabských emirátech. Ve třetím případě pak mělo dojít k přeprodeji od společnosti Chepos, s. p. v likvidaci, společnosti Sinetex, s. r. o., od té pak společnosti GEFO agrární, s. r. o., která měla data přeprodat společnosti Horácká obchodní společnost, s. r. o., a ta měla data přeprodat společnosti WIZARD. Předmětem prodeje měl být soubor dat uložených na CD, obsahující know-how technologie či výsledky gravimetrických, seizmických a geofyzikálních průzkumů. Existence tohoto zboží, tedy předmětů zdanitelného plnění, nebyla ani v jednom případě prokázána. Ve všech případech mělo dojít k prvotnímu nákupu souborů dat či know-how od společnosti Chepos, s. p. v likvidaci, společností Sinetex, s. r. o. Svědek Ing. Pecák, který v době uzavírání příslušných kontraktů působil jako likvidátor společnosti Chepos, jednoznačně uvedl, že žádné soubory dat či know-how společnost v držení neměla, žádné smlouvy související s předmětnými obchody neuzavírala ani o nich nevystavovala žádné doklady. Obdobné soud zjistil i u společnosti Geofyzika, s. p. v likvidaci, odkud údajně měly původně soubory dat pocházet. Svědek Foerster, který měl v inkriminované době dle předložených dokumentů zastupovat společnost Sinetex, s. r. o., o její existenci nic nevěděl, vyloučil, že by kdy obchodoval s daty na CD nosičích a nikoho k takovému jednání za sebe nepověřoval. Uvedl, že všechny dokumenty týkající se uvedených kontraktů vidí poprvé u hlavního líčení, stejně tak jako stěžovatele, s nímž měl dokumenty, jejichž předmětem bylo plnění v řádu mnoha milionů korun, dojednávat. Jeho výpověď je podporována i výpovědí svědka Gerstmeiera. Za těchto okolností lze přisvědčit závěru nalézacího soudu, že není důvod dále zkoumat pravost podpisů svědka Foerstra na předmětných dokumentech, jak požadovala obhajoba.
18. Závěr obecných soudů, že všechny uváděné přeprodeje jsou pouze fiktivní, vychází i z velmi obsáhlé výpovědi svědkyně JUDr. Minárikové, pracovnice finanční správy, která se v rámci daňového řízení s kolegy prověřením průběhu naznačených obchodů zabývala.
19. Soud druhého stupně, ani soud dovolací neshledaly v tomto ohledu extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, ani jiné nedostatky v postupu nalézacího soudu, a jeho závěry potvrdily. Svá rozhodnutí oba jmenované soudy náležitě zdůvodnily. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.
20. Namítá-li stěžovatel, že obecné soudy zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces tím, že opomněly provést důkazy, které měly potvrdit jeho obhajobu, Ústavní soud se s touto námitkou nemohl ztotožnit. K problematice tzv. opomenutých důkazů Ústavní soud ve své judikatuře zdůraznil, že neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz nález ze dne 27. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 463/2000, usnesení ze dne 24. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2021/15).
21. Stěžovatelova obhajoba se zaměřila předně na otázku existence a faktického výkonu činnosti zahraničních subjektů, které měly dle dokladů předmětné soubory dat v závěru řetězce nakoupit. Touto otázkou se zabývaly jak orgány finanční správy v rámci daňového řízení, tak obecné soudy. Z obsahu spisů finanční správy, které obecné soudy provedly jako listinný důkaz, nalézací soud zjistil, že společnost WIZARD v předmětném období nevyvíjela žádnou činnost a je z 99 % vlastněná společností G&C Pacific Niue, kterou ovládal stěžovatel se svou manželkou T. Ke společnosti PEW Engineering velvyslanectví ČR ve Spojených arabských emirátech uvedlo, že tato společnost nebyla v inkriminovaném období v tamním obchodním rejstříku uvedena a tudíž neměla povolení obchodovat. K postupu při zjišťování existence uvedených společností je vyjádřila rovněž svědkyně JUDr. Mináriková. Informaci týkající se společnosti PEW Engineering ověřoval znovu nalézací soud. Následnou reakcí ředitele Obchodní a průmyslové komory emirátu Sharjan, podle níž společnosti PEW Engineering byla udělena licence pod obchodním jménem PRESTIGE ENG. LLC., se obecné soudy zabývaly. Vyhodnotily ji s ohledem na kontext dalších provedených důkazů tak, že pokud společnost PEW Engineering reálně podnikala pod jiným obchodním jménem, musel by o tom být stěžovatel informován a nemohl by legálně v daňovém řízení dokládat své obchodní aktivity dokumenty vystavenými na odlišnou firmu.
22. Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí (č. l. 6 a 7) uvedl, na jaké další důkazní prostředky v souvislosti s otázkou existence zahraničních subjektů stěžovatel poukazuje. Jeho obhajobu však výslovně prohlásil za vyvrácenou provedeným dokazováním. S jeho argumentací se ztotožnil i soud odvolací, který neshledal, že by některé důkazy bylo možné považovat za opomenuté (č. l. 8).
23. Byť si lze samozřejmě představit i preciznější odůvodnění rozhodnutí stran nevyhovění návrhům na provedení dalších důkazů, hlediska upravená v §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. řádu napadená rozhodnutí splňují.
24. Ve vztahu k námitkám směřujícím proti odůvodnění rozhodnutí je vhodné připomenout, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument". Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srov. jeho rozhodnutí kupříkladu ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, odst. 61, ve věci Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, odst. 29, ve věci Hiro Balani proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, odst. 27, a ve věci Higginsová a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, odst. 42). Podle rozsudku ve věci Helle proti Finsku (ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59 - 60) se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. V rozporu s tím tedy není, jestliže Vrchní soud v Olomouci na některé odvolací námitky stěžovatele reagoval explicitním příklonem ke skutkovým a právním závěrům soudu prvého stupně, s nimiž se ztotožnil.
25. Stejné argumenty jako v ústavní stížnosti stěžovatel uplatnil i v mimořádném opravném prostředku a Nejvyšší soud se jimi zabýval, byť se stěžovatel domnívá, že zvolil formalistický přístup. Ohledně námitek proti nesprávně zjištěnému skutkovému stavu nezjistil extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Podrobněji se pak zabýval výhradami vůči nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku, konkrétně proti objektivní stránce zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, a své úvahy ve svém rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnil (č. l. 8 - 11). Vypořádal se i s odkazy na judikaturu, které stěžovatel uvedl. Jeho úvahám lze vytknout toliko to, že je uvedl jako vyjádření nad rámec uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jako nedopatření lze v této souvislosti zřejmě hodnotit větu uvedenou na č. l. 11 odůvodnění, kdy poté, co se podrobně zabýval otázkou naplnění dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a), b) a g) tr. řádu a neshledal je opodstatněnými, uvedl, že se zákonností a odůvodněností napadeného rozhodnutí ani správností řízení mu předcházejícího nezabýval.
26. Nad rámec uvedeného lze k námitce stěžovatele týkající se usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 4 Tdo 786/2009 dodat, že okolnosti posuzované věci vykazují řadu odlišností. V nynější kauze z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že předmětné zboží reálně neexistovalo a že stěžovatel o fiktivních přeprodejích věděl.
27. K otázce možnosti doplňovat uplatněné dovolací důvody po uplynutí lhůty k podání dovolání uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. řádu se Ústavní soud vyjádřil v usnesení ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 1706/08, tak, že z důvodu právní jistoty je možné připustit relevanci jen těch podání, která jsou uplatněna včas. Ústavní soud nemá důvod se nyní od uvedených závěrů odklánět. Pokud stěžovatel dovolání po uplynutí zákonné lhůty třikrát doplnil, nelze Nejvyššímu soudu vytýkat, že se těmto podáním dále nevěnoval. Další podání, které stěžovatel nazval jako IV. doplnění dovolání, a zaslal jej poté, co mu bylo doručeno vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, Nejvyšší soud vyhodnotil podle obsahu jako částečnou repliku k vyjádření a k této části v odůvodnění přihlížel (č. l. 4). Takovému postupu nelze ani z pohledu ústavně zaručených práv stěžovatele nic vytknout.
28. Ústavní soud po přezkoumání odůvodnění napadených rozhodnutí a připojeného spisového materiálu nezjistil na straně orgánů činných v trestním řízení výraznější procesní pochybení, která by představovala dotčení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadená rozhodnutí opírají, tvoří logicky uzavřený celek, a zda odůvodnění napadených rozhodnutí nenesou znaky zřejmé libovůle. Z těchto hledisek napadená rozhodnutí obstojí.
29. Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu