ECLI:CZ:US:2017:2.US.1007.17.2
sp. zn. II. ÚS 1007/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. V., roz. K., zastoupené Mgr. Zuzanou Dygrýnovou, advokátkou sídlem Muchova 9, Praha 6, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2017 č. j. 55 Co 477/2016-277, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a nezl. T. V., zastoupeného opatrovníkem Městskou částí Praha 18, Úřad městské části, Odbor sociální péče a zdravotnictví, oddělení sociálně právní ochrany dětí, sídlem Bechyňská 639, Praha 9 - Letňany, a M. V., zastoupeného JUDr. Janou Švestkovou, advokátkou sídlem Nad Zlíchovem 9, Praha 5, jako vedlejších účastníků řízení, spojené s návrhem na přednostní vyřízení mimo pořadí a odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovanému rozsudku Městského soudu v Praze. Stěžovatelka má za to, že jím byla porušena její základní práva, zaručená v čl. 1, čl. 90, čl. 95 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 1, čl. 2, čl. 4 a zvláště pak čl. 32, čl. 36 odst. 1, čl. 37 a čl. 38 odst. 2 a dalších příslušných článků hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výchovných poměrů a výživného rodičů (stěžovatelky a M. V. otce) ve vztahu k nezletilému synovi T. V. Stěžovatelka vyslovila názor, že odvolací soud výrazným způsobem zasáhl do základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces tím, že změnil rozhodnutí soudu I. stupně a v rozporu s procesními předpisy vydal překvapivé rozhodnutí a zavázal účastníky k náhradě znalečného. Napadené rozhodnutí trpí podstatnými vadami (není řádně odůvodněno, formalisticky zamítl důkazní návrhy, nezopakoval důkazy, nepřihlédl k názoru opatrovníka, chybí výrok o zamítnutí odvolání stěžovatelky atd.) a odvolací soud nevycházel z majetkových poměrů celé rodinné domácnosti otce (pominul příjmy jeho družky). Stěžovatelka v ústavní stížnosti s uvedenými právními závěry odvolacího soudu nesouhlasila a ve své argumentaci uváděla konkrétní okolnosti, k nimž měl odvolací soud přihlédnout a zohlednit její odmítavé stanovisko ke střídavé výchově nezletilého a určení výše výživného.
3. K ústavní stížnosti stěžovatelka připojila návrh na posouzení naléhavosti předmětné věci a její přednostní vyřízení mimo pořadí v souladu s §39 zákona o Ústavním soudu a návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Uvedla, že dochází k porušování práv stěžovatelky (otec nezl. jí znemožnil přístup ke společným financím a užívání osobního automobilu). Návrhy otce označila za šikanózní a doplnila listinné důkazy (usnesení o předběžném opatření ze dne 5. 5. 2017 č. j. 17 Nc 501/2017-6).
4. Stěžovatelka považuje postup odvolacího soudu za svévolný, porušující zásady přímosti řízení, jakožto i dvojinstančnosti soudního řízení, stěžovatelka argumentovala judikaturou Ústavního soudu a navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí nálezem zrušil.
II.
Řízení před Ústavním soudem
5. Procesně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, pokud směřuje proti rozsudku odvolacího soudu.
6. Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 6 P 198/2017. Obsah rozhodnutí napadených ústavní stížností, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovatelce známy.
7. Ústavní stížnost stěžovatelky napadá závěry odvolacího soudu dotýkající se konkrétních zájmů nezletilého (výše výživného), přičemž nezletilý má postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti. Protože jeho zákonní zástupci jsou také účastníky (resp. vedlejšími účastníky) řízení o ústavní stížnosti, může dojít ke střetu jejich zájmů. Usnesením ze dne 31. 5. 2017 č. j. II. ÚS 1007/2017-29 Ústavní soud ustanovil opatrovníka schopného účinně hájit zájmy nezletilého v řízení o ústavní stížnosti Městskou část Praha 18 - Úřad městské části, Odbor sociální péče a zdravotnictví, oddělení sociálně právní ochrany dětí, sídlem Bechyňská 639, Praha 9 - Letňany (dále jen "opatrovník"), který nezletilého zastupoval již v řízení před obecnými soudy. Dle §63 zákona o Ústavním soudu, ve spojení s §469 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a §892 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, platí, že rodič nemůže dítě zastoupit, jestliže by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi ním a dítětem.
8. Ústavní soud vyzval podle §42 odst. 4 a §76 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení - Městský soud v Praze, opatrovníka a otce nezletilého M. V., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
9. Městský soud v Praze se dne 31. 5. 2017 sp. zn. 55 Co 477/2016 vyjádřil předsedou senátu tak, že vyslovil přesvědčení, že rozhodnutí není překvapivé, neboť výše výživného byla odvoláním zpochybněna a vyšel ze stejného skutkového stavu. Možnost jiného právního posouzení takové otázky je součástí přezkumné činnosti odvolacího soudu. Odvolací soud v rozsudku rozhodoval potvrzujícím a měnícím výrokem, proto nebyl důvod, aby odvolání zamítal. Ke stanovení intervalu střídavé výchovy odvolací soud poukázal v podrobnostech na odůvodnění rozsudku napadeného ústavní stížností a k otázkám vypořádání společného jmění manželů uvedl, že byl vázán předmětem řízení a nemohl se tím zabývat.
10. Opatrovník sdělil ve vyjádření k ústavní stížnosti, že se ztotožňuje s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2017. Odkázal na znalecké posudky ze dne 28. 6. 2016, ze kterých vyplynulo, že oba rodiče jsou schopni řádné výchovy a citový vztah nezletilého k oběma rodičům je dobrý. Opatrovník nevznesl návrh, jak má Ústavní soud rozhodnout.
11. Vedlejší účastník otec nezletilého se dne 29. 6. 2017 podrobně vyjádřil k ústavní stížnosti tak, že tvrdil, že snahou stěžovatelky je toliko věci protahovat a oddálit rozvod manželství v úmyslu získat majetkový prospěch, když v řízení o rozvod manželství stěžovatelka argumentuje ústavní stížností (u Obvodního sudu pro Prahu 9 pod č. j. 5 C 318/2015). Vedlejší účastník popírá tvrzení stěžovatelky o tom, že by odvolací soud svým procesním postupem zasáhl do jejího základního práva na spravedlivý proces, jak stěžovatelka zcela účelově dovozuje ve své stížnosti. Není pochyb o tom (opak nebyl tvrzen ani stěžovatelkou), že v daném případě oba rodiče jsou schopni řádně nezl. syna vychovávat a o jeho výchovu mají zájem. Stěžovatelka s ohledem na výše uvedené neprokázala žádné zásadní důvody, které by střídavou péči vylučovaly. Protože právo stěžovatelky na spravedlivý proces nebylo odvolacím soudem porušeno, navrhuje vedlejší účastník, aby její ústavní stížnost byla odmítnuta.
12. Uvedená vyjádření byla zaslána stěžovatelce, která využila svého práva a ve stanovené lhůtě na ně obšírně reagovala tak, že především opakovala argumentaci uvedenou v ústavní stížnosti. Dále poukázala na související jednání M. V., otce nezletilého syna ve věci rozvodu manželství a vypořádání společného jmění manželů. Stěžovatelka závěrem uvedla, že na podané ústavní stížnosti trvá a, s ohledem na nové skutečnosti (rozvod manželství rodičů nezletilého), požádala o vyřízení ústavní stížnosti mimo pořadí a odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
13. Podle §44 zákona o Ústavním soudu rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci.
III.
Vlastní posouzení
14. Ústavní soud konstatuje, že podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s právními závěry odvolacího soudu v rámci řízení o úpravě výchovných poměrů k jejímu nezletilému synovi, v nichž odvolací soud shledal předpoklady pro změnu stanoveného výživného, kdy vyhověl odvolání otce a její odvolání neshledal důvodným.
15. Ústavní soud v této souvislosti považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoli "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů ve vztahu k nezletilému dítěti, atd. Úkolem Ústavního soudu v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je tak především posoudit, zda soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatelky kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683)].
16. Prizmatem výše uvedených ústavněprávních kritérií pro rozhodování obecných soudů ohledně úpravy výchovných poměrů rodičů k nezletilým dětem Ústavní soud přezkoumal rovněž ústavní stížností napadené rozhodnutí. Na základě toho dospěl k závěru, že odvolací soud v nyní projednávaném případě uvedeným požadavkům dostál, neboť ve zjištěných skutečnostech shledal předpoklady pro stanovení střídavé výchovy a rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil.
17. Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" (srov. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu). Stěžovatelka namítala v nyní projednávané ústavní stížnosti, že všechna tato kritéria oba rodiče splňují rovnoměrným způsobem, výjimkou je přání nezletilého dítěte. Nezletilý syn vyslovil přání, že chce více času trávit raději s matkou (stěžovatelkou) a souhlasně se vyjádřil i kolizní opatrovník. Pochybení soudu spatřuje stěžovatelka v tom, že jeho přání nezohlednili ve svém závěru ani znalci (znalci z oboru psychiatrie a klinická psychologie PhDr. Humhal a MUDr. Jozefovičová). S námitkou stěžovatelky ohledně porušení jejího práva na spravedlivý proces, spočívající v tom, že odvolací soud nezohlednil přání nezletilého, se Ústavní soud neztotožňuje, neboť je toho názoru, že odvolací soud jej naopak zohlednil.
18. Ústavní soud v obecné míře ve vztahu k tomuto kritériu, tj. přání dítěte, konstatoval, že "za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu." Současně však zdůraznil, že "není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly, a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, nikoli na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů" [srov. např. nález ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 4160/12 (N 66/69 SbNU 213)]. Proto Ústavní soud ve své judikatuře vymezil řadu podmínek a okolností, které obecné soudy musí při zohlednění přání nezletilého dítěte nezbytně dodržet a zvažovat, přičemž se týkají jak hodnocení samotného postoje nezletilého dítěte, tj. zohlednění věku, rozumové a emocionální vyspělosti nezletilého dítěte, zvážení míry objektivity (nezávislosti) tohoto postoje [srov. např. nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 3007/09 (N 172/58 SbNU 503); či nález ze dne 2. 11. 2010 sp. zn. I. ÚS 2661/10 (N 219/59 SbNU 167)], tak i způsobu jeho zjišťování v průběhu soudního řízení, ať již hlediska formy, kdy přání dítěte musí být zjišťováno komplexně, tj. především formou nepřímých otázek (zejména u mladších dětí), anebo z hlediska příslušného orgánu, který má přání nezletilého zjišťovat, tj. zda tak musí činit obecný soud sám či zda postačí, pokud tak obecný soud učiní prostřednictvím orgánu sociálně právní ochrany dětí, znaleckého posudku či prostřednictvím zástupce nezletilého (srov. např. nálezy ze dne 20. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 2919/14 (N 7/76 SbNU 115) či ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 2943/14 (N 110/77 SbNU 607)]. Jinými slovy, obecný soud je povinen takto zjištěný postoj (přání) nezletilého dítěte hodnotit komplexně, s ohledem na výše uvedená kritéria a okolnosti, a pro daný případ jej učinit "zásadním vodítkem" až po pečlivém posuzování jeho zájmů a při zohlednění ostatních oprávněných zájmů [např. výchovných potřeb nezletilého dítěte či zájmu rodičů, sourozenců atp. - srov. nález ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 2943/14 (N 110/77 SbNU 607)].
19. Ústavní soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu o svěření nezletilého dítěte do střídavé péče je řádně odůvodněné, z něhož vyplynulo následující. Střídavá výchova po jednom týdnu i další styk o všech typech prázdnin v kalendářním roce byl stanoven tak, aby každý z rodičů se mohl starat o syna v pevně určenou dobu v uceleném bloku s tím, že druhý z rodičů má právo se na stav dítěte informovat, popřípadě s ním být v telefonním styku. Návrh stěžovatelky, která považovala lepší rozmezí 3 až 4 dnů, není vhodný. Vzájemné spolupráce jsou oba rodiče prokazatelně schopni. Tzv. Aspergerův syndrom u nezletilého prokázán nebyl a nebyla tak zjištěna potřeba nějaké jiné speciální péče. Výživné bylo stanoveno s ohledem na příjmy rodičů, když u otce soud přihlédl i k příjmu jeho přítelkyně. Dále vzal soud v úvahu, že jiné vyživovací povinnosti rodiče nemají. Soud nepřistoupil k určení zpětné účinnosti placení výživného otci, neboť po otcově odchodu ze společné domácnosti bylo zjištěno, že otec přispíval na výživné měsíčně od 10 000 do 20 000 Kč, kromě toho platil náklady na bydlení a hypotéku na byt, kde nezletilý bydlí i výdaje za vozidlo a telefon stěžovatelky. O náhradě nákladů řízení státu bylo rozhodnuto dle §148 odst. 1 o. s. ř., o náhradě nákladů řízení dle §23 z. ř. s.. Lze doplnit, že soud ve věci ustanovil znalce, neboť oba rodiče se nebyli schopni dohodnout v otázce výchovy jejich syna a je proto zcela adekvátním řešením, aby se ve stejné míře podíleli na nákladech ustanovených znalců.
20. Dle názoru Ústavního soudu není důvodná především argumentace stěžovatelky spočívající v tvrzení, že nezletilý je nízkého věku a střídavá výchova v rozmezí týdne u něho není vhodná. Dle dlouhodobé zkušenosti je v zájmu dítěte, aby se na jeho výchově podíleli oba rodiče, tedy ženský i mužský prvek, přičemž rozhodným kritériem pro svěření do střídavé výchovy není přání konkrétního rodiče, nýbrž především zájem dítěte (viz čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který je prioritním hlediskem, přičemž snahou soudu má být vždy nalezení řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče podílet se na výchově dítěte zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. V daném případě bylo zjištěno, že oba rodiče jsou schopni stejnou měrou pečovat o tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj dítěte, syn má k oběma rodičům hluboký citový vztah a za této situace je střídavá výchova vhodným řešením. Takový závěr je v souladu i s aktuální judikaturou Ústavního soudu (viz usnesení ze dne 9. 4. 2015 sp. zn. IV. ÚS 582/15). Dle další judikatury Ústavního soudu navíc platí, že jestliže jedinou překážkou společné či střídavé výchovy by měl být nesouhlas jednoho z rodičů a ostatní zákonné podmínky jsou splněny, musí se obecný soud dostatečným způsobem zaměřit na důvody tohoto nesouhlasu a zjistit, zda by tvrzené skutečnosti intenzivním způsobem negativně zasahovaly do zájmu dítěte. Před nástupem dítěte do školy je navíc velmi vhodné, aby se na výchově výrazněji podílel i vzdělaný otec - tedy prvek mužský - který je schopen napomáhat dítěti vhodnou formou se školní prací a nezastupitelným způsobem se podílet i na jeho postupně se vyvíjející životní orientaci, viz rozhodnutí Ústavního soudu nález ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363), nález ze dne 27. 1. 2005 sp. zn. I. ÚS 48/04 (N 19/36 SbNU 247), usnesení ze dne 10. 1. 2008 sp. zn. I. ÚS 2412/07 i rozhodnutí další.
21. Námitka stěžovatelky o porušení práva na spravedlivý proces vydáním překvapivého rozhodnutí nebyla shledána Ústavním soudem důvodná z níže uvedených závěrů. Porušení práva na spravedlivý proces může představovat i vydání tzv. překvapivého rozhodnutí soudem vyššího stupně, pod kterým se rozumí rozhodnutí, které na základě zjištěného skutkového stavu nebylo možno předvídat [nález ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 4160/12 (N 66/69 SbNU 213)]. K tomu dochází zejména tehdy, pokud jedna strana sporu předkládá argumentaci A, druhá strana sporu předkládá argumentaci B, soud prvního stupně se ztotožní s jednou ze stran, nicméně odvolací soud bez varování rozhodne na základě argumentace C (ať už zrušujícím či potvrzujícím rozsudkem, resp. rozsudkem, jímž změní rozsudek soudu prvního stupně), aniž by na možnost této argumentace strany upozornil. Pokud tedy soud vyšší instance v případě, že zaujme jiný právní názor, než na základě kterého rozhodl soud prvního stupně, musí v zásadě umožnit účastníkům se k novému právnímu názoru vyjádřit či případně i navrhnout důkazy, které ve vztahu k dosavadnímu právnímu názoru nebyly významné [viz nález ze dne 5. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 1835/12 (N 152/66 SbNU 289), nález ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 4160/12 (N 66/69 SbNU 213)]. To platí zejména tehdy, pokud (jak bylo uvedeno výše), instančně výše postavený soud aplikuje právní názor, který žádná ze stran ani soud prvního stupně nezastával, a tudíž v projednávané věci dosud nezazněl. V této souvislosti je pak rovněž nezbytné připomenout, že je zásadně nepřípustné, aby odvolací soud, jestliže se chce odchýlit od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je sám zopakoval [viz nález ze dne 3. 8. 2011 sp. zn. I. ÚS 3725/10 (N 139/62 SbNU175); či rozsudek ESLP ve věci C. proti Finsku ze dne 9. května 2006 č. 18249/02, bod 67 ve spojení s body 57-58].
22. Na druhé straně je nutné zdůraznit, že ne každé rozhodnutí odvolacího soudu, které se odchyluje od rozhodnutí soudu prvního stupně, je překvapivým rozhodnutím. Skutečnost, že odvolací soud může věc posoudit jinak než prvoinstanční soud, není sama o sobě překvapivá; jde totiž o inherentní prvek odvolacího řízení. Součástí přezkumné činnosti odvolacího soudu v dané věci byla výše výživného, která byla odvoláním zpochybněna, tudíž rozhodnutí nemůže být překvapivé. Odvolací soud neopakoval důkazy provedené soudem I. stupně, neboť vyšel ze skutkového stavu (nehodnotil jej odlišně). Okolnost, že věc zčásti posoudil jinak než soud I. stupně, výživné otce nevyvolala potřebu dalšího dokazování. K tomu, aby bylo možné hovořit o překvapivém rozhodnutí, musela by tedy přistoupit další okolnost, v daném případě se jednalo o diskreci odvolacího soudu. Ke změně odvolací soud přistoupil postupem dle §220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve výrocích II., III. v otázce běžného výživného pro nezletilého T. Je třeba si uvědomit, že každý z rodičů bude mít s účinností od právní moci rozsudku syna po dobu polovinu času v běžném kalendářním měsíci a této skutečnosti je nutno přizpůsobit i výši výživného.
23. Ústavní soud proto v této souvislosti, pouze toliko ve formě obiter dicta, považuje za vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů (styku) rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná (věk dětí, nestejně hluboký citový vztah dětí k rodičům apod.). Ústavní soud toto hledisko zdůraznil např. v nálezu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683).
24. Pokud se týká návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, Ústavní soud konstatuje, že tento návrh má akcesorickou povahu, to znamená, že je možno jej podat pouze ve spojení s ústavní stížností a sdílí i její osud v tom smyslu, že pokud je ústavní stížnost odmítnuta, je odmítnut i návrh na odložení vykonatelnosti ústavní stížností napadených soudních rozhodnutí (srov. usnesení ze dne 13. 1. 1995 sp. zn. IV. ÚS 209/94 (U 2/3 SbNU 313), usnesení ze dne 19. 9. 2002 sp. zn. III. ÚS 490/02, usnesení ze dne 25. 10. 2006 sp. zn. II. ÚS 521/05).
25. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé. Postup podle §39 zákona o Ústavním soudu je zcela výjimečným opatřením a lze je aplikovat jen v mimořádných, respektive, jak uvádí citované ustanovení, v "naléhavých" případech. Ústavní soud proto postupoval tak, aby řízení bylo ukončeno v době přiměřené, nikoli však na úkor ostatních stěžovatelů. (srov. usnesení ze dne 12. 6. 2008 sp. zn. I. ÚS 974/08, usnesení ze dne 5. 12. 2002 sp. zn. III. ÚS 556/02).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2017
Ludvík David v. r.
předseda senátu