ECLI:CZ:US:2016:3.US.3860.15.1
sp. zn. III. ÚS 3860/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody Vazební věznice Ostrava, zastoupeného Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem sídlem Josefa Skupy 1639/21, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. října 2015 sp. zn. 3 To 406/2015 a usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 20. srpna 2015 sp. zn. 8 Nt 3038/2015, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Karviné, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel návrh podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí soudů, jimiž bylo podle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud v Karviné v záhlaví uvedeným usnesením zamítl podle ustanovení §325 odst. 1 a contrario zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), žádost stěžovatele o přerušení výkonu trestu odnětí svobody (vykonávaného na podkladě rozsudků Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 8. 2013 sp. zn. 8 T 20/2011 a ze dne 9. 7. 2014 sp. zn. 73 T 80/2014) a jeho instanční stížnost proti tomuto usnesení Krajský soud v Ostravě ústavní stížností rovněž napadeným usnesením s poukazem na §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soud si v rámci řízení měl nechat vypracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví k jeho zdravotnímu stavu, případně k otázce, zda je Věznice Karviná, resp. vězeňská služba, schopna odpovídající lékařskou péči poskytovat. Uvádí, že u něho byla diagnostikována roztroušená skleróza, proto by měl pobývat v prostředí, které je čisté, nehlučné, dobře větrané, s optimální teplotou, a neměl by se v něm stresovat. Dále poukazuje, že velmi špatně chodí o francouzských holích, má bolesti, má vývod z břišní dutiny, když jsou mu odváděny tekutiny z břišní dutiny mimo tělo. Dle sdělení civilního lékaře stěžovatele příslušné lékařské zákroky je možné provést až po propuštění z výkonu trestu. Stěžovatel se vyslovuje, že oddalováním lékařského zákroku dochází ke zhoršení jeho zdravotního stavu. Je právem i odsouzeného stěžovatele vybrat si svého ošetřujícího lékaře, a to zejména za situace, kdy dle názoru jiných lékařů neprovedla Městská nemocnice Ostrava odpovídající lékařskou péči stěžovatele, který v důsledku toho změnil ošetřující nemocnici na Fakultní nemocnici s poliklinikou v Ostravě. Trest odnětí svobody s ohledem na zdravotní stav stěžovatele postrádá svou preventivní i represivní funkci.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých či odmítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou nebo obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud připomíná, že nepřezkoumává takové aspekty soudního rozhodování jako je jejich věcná správnost či "běžná" zákonnost, neboť jeho funkce soudního orgánu ochrany ústavnosti vyděleného ze soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] spočívá v ochraně před zásahy do základních práv a svobod a hodnocení oprávněnosti případných zásahů z hlediska pravidel stanovených Listinou (zejména čl. 4) nebo jiným ústavním zákonem, popř. mezinárodními závazky České republiky (čl. 1 odst. 2 Ústavy). I přes poukaz na ustanovení Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že závěry soudů podrobí instančnímu přezkumu.
7. Sluší se předeslat a zdůraznit, že s ohledem na charakter tohoto institutu nelze dovodit existenci základního práva na přerušení výkonu trestu odnětí svobody či podmíněné propuštění (srov. mutatis mutandis např. usnesení ze dne 19. 2. 2013 sp. zn. II. ÚS 3160/12 , ze dne 18. 3. 2014 sp. zn. II. ÚS 311/14 a ze dne 22. 1. 2015 sp. zn. III. ÚS 3709/14, resp. nálezy ze dne 22. 3. 2001 sp. zn. III. ÚS 611/2000 a ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 či např. usnesení ze dne 15. 9. 2009 sp. zn. I. ÚS 2144/09 nebo usnesení ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 75/13, ze dne 15. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 468/14, ze dne 3. 6. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2832/13, ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 2222/14, ze dne 16. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2478/14, ze dne 2. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 3194/14 a ze dne 8. 9. 2015 sp. zn. II. ÚS 2405/15). Ústavní soud má za to, že soudní kontrola zákonnosti trestu odnětí svobody ve smyslu ustanovení čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") se uskutečňuje při odsouzení. Dodatečnou soudní kontrolu během výkonu trestu, zejména právo požádat o přerušení výkonu trestu odnětí svobody či podmíněné propuštění, Úmluva nezaručuje (srov. usnesení ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 70/09, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
8. Jak se připomíná v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), ukládá čl. 3 Úmluvy státu povinnost chránit zdraví osob zbavených osobní svobody (srov. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 26. 10. 2000 ve věci Kudla v. Polsko, stížnost č. 30210/96, odst. 94, a rozsudek ESLP ze dne 30. 4. 2013 ve věci Tymošenková v. Ukrajina, stížnost č. 49872/11, odst. 210-213). Zároveň však nelze uložit obecnou povinnost propustit tyto osoby na svobodu ze zdravotních důvodů. Proto je slučitelnost zdravotního stavu uvězněné osoby, a to i když je tato osoba vážně nemocná, a průběhu vazby, resp. výkonu trestu, závislá na schopnosti státu poskytovat ve vězení lékařskou péči adekvátní kvality (srov. rozsudek ESLP ze dne 4. 10. 2011 ve věci Goginashvili v. Gruzie, stížnost č. 47729/08, odst. 79).
9. Výklad pojmu "vhodnost" lékařské péče je složité definovat. Obecně vzato si ESLP ponechává určitou volnost ve výkladu požadovaného standardu lékařské péče, záleží vždy na konkrétním případu. Takový standard by měl splňovat "požadavky lidské důstojnosti" (srov. rozsudek ESLP ze dne 22. 12. 2008 ve věci Aleksanyan v. Rusko, stížnost č. 46468, odst. 139 a 140). ESLP také zastává stanovisko, že čl. 3 Úmluvy nelze interpretovat tak, že by každému přání či žádosti o lékařské vyšetření uvězněné osoby muselo být vyhověno (srov. rozsudek ESLP ze dne 29. 9. 2005 ve věci Mathew v. Nizozemí, stížnost č. 24919/03).
10. Pouhý fakt, že uvězněná osoba byla vyšetřena lékařem a že jí byla předepsána určitá léčba, ještě neznamená, že poskytnutá lékařská péče byla vhodná (srov. rozsudek ESLP ze dne 29. 11. 2007 ve věci Hummatov v. Ázerbajdžán, stížnosti č. 9852/03 a 13413/04, odst. 116). Příslušné úřady musí taktéž zajistit, aby byla vedena zdravotnická dokumentace každé uvězněné osoby (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 26. 10. 2006 ve věci Khudobin v. Rusko, stížnost č. 59696/00, odst. 83), musí dále zajistit, aby určení diagnózy a léčba byly včasné a přesné (srov. rozsudek ESLP ze dne 29. 11. 2007 ve věci Hummatov v. Ázerbajdžán, stížnosti č. 9852/03 a 13413/04, odst. 115, a rozsudek ze dne 28. 3. 2006 ve věci Melnik v. Ukrajina, stížnost č. 72286/01, odst. 104 až 106), a v případech, kde je to povahou zdravotního stavu nutné, musí být ustanoven pravidelný a systematický dohled, který zahrnuje komplexní léčebnou terapii mířenou na vyléčení chorob a na zamezení jejich zhoršení spíše než na symptomatickou léčbu příznaků (srov. rozsudek ESLP ze dne 29. 11. 2007 ve věci Hummatov v. Ázerbajdžán, stížnosti č. 9852/03 a 13413/04, odst. 109 a 114; rozsudek ESLP ze dne 4. 10. 2005 ve věci Sarban v. Moldávie, stížnost č. 3456/05, odst. 79; a rozsudek ESLP ze dne 13. 7. 2006 ve věci Popov v. Rusko, stížnost č. 26853/04, odst. 211). Příslušné orgány musí taktéž zajistit, aby pro stanovenou léčbu byly vytvořeny vhodné podmínky (srov. rozsudek ESLP ze dne 29. 11. 2007 ve věci Hummatov v. Ázerbajdžán, stížnosti č. 9852/03 a 13413/04, odst. 116, a rozsudek ESLP ze dne 7. 11. 2006 ve věci Holomiov v. Moldávie, stížnost č. 30649/05, odst. 117).
11. ESLP taktéž uvádí, že stát nemůže být zodpovědný za průtahy způsobené tím, že stěžovatel odmítl podstoupit lékařská vyšetření nebo léčbu v případech, kdy předložené důkazy svědčí o tom, že stěžovateli bylo umožněno využít kvalifikované lékařské péče, ale tento ji dobrovolně odmítl (srov. rozsudek ESLP ze dne 8. 11. 2007 ve věci Knyazev v. Rusko, stížnost č. 25948/05, odst. 103).
12. Zákon taxativně vypočítává práva a svobody, která jsou omezena a kterých je odsouzený po dobu výkonu trestu zbaven; srov. též důvody nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 32/08 (341/2010 Sb., N 204/58 SbNU 809).
13. V rovině podústavní - navazující nicméně především na čl. 3 Úmluvy a čl. 7 odst. 2 a čl. 31 Listiny - stojí za připomenutí, že zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), v §29 odst. 2 písm. e) konstatuje, že možnost volby poskytovatele a zdravotnického zařízení se nevztahuje na osoby ve výkonu vazby, trestu odnětí svobody, zabezpečovací detence, v zařízení pro zajištění cizinců nebo v přijímacím středisku.
14. Podle §5 odst. 2 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, vyžaduje-li zdravotní stav odsouzeného poskytnutí zdravotních služeb, které nelze poskytnout ve zdravotnickém zařízení Vězeňské služby České republiky (dále jen "vězeňská služba"), a výkon trestu nelze přerušit, trest se na nezbytně nutnou dobu vykonává poskytovateli zdravotních služeb mimo objekty spravované vězeňskou službou, přičemž střežení odsouzeného v takovém případě zajišťuje nejbližší věznice. Zvýšené náklady spojené s provedením takových opatření hradí zdravotnickému zařízení vězeňská služba. Podle §56 odst. 3 zákona je-li třeba odsouzenému neodkladně poskytnout zdravotní službu, kterou nelze zajistit ve věznici nebo ve specializovaném zdravotnickém zařízení vězeňské služby, může ředitel věznice na nezbytně nutnou dobu výkon trestu odsouzenému přerušit. Pokud si odsouzený újmu na zdraví nezpůsobil úmyslně, doba přerušení výkonu trestu nepřesahující 30 dnů v kalendářním roce se započítává do doby výkonu trestu.
15. Podle §325 odst. 1 tr. řádu, je-li odsouzený, na němž se vykonává trest odnětí svobody, stižen těžkou nemocí, může předseda senátu výkon trestu na potřebnou dobu přerušit; předseda senátu vždy přeruší výkon trestu na těhotné ženě nebo matce dítěte mladšího jednoho roku.
16. Za těžkou nemoc ve smyslu §325 odst. 1 tr. řádu je třeba zpravidla považovat nemoc, v důsledku které hrozí odsouzenému bezprostřední nebezpečí smrti, nebo nemoc, jejíž léčení nelze odložit na dobu po skončení výkonu trestu odnětí svobody bez nebezpečí pro zdraví odsouzeného, ani je nelze zajistit ve zdravotnickém zařízení, které je součástí věznice, ani je nelze krátkodobě zajistit při přerušení výkonu trestu na základě rozhodnutí ředitele věznice podle §56 odst. 3 zákona č. 169/1999 Sb. u příslušného poskytovatele zdravotních služeb mimo věznici. Existenci těžké nemoci je třeba ověřit lékařskou zprávou, případně odborným vyjádřením nebo znaleckým posudkem (§105 odst. 1 tr. řádu). Rozhodnutí předsedy senátu podle §325 odst. 1 věty před středníkem tr. řádu je fakultativní. Toto rozhodnutí musí vycházet ze zhodnocení závažnosti nemoci, kterou odsouzený trpí, léčebných možností věznice a přihlíží i k délce zbytku nevykonaného trestu. Podmínkou pro rozhodnutí podle věty před středníkem je skutečnost, že jde o vyléčitelnou těžkou nemoc, u níž lze předpokládat, že po vyléčení bude možno zbytek trestu vykonat (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3772).
17. Stěžovatel ve své žádosti o přerušení výkonu trestu podle §325 tr. řádu uvedl, že ji podává z důvodu provedení nezbytné urologické operace v civilním zdravotnickém zařízení, neboť nemá důvěru ve zdravotnickou službu vězeňské služby a takováto operace se v těchto zařízeních ani neprovádí. Ze zprávy vězeňské služby, Zdravotnického střediska Věznice Karviná, soudy vzaly za prokázané, že stěžovatel je pravidelně sledován urologem v urologické ambulanci Nemocnice s poliklinikou Karviná-Ráj. Stěžovateli nebyl doporučen urologický zákrok. Z této zprávy soudy zjistily, že stěžovatel s lékaři spolupracuje, "když chce", avšak jindy tuto spolupráci neposkytuje a někdy také odmítá navrhované léčebné postupy, "dožaduje se různých výhod, omezení a úlev". Podle závěru MUDr. Jana Nogy je stěžovateli poskytována zdravotní péče lege artis a vězeňská služba je v současné době schopna odsouzenému zabezpečit veškerou potřebnou odbornou péči; stěžovatel je nadále schopen výkonu trestu. Režimová opatření pro výkon trestu odnětí svobody jsou přizpůsobena zdravotnímu handicapu stěžovatele. V případě, že by docházelo ke zhoršení jeho zdravotního stavu, bude příslušná lékařská komise okamžitě reagovat na klinické výsledky a bude postupováno v souladu s platnými předpisy. K této zprávě připojil lékař vězeňské služby Věznice Karviná také lékařské zprávy MUDr. Pavla Byrtuse z měsíce června a července 2015, z nichž vyplývají diagnostické závěry popsané již ve zprávě MUDr. Jana Nogy. Stěžovatel si požádal o invalidní důchod, který byl Okresní správou sociálního zabezpečení Karviná zamítnut.
18. Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává vyjádření civilního lékaře, avšak v ústavní stížnosti není tento lékař identifikován. Stěžovatel k ústavní stížnosti přiložil jediné lékařské sdělení, a to obsáhlou propouštěcí zprávu lékařské služby Vazební věznice a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno, avšak ani z ní se nepodává indikace chirurgického zákroku, natožpak zákroku, který by bylo možné provést až po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.
19. Ústavní soud konstatuje, že pokud soudy přesvědčivě odůvodnily, na základě jakých důkazních prostředků (odborných lékařských zpráv) shledaly, že zdravotní stav stěžovatele nevyžaduje přerušení výkonu trestu odnětí svobody, nemůže dovozovat protiústavnost závěru soudů pouze z důvodu absence podrobnějšího znaleckého zkoumání [srov. odst. 17. tohoto usnesení, resp. nález ze dne 15. 3. 2012 sp. zn. III. ÚS 1330/11 (N 54/64 SbNU 673)]. Dlužno podotknout, že Ústavní soud není povolán k vlastnímu hodnocení zdravotního stavu stěžovatele.
20. Ústavní soud nezjistil, že by soudy zasáhly do stěžovatelova práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. že by byl podroben zacházení či trestu zakázanému čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy nebo by mu bylo v rámci výkonu trestu upřeno právo na ochranu zdraví a právo na zdravotní péči podle čl. 31 Listiny. Z předmětných lékařských zpráv se nic takového nepodává a ani stěžovatel v tomto směru netvrdí žádné relevantní skutečnosti.
21. K obdobným závěrům dospěl Ústavní soud též v usnesení ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 2035/15, když stěžovatel v tomto řízení rovněž argumentoval svým zdravotním stavem a právem na výběr ošetřujícího lékaře (srov. odst. 8 rozhodnutí).
22. Aniž by Ústavní soud vstupoval do polemiky s názory obsaženými v ústavní stížnosti a napadených rozhodnutích v rovině, která z výkladových verzí je "správnější", nepovažuje citované právní závěry včleněné do usnesení soudů za vybočující z ústavně vymezeného rámce.
23. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu