ECLI:CZ:US:2017:1.US.3049.16.1
sp. zn. I. ÚS 3049/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Zdeňky Friedelové, proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 30. 6. 2016 č. j. 14 C 109/2016-35, za účasti vedlejšího účastníka GasNet s. r. o., zastoupeného Mgr. Kamilem Stypou, advokátem, AK Cestr & Partners, se sídlem Varenská 51/2723, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 12. 9. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
2. Ústavní soud z napadeného rozhodnutí a z ústavní stížnosti zjistil, že na základě žádosti stěžovatelky a navazujícího kladného stanoviska vedlejšího účastníka došlo k provedení přeložky plynárenského zařízení STL plynovodní přípojky DN 32 na parcele č. X v katastru Klimkovice. Vedlejší účastník následně uplatnil vůči stěžovatelce náklady související s předmětnou přeložkou, konkrétně náklady spojené s vyhotovením a uzavřením smlouvy o věcném břemeni ze dne 27. 8. 2013, které vyčíslil na částku 9.400 Kč, jež zahrnuje cenu geometrického plánu ve výši 2.900 Kč, náklady za zpracování smlouvy ve výši 5.500 Kč a správní poplatek za vklad do katastru nemovitostí ve výši 1.000 Kč. O těchto nákladech byla stěžovatelka zpravena a vyrozuměna před započetím prací. Vedlejší účastník stěžovatelce dne 15. 1. 2015 vystavil daňový doklad č. 8450001769 na částku 9.400 Kč, splatný dne 29. 1. 2015, stěžovatelka ani přes výzvy částku ve výši 9.400 Kč neuhradila.
3. Vedlejší účastník proto uplatnil vůči stěžovatelce návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 18. 2. 2016 svůj nárok na zaplacení částky 9.400 Kč s příslušenstvím u Okresního soudu v Novém Jičíně.
4. Okresní soud věc posoudil s odkazem na ustanovení §70 odst. 2 zákona č. 458/2000 Sb., energetický zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "energetický zákon"), dle kterého přeložky zajišťuje vlastník plynárenského zařízení na náklady toho, kdo potřebu přeložky vyvolal, pokud se smluvně nedohodnou jinak. Dle uvedeného ustanovení je vlastník plynárenského zařízení povinen seznámit toho, kdo potřebu přeložky vyvolal, se způsobem provedení přeložky a předpokládanými náklady na její provedení. Náklady na provedení přeložky mohou zahrnovat pouze nezbytně nutné náklady.
5. Okresní soud zjistil, že mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem byla dne 27. 8. 2013 uzavřena smlouva o zřízení věcného břemene, která v čl. IV stanoví, že náklady spojené s podáním návrhu na vklad nese vedlejší účastník. Okresní soud vzal v potaz rovněž smlouvu o zajištění přeložky plynárenského zařízení a úhradě nákladů s ním souvisejících ze dne 10. 5. 2012, posoudil ji však jako neplatnou, neboť bylo prokázáno, že s obsahem smlouvy bylo ze strany vedlejšího účastníka manipulováno poté, co byla podepsána stěžovatelkou. Nalézací soud však vzal za prokázané, že stěžovatelka byla prostřednictvím této neplatné smlouvy zpravena o výši nákladů na provedení přeložky, neboť všechny strany smlouvy opatřila parafou. Parafována tak byla rovněž třetí strana smlouvy, na níž byly v čl. V odst. 6 vyčísleny předpokládané náklady na vyhotovení geometrického plánu (2.900 Kč) a zpracování smlouvy o zřízení věcného břemene (5.500 Kč). Okresní soud rozhodl, že povinnost stěžovatelky k úhradě nákladů spojených s provedením přeložky plynárenského zařízení plyne z §70 energetického zákona, jelikož potřebu přeložky nesporně vyvolala stěžovatelka a je tak povinna hradit náklady na její provedení. Okresní soud uvedl, že povinnost vyplývající z §70 citovaného zákona zahrnuje nejen úhradu nákladů na fyzické provedení přeložky, ale rovněž další administrativní náklady související s přeložkou. Dle okresního soudu v řízení nebylo prokázáno, že by se účastníci dohodli o úhradě nákladů jinak. Okresní soud dále uvedl, že nárok vedlejšího účastníka nebyl promlčen, neboť se jedná o nárok na náhradu škody, který se dle úpravy v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "NOZ") promlčuje v tříleté promlčecí lhůtě, přičemž promlčecí lhůta začala plynout dne 25. 10. 2013. Okresní soud v Novém Jičíně rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že výrokem I. uložil stěžovatelce zaplatit částku 9.400 Kč s úrokem z prodlení, výrokem II. pak bylo uloženo zaplatit náklady právního zastupování vedlejšího účastníka.
6. Stěžovatelka proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně podala ústavní stížnost. Ačkoliv se jedná o spor o malou částku, tzv. bagatelní spor, stěžovatelka má s odkazem na judikaturu Ústavního soudu za to, že uplatnění ústavní stížnosti přichází v úvahu, jestliže dochází ke zcela extrémnímu vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální. Stěžovatelka uvádí, že v posuzovaném případě došlo nejen k porušení principu právní jistoty, ale rovněž k porušení principu předvídatelnosti práva. Soud se při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustil svévole, neboť jeho závěry jsou v rozporu s provedenými důkazy a odůvodnění rozhodnutí je naprosto nepřezkoumatelné.
7. Stěžovatelka okresnímu soudu dále vytýká, že ve svém rozhodnutí odkazuje a své rozhodnutí opírá o ustanovení smlouvy, tj. smlouvy o zajištění přeložky plynárenského zařízení, které sám označil jako neurčité a tedy neplatné. Soud naopak naprosto pomíjí jediné platné právní jednání realizované mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem, tj. smlouvu o zřízení věcného břemene, který se v této smlouvě zavázal uhradit správní poplatek za podání návrhu na vklad, tedy jednu z částek, která je rozhodnutím soudu dávána stěžovatelce k úhradě.
8. Stěžovatelka Okresnímu soudu v Novém Jičíně dále vytýká nedostatky v posouzení z hlediska běhu promlčecích lhůt, neboť na věc, která se stala za doby účinnosti zákona č. 64/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OZ") aplikuje právní úpravu NOZ. Soud naprosto neodlišuje běh promlčecí lhůty subjektivní a objektivní. Stěžovatelka uvádí, že nárok vedlejšího účastníka byl promlčen uplynutím dvouleté promlčecí lhůty - tento argument byl vznesen již v řízení před soudem prvního stupně. Dle stěžovatelky se jedná o závazek z bezdůvodného obohacení.
9. Závěrem stěžovatelka zdůrazňuje spotřebitelskou povahu vzniklého sporu. Dle stěžovatelky vedlejší účastník zneužívá svého postavení, neboť bez jeho souhlasu a uzavření jím předložených smluv není možné, aby si občané, spotřebitelé, provedli úpravy plynárenských zařízení. Smlouvy, které jsou ze strany vedlejšího účastníka občanům, spotřebitelům, překládány, tito nemohou jakkoli ovlivnit a navrhnout jiné řešení, např. v tomto případě zpracování návrhu smlouvy o zřízení věcného břemene vlastními silami, což by konkrétně v případě stěžovatelky nebyl žádný problém.
10. Z výše vyložených důvodů má stěžovatelka za to, že rozhodnutím Okresního soudu v Novém Jičíně došlo k zásahu do jejích základních práv a svobod, jež jsou jí garantovány čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
11. Okresní soud v Novém Jičíně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 19. 12. 2016 zcela odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
12. Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti vyjádřil v podání ze dne 2. 1. 2017, z nějž rovněž nevyplynulo nic zásadně nového oproti argumentům uplatněným v řízení před okresním soudem
13. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. Stěžovatelka je advokátkou, zapsanou u ČAK pod č. osvědčení 4500, tudíž dle stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 ze dne 8. 10. 2015 nemusí být podle ustanovení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zastoupena jiným advokátem. Stížnost byla podána včas a proti konečnému rozhodnutí o věci.
14. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
15. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením podústavního práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegezí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 in fine (N 53/21 SbNU 451), III. ÚS 303/04 (N 52/36 SbNU 555), III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375), III. ÚS 501/04 (N 42/36 SbNU 445), III. ÚS 606/04 (N 177/38 SbNU 421), III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57), IV. ÚS 369/06 (N 206/43 SbNU 303), III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371) aj.]
16. Ústavní soud vzal při svém rozhodování v úvahu spotřebitelskou povahu řešeného sporu. Ústavní soud připomíná, že v jeho judikatuře byla ochrana slabší smluvní strany shledána principem ústavněprávního významu, jímž se orgány veřejné moci mají v aplikační praxi povinnost řídit [viz nález sp. zn. II. ÚS 2164/10 ze dne 1. 11. 2011 (N 187/63 SbNU 171), usnesení sp. zn. III. ÚS 3436/12 ze dne 19. 3. 2013, dále např. nálezy sp. zn. I. ÚS 3512/11 ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 562/12 ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. II. ÚS 1774/14 ze dne 9. 12. 2014 (N 221/75 SbNU 485) a sp. zn. I ÚS 3308/16 ze dne 19. 1. 2017]. Od vstupu České republiky do Evropské unie se zásada účinné ochrany spotřebitele promítá do českého právního řádu také prostřednictvím evropského práva, v němž jsou jejím právním základem ustanovení Smlouvy o fungování Evropské unie a článek 38 Listiny základních práv Evropské unie, prováděné celou řadou směrnic. Ústavní příkaz ochrany spotřebitele vyžaduje, aby Ústavní soud posuzoval případná pochybení obecných soudů při výkladu a aplikaci podústavního práva o to přísněji, a to právě s poukazem na dodržení požadavku ochrany spotřebitele coby slabší strany právního vztahu.
17. Ústavní soud však v projednávané věci zásah do ústavně garantovaných základních práv neshledal. Ústavní soud předně zjišťoval, zda okresní soud rozhodoval o právu, které již bylo promlčeno, což bylo stěžovatelkou namítáno již v řízení před nalézacím soudem. Kladná odpověď by totiž odůvodnila závěr, že nalézací soud nedostál ústavněprávní povinnosti ochrany spotřebitele. Okresní soud na základě zjištěného skutkového stavu rozhodl, že právo vedlejšího účastníka na úhradu částky 9.400 Kč není promlčeno. Promlčecí lhůta začala běžet dne 25. 10. 2013, což nebylo stěžovatelkou ani vedlejším účastníkem rozporováno. Přestože promlčecí lhůta začala běžet za účinnosti OZ, okresní soud její běh podřadil pod úpravu obsaženou v NOZ, která promlčecí dobu koncipuje jako tříletou (§629 odst. 1 NOZ). Podle přechodných ustanovení NOZ však měla být použita úprava obsažená v OZ. Dle §3036 NOZ platí, že podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, tj. NOZ. Navzdory pochybení však Okresní soud v Novém Jičíně dospěl k závěru, že se v dané věci uplatní tříletá promlčecí doba a právo vedlejšího účastníka tak bylo uplatněno včas, tedy k závěru, který koresponduje s právním posouzením dle OZ. V dané věci se totiž jedná o závazek, který vznikl na základě energetického zákona. Splněním zákonem předvídaných předpokladů stanovených v §70 odst. 2 energetického zákona, jimiž jsou vyvolání potřeby přeložky stěžovatelkou, neexistence jiné platné a účinné dohody o úhradě nákladů, splnění informační povinnosti a nezbytnost vynaložených nákladů, došlo ke vzniku nároku vedlejšího účastníka coby vlastníka plynárenského zařízení vůči stěžovatelce na úhradu nákladů. Jedná se o pohledávku, která není ani škodou, ani závazkem plynoucím z bezdůvodného obohacení, ale povinností plynoucí přímo ze zákona, což odůvodňuje použití obecné tříleté promlčecí doby dle §101 OZ. Řečeno jinak, vedlejší účastník v dikci §70 odst. 2 energetického zákona zajistil přeložku, byť se jednalo čistě o zajištění administrativní, za což mu přísluší náhrada ze strany stěžovatelky, která potřebu přeložky vyvolala. Pohledávka vedlejšího účastníka byla uplatněna včas.
18. Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem okresního soudu, dle kterého právo na náhradu nákladů vedlejšího účastníka vyplývá z §70 odst. 2 energetického zákona, jenž uvádí, že není-li stanoveno jinak, náklady na zhotovení plynové přeložky, které zajišťuje vlastník plynárenského zařízení, nese ten, kdo její zhotovení vyvolal, tj. v tomto případě stěžovatelka, přičemž do nákladů lze zahrnout nejen náklady na vlastní stavební práce, ale rovněž náklady související s vyhotovením potřebných smluv a podkladů. Nebylo by spravedlivé očekávat, že tyto související, ale přitom zcela nezbytné náklady, ponese vedlejší účastník. Nelze proto přisvědčit názoru stěžovatelky, že pokud si vedlejší účastník smluvně náhradu nákladů neošetřil, pak nemá nárok požadovat jejich úhradu. Dikce zákona je zcela opačná - vedlejší účastník by náhradu nákladů nemohl požadovat jedině tehdy, pokud by souhlasil s jejich převzetím ve smlouvě. V projednávané věci nalézací soud vycházel ze dvou smluv, konkrétně ze smlouvy o zajištění přeložky plynárenského zařízení, dle které veškeré náklady spjaté se zřízením věcného břemene hradí stěžovatelka, a dále smlouvy o věcném břemeni, dle které náklady spočívající v úhradě poplatku za vklad práva do katastru nemovitostí hradí vedlejší účastník. Jestliže okresní soud dospěl k závěru, že prvně uvedená smlouva je neplatná, je právním základem úhrady nákladů spočívajících ve zhotovení geometrického plánu a sepsání smlouvy o věcném břemeni zákon, dle kterého náklady hradí ten, kdo potřebu přeložky vyvolal, tj. stěžovatelka. V případě poplatku za vklad práva do katastru nemovitostí se však uplatní zákonem předvídaná výhrada odlišné smluvní úpravy, dané smlouvou o zřízení věcného břemene ze dne 27. 8. 2013. Konkurující úprava obsažená ve smlouvě o zajištění přeložky plynárenského zařízení, která stanoví povinnost úhrady poplatku za vklad stěžovatelce, byla nalézacím soudem označena za neplatnou a může být využita toliko k prokázání splnění zákonné povinnosti vlastníka plynárenského zařízení stran předpokládaných nákladů na provedení přeložky.
19. Z ústavně právního hlediska obstojí i závěr okresního soudu, dle kterého právo na náhradu nákladů vedlejšího účastníka vyplývá z §70 odst. 2 energetického zákona, jenž uvádí, že není-li stanoveno jinak, náklady na zhotovení plynové přeložky, které zajišťuje vlastník plynárenského zařízení, nese ten, kdo její zhotovení vyvolal, tj. v tomto případě stěžovatelka, přičemž do nákladů lze zahrnout nejen náklady na vlastní stavební práce, ale rovněž náklady související s vyhotovením potřebných smluv a podkladů. Nelze očekávat, že tyto náklady ponese vedlejší účastník, a to tím spíše, že stěžovatelka s tímto uspořádáním i s výší nákladů vyjádřila svůj souhlas. Stěžovatelka Ústavnímu soudu nepředložila takové argumenty, aby jej přesvědčila o tom, že se v posuzovaném případě jednalo o nepřiměřenou cenu za administrativní úkony, a to tím spíše, že sama tuto částku jako osoba znalá práva odsouhlasila.
20. Pokud jde o rozhodnutí okresního soudu ve vztahu k hrazení poplatku za vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, Ústavní soud upozorňuje, že se toto rozhodnutí okresního soudu týká částky ve výši 1.000 Kč, tj. částky bagatelní. Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi [viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 695/01 ze dne 29. 4. 2001, sp. zn. IV. ÚS 248/01 ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 8/01 ze dne 21. 3. 2001, sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. III. ÚS 602/05 ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. III. ÚS 748/07 ze dne 4. 4. 2007, nebo nejnověji sp. zn. I ÚS 307/17 ze dne 14. 2. 2017] najevo, že v takových případech je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost zpravidla vyloučena.
21. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu