ECLI:CZ:US:2016:3.US.3788.15.1
sp. zn. III. ÚS 3788/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Wenzela, zastoupeného Mgr. Michaelou Kasper Beňovou, advokátkou, sídlem Masarykova 1250/50, Lysá nad Labem, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. října 2015 č. j. 9 To 475/2015-53 a usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 11. srpna 2015 č. j. 2 Nt 213/2015-40, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Nymburce, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Návrhem podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo podle něj dojít k porušení jeho ústavně zaručených práv garantovaných čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 32 odst. 1, odst. 4 a odst. 5 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Okresní soud v Nymburce shora označeným usnesením rozhodl tak, že podle §33 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") se stěžovateli bezplatná obhajoba nepřiznává. Krajský soud v Praze ústavní stížností rovněž napadeným usnesením stěžovatelovu instanční stížnost proti rozhodnutí soudu prvního stupně podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
3. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti usnesením soudů, neboť má za to, že odepřením bezplatné obhajoby došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv.
4. Stěžovatel uvádí, že je trestně stíhán pro přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), návod k pokračujícímu zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku a návod k přečinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k §211 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku.
5. Rekapituluje, že podáním ze dne 22. 5. 2015 požádal Okresní soud v Nymburce o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu ve smyslu §33 odst. 2 tr. řádu. V žádosti konstatoval, že pobírá příjem z pracovního poměru u společnosti BOHEMIA ENERGY Prodej s. r. o. Od ledna 2012 je sám v úpadku a insolvenční soud schválil jeho oddlužení. Ze svého příjmu je povinen celou částku, která může být při výkonu rozhodnutí nebo exekuce sražena, platit věřitelům prostřednictvím insolvenčního správce. Do nepříznivé finanční situace se dostal v důsledku několika okolností - čerpal půjčku 140 000 Kč a tyto peněžní prostředky počátkem roku 2007 dále poskytl své matce, která v dubnu 2008 však zemřela, a tedy již nedošlo ke splacení předmětného závazku.
6. V roce 2009 utrpěl těžkou zlomeninu nohy a kotníku a podstoupil tři operace a "velmi dlouhou dobu byl na nemocenské", v tomto období byl nucen situaci řešit různými druhy půjček. Situaci usiloval vyřešit prodejem nemovitosti, před sjednáním kupní smlouvy však soud nařídil exekuci. Dále má vyživovací povinnost vůči synovi ve výši 2 000 Kč měsíčně. Vlastní nemovité věci v obci Jívce, okres Trutnov, tyto nemovitosti jsou však zatíženy zástavním právem smluvním ve výši 500 000 Kč a exekutorským zástavním právem. Nemovité věci prodává insolvenční správkyně, ale prodat se je zatím nepodařilo. Jiný majetek vyšší hodnoty nevlastní, pouze mu náleží obvyklé vybavení domácnosti a osobní věci. Po odečtení částek sražených v rámci insolvenčního řízení mu každý měsíc zbývá suma cca 10 000 Kč. Jeho čistý měsíční příjem se pohybuje v rozpětí od 11 502 Kč do 18 966 Kč. Nájemné hradí ve výši 4 000 Kč.
7. Soud prvního stupně se podle stěžovatele protiústavního zásahu dopustil uplatněním názoru, že jeho finanční situace jistě není tak špatná, když si v současné době pořídil dalšího potomka, kdy péče o dítě vyžaduje zvýšené finanční náklady. Podle logiky soudů, dovozuje stěžovatel, by lidé neměli na svět přivádět děti, dokud by nezískali dostatek peněz k péči o dítě. Tento pohled se ale ve svém důsledku staví proti přirozenému právu člověka založit rodinu.
8. Dále stěžovatel namítá, že soudy nevěnovaly dostatečnou pozornost jeho finanční situaci, neboť opomenuly důsledky řízení insolvenčního a z jeho průměrného měsíčního příjmu neodečetly částky placené v tomto procesním rámci. Upozorňuje, že po odečtení těchto plateb a nájemného mu zbývá částka 5 500 Kč plně připadající na provoz domácnosti a hrazení základních životních potřeb rodiny. Soudy v rámci svých kalkulací nedocenily, že jím vlastněné nemovité věci nabízí insolvenční správkyně za částku 500 000 Kč, avšak tato suma nepostačí ani k úhradě pohledávky ve výši 543 668 Kč přihlášené zajištěným věřitelem, tj. bankou, která poskytla hypoteční úvěr.
9. Závěry soudů kolidují též s nosnými důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tz 46/98 a nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 22/10 (N 77/57 SbNU 43).
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
12. Právo na bezplatnou právní pomoc představuje jeden z požadavků spravedlivého trestního procesu, přičemž je garantováno jak článkem 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy, tak i článkem 40 odst. 3 Listiny. V systému Úmluvy je podřízeno dvěma podmínkám: dotčené osoby postrádají dostatek prostředků k úhradě právní pomoci, a zájmy spravedlnosti vyžadují, aby taková pomoc byla poskytnuta [srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 4. 1983 ve věci Pakelli v. Spolková republika Německo, stížnost č. 8398/78, a ze dne 14. 1. 2010 ve věci Tsonev v. Bulharsko (č. 2), stížnost č. 2376/03, odst. 38 a násl.]. Podle čl. 40 odst. 3 Listiny pak zákon stanoví, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce; příslušným zákonným ustanovením je ustanovení §33 odst. 2 tr. řádu, podle nějž musí pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu obviněný osvědčit, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, případně tato skutečnost může vyplynout ze shromážděných důkazů (srov. usnesení ze dne 22. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1900/12, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
13. Podstatou projednávané ústavní stížnosti je tedy otázka interpretace ustanovení §33 odst. 2 tr. řádu, a jeho následná aplikace na stěžovatelovu osobní a majetkovou situaci. Rozhodovací praxe Ústavního soudu, jež se této problematiky týká, přitom vykazuje zjevně restriktivní přístup (srov. např. usnesení ze dne 9. 4. 2003 sp. zn. I. ÚS 343/02, ze dne 15. 7. 2003 sp. zn. II. ÚS 495/02, ze dne 26. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 841/06, ze dne 21. 1. 2010 sp. zn. II. ÚS 916/09, ze dne 11. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 603/10, ze dne 14. 9. 2011 sp. zn. II. ÚS 2299/11, ze dne 13. 12. 2012 sp. zn. I. ÚS 4618/12, ze dne 3. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 3640/14 a ze dne 8. 7. 2015 sp. zn. I. ÚS 4044/14). Výklad podmínek, za nichž vzniká obviněnému nárok na bezplatnou obhajobu, je z povahy věci založen na relativně širokém uvážení, a proto o protiústavní interpretaci jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, vybočuje ze všeobecně (právně) konsensuálních významů nebo je zatížen zjevným logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria. Nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně.
14. Ustanovení §33 odst. 2 tr. řádu je dle ustálené judikatury interpretováno tak, že nárok na bezplatnou obhajobu je dán u obviněného, který se zřetelem na výdělkové, majetkové a rodinné poměry nemůže zaplatit odměnu za obhajobu bez ohrožení své nutné výživy nebo výživy osob, o které je podle zákona povinen pečovat. Rozhodná je celková ekonomická situace obviněného, přičemž u osob práce a výdělku schopných nedostatek pohotových finančních prostředků sám o sobě důvodem pro poskytnutí bezplatné obhajoby není. Je přitom na obviněném, aby osvědčil, že nemá dostatek prostředků, aby uhradil náklady obhajoby; ze zákona nevyplývá povinnost soudů vykonávat jakoukoliv vyšetřovací činnost, pokud jde o majetkové poměry žadatele, a prokázání nemajetnosti je výlučně na něm; soudům přísluší hodnocení předložených dokladů (srov. např. usnesení ze dne 17. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 624/06 a ze dne 10. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 2824/11). Pokud soudy spíše než na stav zcela současný položí důraz na celkovou majetkovou potencialitu, kterou dovodí z nedostatku objektivních překážek dosahování přiměřených příjmů, nelze jim z vyložených hledisek ústavněprávního přezkumu ničeho vytknout, resp. nejedná se o exces ani libovůli (srov. usnesení ze dne 26. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 841/06, ze dne 13. 12. 2012 sp. zn. I. ÚS 4618/12 a ze dne 11. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 3723/12).
15. Z výše uvedeného vyplývá, že Ústavní soud ve své dřívější rozhodovací praxi akceptoval, pokud soudy při rozhodování o nároku na bezplatnou obhajobu vycházely z tzv. celkové majetkové potenciality obviněného. Tak tomu bylo i v projednávaném případě, kdy soudy přihlédly nejen k aktuální finanční situaci stěžovatele, ale také k jeho věku, předchozí pracovní činnosti, schopnosti se následně zařadit do pracovního procesu, jakož i dalším skutečnostem, které mohly ve svém souhrnu ovlivňovat majetkové poměry obviněného. Jelikož Ústavní soud neshledal důvod, jenž by opodstatnil případný odklon od shora uvedeného právního názoru opakovaně vyjádřeného v četné vlastní judikatuře, dospěl k závěru, že postup soudů lze považovat za ústavně konformní. K porušení základních práv stěžovatele proto podle názoru Ústavního soudu nedošlo.
16. Pokud jde o stěžovatelem oponovanou úvahu soudu prvního stupně ohledně stěžovatelova rodičovství, je podstatné, že k témuž výsledku dospěl i stížnostní soud, aniž by se k podobným úvahám, jež stěžovatel kritizuje, uchýlil.
17. Ústavní soud považuje za určující, že přestože soud prvního stupně v odůvodnění svého usnesení rozvinul ohledně interpretace této okolnosti úvahu nesprávnou, resp. zavádějící (srov. usnesení ze dne 24. 10. 2006 sp. zn. III. ÚS 61/06), je současně zjevné, že v rozhodném směru uplatnil názory standardní. Rozhodnutí tudíž nekoliduje ani s nosnými důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 22/10 (N 77/57 SbNU 43), týkajícími se otázky oprávněných výdajů.
18. Soud prvního stupně o hodnotě nemovitých věcí uvažoval ve spojení s kalkulací, že po jejich prodeji mohou být umořeny některé stěžovatelovy dluhy (nikoli s tvrzením, že z prodejní ceny může být financována obhajoba), což se v ústavní stížnosti nezpochybňuje.
19. Stojí též za připomenutí, že ústavněprávní relevanci nemá každá dílčí jednotlivost soudního procesu. Konkrétní vada či nesprávnost musí být posouzena (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) právě z hlediska ústavněprávního rozměru, a zejména musí být hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", tj. v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2000 sp. zn. IV. ÚS 583/99, ze dne 25. 9. 2002 sp. zn. IV. ÚS 259/2000, ze dne 29. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 639/02, ze dne 29. 6. 2005 sp. zn. III. ÚS 474/04, ze dne 6. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 679/05 a ze dne 14. 4. 2006 sp. zn. III. ÚS 9/06).
20. Ústavní soud v posuzované věci neshledal důvod pro svůj zásah v podobě zrušení napadených rozhodnutí. Soudy ve svých rozhodnutích uvedly, které okolnosti považovaly za rozhodující pro posouzení věci a svá rozhodnutí akceptovatelným způsobem odůvodnily. V jejich postupu Ústavní soud nespatřuje rysy porušení ústavnosti.
21. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu