ECLI:CZ:US:2016:3.US.3729.15.2
sp. zn. III. ÚS 3729/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů: a) MUDr. Olgy Anýžové, b) Ing. Pavla Anýže, c) Ing. Aleny Mecové, d) Richarda Kocourka, e) Michala Kocourka, f) Ing. Magdaleny Havlíčkové, g) Ing. Jana Adámka, h) Františka Adámka, i) Zuzany Adámkové, stěžovatelů a), b), c), d), f), g), h), i) zastoupených JUDr. Petrem Pečeným, advokátem, sídlem Purkyňova 2, Praha 1, a stěžovatele e) zastoupeného Mgr. Petrem Fučíkem, advokátem, sídlem Purkyňova 2, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2015 č. j. 28 Cdo 1484/2015-206, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2014 č. j. 24 Co 126/2014-121, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. února 2014 č. j. 25 C 54/2013-87, rozhodnutí ministra financí ze dne 16. května 2013 č. j. MF-42563/2013/03-64949/2012, a rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 15. února 2013 č. j. MF-32261/2013/44-64949/2012, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelé a) až i) [pozn. stěžovatelé d) a e) byli účastníky až soudního řízení, neboť ve správním řízení vystupovala jako účastnice jejich právní předchůdkyně] podali dne 25. 6. 2012 žádost o přiznání náhrady za znárodněný majetek - podnik Franta Anýž, a. s., a podnik Franta Anýž a spol. Ministerstvo financí rozhodnutím ze dne 15. 2. 2013 č. j. MF-32261/2013/44-64949/2012 výrokem I. zamítlo žádost o náhradu za znárodněný podnik společnosti Franta Anýž, a.s., a výrokem II. zastavilo řízení o žádosti týkající se podniku Franta Anýž a spol. Rozklad stěžovatelů proti tomuto rozhodnutí byl zamítnut rozhodnutím ministra financí ze dne 16. 5. 2013 č. j. MF-42563/2013/03-64949/2012.
2. O následné žalobě stěžovatelů podané dle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 17. 2. 2014 č. j. 25 C 54/2013-87 tak, že výrokem I. zamítl žalobu v části týkající se náhrady za znárodněný majetek - podnik společnosti Franta Anýž, a. s., výrokem II. zastavil řízení o žalobě v části směřující proti zastavení správního řízení ve vztahu uplatněnému nároku na náhradu za znárodněný majetek - podnik Franta Anýž a spol., a výrokem III. obvodní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Obvodní soud svůj výrok o zastavení řízení ve vztahu k části žaloby "opřel" o ustanovení §104b odst. 1 o. s. ř. a uvedl, že v dané části žaloba napadala nemeritorní rozhodnutí správních orgánů o zastavení správního řízení, proti kterému je možno/třeba brojit žalobou k soudu podanou podle zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. Ve zbývající části obvodní soud žalobu zamítl po věcném přezkumu; dospěl k závěru, že stěžovatelům nelze přiznat jimi požadovanou náhradu na základě dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků (dále jen "dekret č. 100/1945 Sb."), a zákona č. 114/1948 Sb., o znárodnění některých dalších průmyslových a jiných podniků a závodů a o úpravě některých poměrů znárodněných a národních podniků (dále jen "zákon č. 114/1948 Sb.").
3. K odvolání stěžovatelů rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 6. 10. 2014 č. j. 24 Co 126/2014-121 tak, že napadený výrok I. a na něm závislý nákladový výrok III. prvostupňového rozsudku potvrdil. Ztotožnil se se závěry obvodního soudu a k odvolacím námitkám vyložil, že ke znárodnění majetku došlo na základě §1 odst. 1, bodu 25. zákona č. 114/1948 Sb., který stran náhrady za znárodnění odkazoval ve svém ustanovení §6 na příslušná ustanovení dekretu č. 100/1945 Sb. K přechodu majetku na stát mohlo dojít (v souladu se zásadou zákazu retroaktivity) nejdříve dne 28. 4. 1948, neboť tento den byl citovaný zákon vyhlášen. K přechodu tedy došlo v tzv. rozhodném období vymezeném od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, proto je/bylo možno se domáhat požadované náhrady za znárodněný majetek pouze na základě (a dle podmínek) restitučních zákonů, které představují lex specialis (i) vůči právním předpisům upravujícím poskytování náhrad za znárodnění majetku; v daném případě by přicházel v úvahu zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb.").
4. Nejvyšší soud usnesením ze dne 1. 10. 2015 č. j. 28 Cdo 1484/2015-206 odmítl dovolání stěžovatelů s tím, že městský soud vyřešil položené otázky hmotného práva v souladu s ustálenou judikaturou (příklady takové judikatury uvedl). Konstatoval, že v situaci, kdy na zmírnění majetkové křivdy spočívající v neposkytnutí náhrady za znárodněný majetek podle právních předpisů z let 1945 -1948 pamatuje §2 odst. 3 věta druhá zákona č. 87/1991 Sb., je současně vyloučena možnost uplatňovat tentýž nárok na náhradu (přímo) na základě poválečných právních předpisů.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé a), b), c), d), f), g), h), i) se ústavní stížností ze dne 21. 12. 2015 a dále stěžovatel e) se separátní ústavní stížností datovanou téhož dne domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí soudů a správních orgánů. Usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 3729/15, III. ÚS 3742/15 byly obě ústavní stížnosti spojeny ke společnému projednání pod sp. zn. III. ÚS 3729/15.
6. Stěžovatelé tvrdili porušení jejich práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a dále práva vlastnického podle čl. 11 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
7. Uvedli, že majetkem ve smyslu čl. 11 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě je třeba rozumět nejen již existující vlastnictví, nýbrž i majetkový zájem zahrnující dostatečně určité pohledávky, na základě kterých vzniká legitimní očekávání o dosažení určitého vlastnického práva (resp. rozmnožení majetku). Konstatovali, že takovým majetkovým nárokem disponují, avšak správní orgány a soudy jejich právo na ochranu majetku porušily; dopustily se přitom svévole, neboť aplikovaly chybně právní předpisy a judikaturu, nerespektovaly kogentní normu - zákon č. 114/1948 Sb., resp. ji interpretovaly v rozporu s principem spravedlnosti, a jejich právní závěry jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
8. Správním orgánům stěžovatelé vytkli, že k otázce (ne)aplikovatelnosti dekretu č. 100/1945 Sb. odkázaly na nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 1995 sp. zn. Pl. ÚS 14/94, který se však týká dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy (dále jen "dekret č. 108/1945 Sb."). Právní úprava náhrad za znárodněný majetek obsažená v dekretu č. 100/1945 Sb. však v porovnání s dekretem č. 108/1945 Sb. v dnešním demokratickém státě a s ohledem na dnešní lidskoprávní hlediska (ochranu majetkových práv) obstojí; dekret č. 100/1945 Sb. nelze považovat za "vyhaslý". Stěžovatelé uvedli, že navíc svůj nárok odvozovali od zákona č. 114/1948 Sb. (nikoliv od dekretu č. 100/1945 Sb.), proto závěry citovaného nálezu nelze na jejich věc použít. Správním orgánům stěžovatelé dále vytkli nesprávné posouzení promlčení nároku, nesprávné závěry týkající se rozhodného okamžiku pro posouzení kapitálové účasti na společnosti Franta Anýž, a. s., a rovněž nesprávné závěry o důsledcích peněžní reformy pro uplatněný nárok stěžovatelů.
9. Soudům stěžovatelé vytkli, že se nevypořádaly s jejich námitkami a odkazovaly na judikaturu, která však jejich věc neřeší, resp. nevyložila vztah restitučního zákonodárství a zákona č. 114/1948 Sb., resp. dekretu č. 100/1945 Sb. Podle stěžovatelů nebyla tato jimi nastolená otázka dosud judikaturou řešena. Soudy podle nich nesprávně pojaly restituční předpisy jako speciální zákony ve vztahu k zákonu č. 114/1948 Sb. Namítli, že z restitučních předpisů vyplývá nárok na vrácení majetku a teprve v případě, že z různých důvodů není navrácení možné, nastupuje finanční náhrada, která je až sekundárním nárokem (např. §13 zákona č. 87/1991 Sb.). Zákon č. 114/1948 Sb., resp. dekret č. 100/1945 Sb., však zakotvuje pouze a jen právo na finanční náhradu za znárodněný majetek. Z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu přitom vyplývá, že pro aplikaci principu speciality restitučního zákonodárství je nutné, aby nároky byly totožné. V případě stěžovatelů jde však o nároky odlišné; nepožadují nárok upravený zákonem č. 87/1991 Sb., nýbrž jejich nárok spočívá ve vydání rozhodnutí o náhradě podle zákona č. 114/1948 Sb. Stěžovatelé tedy svým postupem neobchází restituční zákonodárství, neboť nárok vyplývající z restitučního zákonodárství na navrácení věci v původní stav není totožný s nárokem na poskytnutí náhrady za znárodnění; tyto nároky stojí vedle sebe a nevylučují se.
10. Podle stěžovatelů soudy odkazovaná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2008 sp. zn. 22 Cdo 3793/2008, ze dne 3. 1. 2011 sp. zn. 28 Cdo 4726/2010 a ze dne 24. 3. 2009 sp. zn. 28 Cdo 1795/2008 pouze stanoví, že zákon č. 87/1991 Sb. je speciálním předpisem vůči obecným právním předpisům (občanskému zákoníku a o. s. ř.), usnesení ze dne 24. 3. 2009 sp. zn. 28 Cdo 1795/2008 a ze dne 22. 1. 2004 sp. zn. 28 Cdo 1944/2003 se pak týkají náhrady požadované na základě dekretu č. 100/1945 Sb. (nikoliv zákona č. 114/1948 Sb.).
11. Obvodní soud podle stěžovatelů odkázal také na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2006 č. j. 5 Ans 8/2005-63, který byl však zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2007 sp. zn. I. ÚS 318/06, a navíc se týkal jen otázky nečinnosti správního orgánu, a to ve vztahu k nároku odvozovanému od dekretu č. 100/1945 Sb. (nikoliv tedy od zákona č. 114/1948 Sb.). Podle stěžovatelů nadto z citovaného nálezu v jejich prospěch vyplývá závěr, že pokud je dekret č. 100/1945 Sb. platným právním předpisem, na základě něhož lze (resp. v případě podání návrhu je povinnost) zahájit správní řízení, je současně také platným co do práva stěžovatelů na náhradu za znárodnění. Stěžovatelé doplnili argumentaci, dle které z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2007 č. j. 2 Ans 4/2006-91 vyplývá, že nelze dospět k závěru, že by nárok opírající se o dekret č. 100/1945 Sb. neexistoval pro jeho neplatnost a neúčinnost; citované usnesení se podle stěžovatelů rovněž vypořádalo s otázkou (ne)závaznosti názoru vysloveného jako obiter dictum v usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2003 sp. zn. II. ÚS 14/03, na které obvodní soud rovněž ve svém rozhodnutí poukazoval.
12. Stěžovatelé tedy konstatovali, že jim na základě §6 zákona č. 114/1948 Sb. ve spojení s §7 až §11 dekretu č. 100/1945 Sb. přísluší za znárodněný majetek náhrada, o níž měl rozhodnout výměrem ministr financí; dosud však žádný výměr vydán nebyl a náhradu (oni, ani jejich právní předchůdci) neobdrželi. Zákon č. 114/1948 Sb. je stále platný a účinný (tomu nasvědčují i jeho novelizace z roku 1990 a 1991 provedené až po účinnosti zákona č. 87/1991 Sb.) a nadále státu stanovuje povinnost rozhodnout o výši náhrady za znárodněný majetek. S dekretem č. 100/1945 Sb. přitom judikatura "pracuje" jako s platnou součástí právního řádu (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2007 č. j. 2 Ans 4/2006-91, nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2007 sp. zn. I. ÚS 318/06 a ze dne 1. 9. 2010 sp. zn. I. ÚS 2904/07).
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
13. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
14. K tomu Ústavní soud dodává, že byť se stěžovatelé petitem ústavní stížnosti domáhají zrušení rozhodnutí soudů a správních orgánů v celém jejich rozsahu, tj. ve všech výrocích, z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé brojí "pouze" proti usnesení Nejvyššího soudu v celém rozsahu a dále proti rozhodnutím nižších dvou soudů a rozhodnutím správních orgánů v těch výrocích, které se týkají uplatňované náhrady za znárodnění podniku Franta Anýž, a. s. Obsahově tedy ústavní stížnost nenapadá zbývající část stěžovateli uplatňovaných nároků, ve které došlo k zastavení správního řízení a poté i zastavení soudního řízení podle §104b odst. 1 o. s. ř.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy České republiky); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
16. Ve věci stěžovatelů má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí soudů z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelů zasaženo nebylo.
17. Stěžovatelé v ústavní stížnosti zejména opakují svou argumentaci uplatněnou již v předchozích řízeních, na kterou soudy dostatečně reagovaly; je třeba připomenout, že je záležitostí soudů, a nikoliv Ústavního soudu, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly je při řešení konkrétních případů.
18. Z hlediska skutkového, resp. hodnocení provedených důkazů v řízení, stěžovatelé nezpochybňují, že k odejmutí majetku došlo v tzv. rozhodném období. Ve věci rovněž nebylo pochyb o tom, že za znárodněný majetek - podnik nebyla poskytnuta stěžovatelům ani jejich právním předchůdcům náhrada. Podstatou však byla právní otázka, zda se lze účinně domáhat náhrady za znárodněný majetek podle zákona č. 114/11948 Sb., příp. dekretu č. 100/1945 Sb., nebo zda je tu naopak limitem tzv. restituční zákonodárství.
19. Ústavní stížností napadená rozhodnutí se danou otázkou dostatečně zabývala a na námitky stěžovatelů již přehledně a srozumitelně, rovněž s poukazem na přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, odpověděla.
20. Nezbývá než alespoň krátce zopakovat, že systém restitučních předpisů byl výrazem vůle zákonodárce napravit (pouze) některé majetkové křivdy, k nimž došlo v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, a to v rozsahu a za podmínek, které stanoví zákon; bylo jen na vůli státu a od něj poskytnutým beneficiem, zda a jaká protiprávní jednání státu z doby minulé, a to rozporná s demokratickými hodnotami, po roce 1989 napraví a jakým způsobem. V ustanovení §2 odst. 3 větě druhé zákona č. 87/1991 Sb. je zakotven zvláštní restituční titul pro případy znárodnění majetku bez vyplacení příslušné náhrady, pokud ke znárodnění došlo na základě právních předpisů o znárodnění z let 1945 až 1948. V těchto případech za postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody byl považován nikoliv samotný akt znárodnění, nýbrž prvek neposkytnutí náhrady za znárodněný majetek. Pokud restituční zákonodárství stanovilo, za jakých (osobních, věcných, časových) podmínek se lze domáhat za dobu minulou nápravy újmy, není možno se domáhat nápravy jinými postupy; výjimkou není ani skutečnost, že se stěžovatelé nedovolávají obecných občanskoprávních předpisů, nýbrž poválečného právního předpisu - zákona č. 114/1948 Sb. či dekretu č. 100/1945 Sb. [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 3. 1998 sp. zn. Pl. ÚS 45/97 (N 41/10 SbNU 277), ze dne 26. 4. 1995 sp. zn. I. ÚS 59/93 (N 22/3 SbNU 147), ze dne 22. 10. 1997 sp. zn. II. ÚS 192/64 (N 129/9 SbNU 175), nebo ze dne 11. 6. 2002 sp. zn. II. ÚS 336/01 (N 71/26 SbNU 223), a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2004 sp. zn. 28 Cdo1944/2003, ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. 28 Cdo 253/2005, ze dne 8. 4. 2013 sp. zn. 28 Cdo 321/2013, nebo ze dne 3. 7. 2015 sp. zn. 28 Cdo 137/2015].
21. Postup orgánů veřejné moci ve věci stěžovatelů nemůže být považován ani za rozporný s čl. 11 Listiny, resp. čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. S ohledem na dobu, kdy Listina vznikla, je zřejmé, že ustanovení čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny bylo především reakcí na předchozí zásahy totalitní moci do vlastnictví a úmyslem tedy bylo zakotvit do budoucna ochranu toho, co bylo dříve v masovém měřítku porušováno. Předobrazem této ústavní úpravy byl Dodatkový protokol k Úmluvě a další mezinárodní dokumenty. Záměrem čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny ani čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě však nebylo poskytnout ochranu právu porušenému dávno v minulosti, resp. ochranu právu bez jakéhokoliv časového omezení (s tím, že by osoba měla být úspěšná se svými nároky na základě aplikace poválečného právního předpisu kdykoliv v budoucnu) a bez ohledu na další podmínky stanovené právním řádem [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (ST 21/39 SbNU 493)].
22. Nelze se ztotožnit s argumentací stěžovatelů, podle níž odkazy soudů na jimi citovaná čtyři usnesení Nejvyššího soudu jsou nepřípadné, neboť konstatují toliko specialitu zákona č. 87/1991 Sb. ve vztahu k obecným občanskoprávním předpisům a netýkají se nároku uplatňovaného na základě zákona č. 114/1948 Sb. Naopak lze uvést, že citovaná usnesení Nejvyššího soudu přiléhavě vysvětlují specialitu restitučního zákonodárství (ve vztahu k jiným právním předpisům) a jeho podstatu, navíc vedle těchto usnesení poukázal městský soud i Nejvyšší soud na další k věci přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu.
23. Stěžovateli poukazované nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2007 sp. zn. I. ÚS 318/06 (N 221/47 SbNU 911) a ze dne 1. 9. 2010 sp. zn. I. ÚS 2904/07 (N 178/58 SbNU 555), a usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2007 č. j. 2 Ans 4/2006-91, řešily otázku nečinnosti správního orgánu, resp. otázku pravomoci a působnosti správního orgánu - Ministerstva financí k rozhodnutí o návrhu osoby na poskytnutí náhrady za znárodněný majetek. Podstatou byla otázka, zda podání takové osoby představovalo návrh na zahájení (správního) řízení a zda tedy Ministerstvo financí, ke kterému byl návrh podán, mělo (v souladu s principem právní jistoty) povinnost tomu odpovídajícího procesního postupu a vydání rozhodnutí o návrhu. Citovaná rozhodnutí však neposkytují oporu argumentaci stěžovatelů, dle které, pokud zde byla povinnost vést správní řízení a vydat rozhodnutí o návrhu, byla zde rovněž povinnost v návrhu uplatněnému nároku vyhovět.
24. Pro nadbytečnost se již Ústavní soud nezabýval problematikou běhu promlčecí lhůty či námitkami o rozhodném okamžiku pro posouzení kapitálové účasti na společnosti Franta Anýž, a. s., nebo o důsledcích peněžní reformy pro uplatněný nárok.
25. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. června 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu