ECLI:CZ:US:2016:4.US.229.15.1
sp. zn. IV. ÚS 229/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti RPG Byty, s.r.o., Gregorova č. 3/2582, Ostrava-Moravská Ostrava, zastoupené Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem Čs. legií 1719/5, Ostrava-Moravská Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 12. 2014 č. j. 71 Co 581/2014-11 a výroku III. elektronického platebního rozkazu Okresního soudu v Karviné ze dne 20. 10. 2014 č. j. EPR 246806/2014-5, spojené s návrhem na zrušení §14b vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Dále navrhuje zrušení §14b vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif").
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že elektronickým platebním rozkazem bylo žalovanému uloženo zaplatit stěžovateli částku 23 914 Kč s příslušenstvím a na nákladech řízení částku 2 409 Kč. Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením nevyhověl odvolání stěžovatele, který se domáhal přiznání nákladů řízení ve výši 9 524 Kč, a to s odůvodněním, že na posuzovaný případ nemělo být aplikováno ustanovení §14b advokátního tarifu, které je podle stěžovatele v rozporu s nálezy Ústavního soudu (zejména sp. zn. I. ÚS 3923/2011, Pl. ÚS 25/12).
Odvolací soud námitky stěžovatele neakceptoval a zdůraznil, že §14b advokátního tarifu má širší dopad, než nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/2011, neboť na základě tohoto novelizovaného ustanovení dochází ke snížení náhrady za právní zastoupení nejen u bagatelních sporů, které mají původ ve spotřebitelských či obdobných smlouvách, nýbrž základním rozlišujícím kritériem je, že řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech.
V dané věci šlo o jeden z typických nároků (nárok na úhradu dlužného nájemného a služeb spojených s užíváním bytu), které stěžovatel jako významný pronajímatel obvykle uplatňuje u soudu, přičemž požadoval plnění do 50 000 Kč. Ve vztahu ke stěžovatelem namítané nerovnosti odvolací soud uvedl, že každá úprava odměn advokáta je v základu paušální a má v sobě zakotvenu určitou nerovnost. Je sice pravdou, že advokát žalobce má v případě podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu za prvé úkony sníženou sazbu odměny oproti právnímu zástupci žalovaného, avšak toto se týká pouze podání žaloby ve skutkově i právně obdobných věcech, které obecně vyžadují méně práce, a týká se pouze úkonů do podání odporu; poté už je odměna obou procesních stran stanovena podle stejných kritérií.
Stěžovatel se závěrem, podle něhož nebyla aplikace §14b advokátního tarifu shledána protiústavní ani porušující princip rovnosti stran, nesouhlasí. Polemizuje s názorem odvolacího soudu, podle něhož §14b advokátního tarifu lze aplikovat na všechny návrhy podané prostřednictvím elektronického formuláře a považuje jej za rozporný s judikaturou Ústavního soudu. Nerespektování výše citované judikatury Ústavního soudu zákonodárcem, který ji přepsal do podzákonného předpisu, je podle stěžovatele rovněž nepřípustné. Stěžovatel dále namítá, že subjekt vymáhající pohledávky po více dlužnících, jejichž výše nedosahuje 50 000 Kč, je diskriminován oproti jiným subjektům. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje v tom, že plně úspěšnému žalobci nebyla přiznána náhrada nákladů řízení podle §151 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), ve spojení s §7 advokátního tarifu, nýbrž právě ve spojení s §14b advokátního tarifu. Stěžovatel upozorňuje, že soudy při rozhodování o nákladech řízení v případě tzv. formulářových žalob postupují zcela mechanicky, bez ohledu na podstatu sporu, když je pro ně důležitá pouze totožnost žalobce. Rovněž vyjadřuje nesouhlas s tím, že by návrhy podávané jím, resp. jeho právním zástupcem, bylo možno označit za rutinní či za pouhé administrativní úkony.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud předesílá, že ústavní stížností se stejnou problematikou a týkající se stejného navrhovatele se již zabýval ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 248/15. Od závěrů uvedených v usnesení ze dne 17. 2. 2016, kterým byla tato ústavní stížnost odmítnuta jako neopodstatněná, nemá důvod se odchylovat ani v nyní projednávané věci.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05, III. ÚS 106/11, I. ÚS 195/13 a další dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Ústavní soud rovněž připomíná, že z jeho ustálené judikatury vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení, je výhradně doménou civilních soudů. Jedině ty jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům garantovaným běžným zákonem.
V projednávané věci jde navíc o tzv. bagatelní věc (z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že stěžovateli místo částky 9 524 Kč, kterou požadoval na nákladech řízení, byla přiznána toliko částka 2 409 Kč). Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, III. ÚS 405/04) dal najevo, že v takových případech je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena, výjimku tvoří zcela extrémní rozhodnutí, což neplatí pro projednávaný případ.
V případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti nákladovému výroku v bagatelní věci. Jinými slovy, řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.
Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny (srov. též např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 101/01, IV. ÚS 2294/13 a nález sp. zn. III. ÚS 404/04). Výjimku představují zcela extrémní pochybení soudu, která vykazují znaky zásahu do práv stěžovatele (srov. např. sp. zn. II. ÚS 3245/10, IV. ÚS 1393/11, IV. ÚS 193/14, II. ÚS 2538/09).
Ústavní soud rovněž připomíná, že argumentačně a co do svého obsahu velmi obdobnými podáními různých stěžovatelů se v poslední době opakovaně zabýval, přičemž ani v těchto případech neshledal podmínky pro vyhovění ústavní stížnosti (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1567/15, II. ÚS 1149/15, III. ÚS 1784/15, III. ÚS 1417/15, I. ÚS 1562/15 aj.).
Ve vztahu k námitkám směřujícím vůči rozhodnutí odvolacího soudu Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud se v odůvodnění rozhodnutí vypořádal se všemi námitkami stěžovatele (ostatně obdobnými jako v ústavní stížnosti) a podrobně rozvedl, z jakých důvodů byl ve věci aplikován §14b odst. 1 advokátního tarifu. Mimo jiné zdůraznil, že v projednávané věci bylo řízení zahájeno návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, vyhotoveném na příslušném elektronickém formuláři, a to stěžovatelem, který jako pronajímatel má ve správě velké množství bytů. Z rozhodnutí je tedy zřejmé, proč odvolací soud zařadil projednávanou věc pod režim §14b advokátního tarifu a současně se vyslovil i k uváděné nerovnosti účastníků a k podstatě limitace výše odměny a náhrad právního zástupce. Z ústavněprávního hlediska nemá Ústavní soud proti tomuto závěru žádné výhrady.
Ústavní soud se neztotožnil ani s tvrzením stěžovatele, že v řízení nebyl naplněn princip právní jistoty a rovnosti stran. Ústavní soud již v minulosti opakovaně konstatoval, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli (srov. nález sp. zn. II. ÚS 329/04). Za porušení principu právní jistoty a rovnosti stran však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna.
Pokud stěžovatel poukazoval na nejednotnost rozhodování jednotlivých senátů Krajského soudu v Ostravě v otázce náhrady nákladů řízení, přehlíží, že úkolem Ústavního soudu není sjednocování judikatury či výklad podústavního práva ve věcech, které nebyly dosud judikaturou vrcholných instancí vyřešeny. Toto je primárně úkolem Nejvyššího soudu (srov. §14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů) a Ústavní soud zejména v oblasti hmotného práva nemůže provádět korekci judikatury či provádět samostatně výklad podústavního práva. Úkol Ústavního soudu spočívá "toliko" v posuzování tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Pokud dané, eventuálně rozdílné, rozhodování obecných soudů na takovéto otázce postaveno není, není ani v jeho kompetenci do věci vstupovat. Ústavní soud nemůže obecně plnit roli jakési "náhradní" instance v systému obecné justice, povolané ke sjednocování judikatury obecných soudů.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. Návrh na zrušení §14b advokátního tarifu jako návrh akcesorický sdílí právní osud ústavní stížnosti, a proto byl také odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2016
JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu