ECLI:CZ:US:2017:2.US.4269.16.1
sp. zn. II. ÚS 4269/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Lee Loudy, se sídlem Vodičkova 41, Praha 1, insolvenčního správce společnosti Moravia Foundry a. s., se sídlem Řepčínská 35/86, Olomouc, zastoupeného JUDr. Miroslavem Houškou, advokátem, AK se sídlem V Jámě 1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2016 č. j. 29 Cdo 3935/2015-190, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel ve své formálně bezvadné ústavní stížností navrhuje zrušení výše specifikovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Tvrdí, že Nejvyšší soud porušil jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a princip právní jistoty jako jeden ze znaků právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy.
2. Stěžovatel je insolvenčním správcem společnosti Moravia Foundry a. s. (dále jen "dlužnice"). Čelil žalobě na vyloučení blíže označených movitých věcí ze soupisu majetkové podstaty dlužnice. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") tuto žalobu zamítl rozsudkem ze dne 7. 12. 2009 č. j. 13 Cm 25/2008-48. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ale rozsudkem ze dne 4. 12. 2014 č. j. 12 Cmo 6/2010-145, ve znění usnesení ze dne 11. prosince 2014 č. j. 12 Cmo 6/2010-151, změnil rozsudek krajského soudu a vyloučil sporné věci ze soupisu majetkové podstaty dlužnice. Rozhodl také o nákladech řízení včetně dovolacího řízení před Nejvyšším soudem. Vrchní soud totiž rozhodoval ve věci již podruhé, protože Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 10. 2013 č. j. 29 Cdo 249/2011-122 předtím zrušil jeho potvrzující rozhodnutí krajského soudu. Vázán právním názorem Nejvyššího soudu vrchní soud rozhodl, že žalobce nabyl vlastnické právo ke sporným věcem na základě kupní smlouvy s dlužnicí. Tuto kupní smlouvu nestihla neplatnost jen proto, že dopadala na majetek, se kterým dlužnice nakládala v rozporu s tzv. generálním inhibitoriem [§44 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném do 31. prosince 2007 (dále jen "exekuční řád")]. Usnesení o nařízení exekuce totiž v době uzavření kupní smlouvy nebylo díky důvodnému odvolání dlužnice pravomocné.
3. Stěžovatel napadl rozsudek vrchního soudu dovoláním. Namítal, že by Nejvyšší soud měl rozhodnou otázku platnosti kupní smlouvy posoudit jinak, než to učinil ve svém předchozím kasačním rozhodnutí. Nejvyšší soud podle stěžovatele nesprávně vztáhl závěry přijaté v jeho dřívější judikatuře (R 84/2011) na nyní projednávanou věc. Závěry Nejvyššího soudu a vrchního soudu v této věci znemožňují insolvenčnímu správci postupovat v insolvenčním řízení v souladu s oprávněným zájmem věřitelů na nejvyšším poměrném uspokojení jejich pohledávek. Uzavření kupní smlouvy nebylo podle stěžovatele "právně nezávadné". Neodpovídalo ani zásadě dodržování dobrých mravů. Podle Nejvyššího soudu však právní posouzení věci odvolacím soudem zcela odpovídalo závěrům, které formuloval v předchozím kasačním rozsudku. Důvod odchýlit se od těchto závěrů Nejvyšší soud neměl. To platilo tím spíše, že se dovolání polemice s nosnými důvody závazné judikatury Nejvyššího soudu vyhýbalo a argumentačně jej zcela pominulo. Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl a stěžovateli uložil, aby žalobci uhradil vzniklé náklady dovolacího řízení.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že jako insolvenční správce, který jedná v zájmu všech věřitelů dlužnice, neporušil žádnou právní povinnost, kterou mu ukládá zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon"). Jeho jednání schválil věřitelský výbor a insolvenční soud. Přesto byl v soudním řízení neúspěšný a byl sankcionován povinností nahradit náklady řízení před soudy všech stupňů. Stěžovatel teď musí z majetkové podstaty dlužníka žalobci vydat výtěžek zpeněžení movitých věcí. Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zmiňuje princip právní jistoty jako jeden ze základních znaků právního státu. Pokud někdo jedná v oprávněné důvěře v nějaký zákon (resp. v právo vůbec), nemá být v této své důvěře zklamán. Chybná právní argumentace Nejvyššího soudu se zastává osob, které uzavřely kupní smlouvu bez vědomí a souhlasu správkyně podniku a exekutora. Dlužnice však měla větší počet věřitelů a závazků. Jen shodou okolností následně došlo k zastavení exekuce.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako čtvrtá instance posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Stížnost (resp. její část), ve které stěžovatel namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat zjevně neopodstatněnou.
7. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání proti rozhodnutí vrchního soudu. Hlavní spornou otázkou byla platnost kupní smlouvy mezi žalobcem a dlužnicí. Vrchní soud ji shledal platnou a rozhodl o vyloučení několika věcí z majetkové podstaty insolventní dlužnice. Držel se přitom předchozího závazného právního názoru Nejvyššího soudu. V rozhodnutí, které nyní stěžovatel napadá ústavní stížností, neměl Nejvyšší soud důvod se od svého předchozího názoru odchylovat. Hodnocení platnosti kupní smlouvy je přitom primárně otázkou výkladu podústavního práva. A právě proti výkladu podústavního práva, který zaujaly obecné soudy, značnou měrou směřují námitky stěžovatele. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů záležitostmi obecných soudů. Z tohoto pohledu nemůže Ústavní soud Nejvyššímu soudu cokoliv vytknout. Napadené rozhodnutí obsahuje dostatečné, konkrétní a logické odůvodnění, které přesvědčivě reaguje na všechny námitky a tvrzení stěžovatele.
8. Posuzovaná ústavní stížnost je pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry Nejvyššího soudu a opakováním stejných námitek, které již uplatnil v předchozím řízení. Tato polemika však nedosahuje ústavněprávní roviny a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry Nejvyššího soudu nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud ještě jednou připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního insolvenčního a exekučního práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
9. Stěžovatel také v ústavní stížnosti namítá, že byl "sankcionován" uložením povinnosti nahradit náklady řízení před obecnými soudy. Při posuzování problematiky nákladů řízení nicméně Ústavní soud musí postupovat nanejvýš zdrženlivě. Jak vyplývá z jeho dosavadní judikatury, rozhodnutí o náhradě nákladů řízení - byť se může citelně dotknout některého z účastníků řízení - zpravidla nedosahuje intenzity umožňující porušení základních práv a svobod (viz například usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla dosáhnout ústavněprávní dimenze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících rozhodování o nákladech řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, I. ÚS 401/98, II. ÚS 252/99 a další). Pod takto vymezené postuláty však posuzovanou věc podřadit nelze.
10. Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu