ECLI:CZ:US:2017:4.US.163.16.1
sp. zn. IV. ÚS 163/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Evy Lencové, zastoupené Mgr. Jaroslavem Rychtářem, advokátem se sídlem Sudoměřská 1038/39, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015 č. j. 22 Cdo 4010/2013-139, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2013 č. j. 55 Co 149/2013-120 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 10. 2012 č. j. 6 C 156/2011-91, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1.1. Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
II
Obvodní soud pro Prahu 5 napadeným rozsudkem zamítl žalobu, aby soud uložil žalované PREdistribuci, a. s. (dále jen "žalovaná") povinnost zaplatit stěžovatelce 166 200 Kč s příslušenstvím jako náhradu za nucené omezení vlastnického práva v období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2011 (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud především připomněl, že v případě stěžovatelkou namítané problematiky, tj. nepřípustného zasažení do vlastnického práva existencí zákonného věcného břemene, za jehož zřízení nebyla poskytnuta náhrada, se podrobně zabývaly již Nejvyšší soud i Ústavní soud, přičemž oba shodně dovodily, že zřízení zákonného věcného břemene podle §22 odst. 1 zákona č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 79/1957 Sb."), není v rozporu s článkem 11 odst. 4 Listiny a článkem 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Dovolací soud v této souvislosti poukázal především na vlastní usnesení sp. zn. 28 Cdo 1070/2010 (a k němu usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3670/10), ve kterém uvedl, že nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/04, v němž jsou rozvedeny i závěry obsažené v nálezu sp. zn. I. ÚS 137/03, vychází z toho, že se v případě elektrického vedení jedná o zvláštní zákonné věcné břemeno, které bylo zřízeno podle zákona č. 79/1957 Sb. a ponecháno v platnosti i dalšími předpisy upravujícími problematiku energetických rozvodů. Srovnatelně stejně ostatně judikoval Nejvyšší soud například v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 990/2002, usnesení sp. zn. 28 Cdo 103/2006 a usnesení sp. zn. 30 Cdo 4335/2007. Dovolací soud dále připomněl přiléhavý nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/04, jenž se promítl i do jeho rozhodovací praxe (srov. např. rozsudek sp. zn. 28 Cdo 4833/2007) týkající se posuzování věcných břemen vzniklých na základě veřejnoprávních předpisů, kdy se však - v případě absence zvláštní úpravy obsažené v těchto předpisech - postupuje podle předpisů občanskoprávních.
K otázce, zda povinnému ze zákonného věcného břemene náleží náhrada za omezení vlastnického práva k nemovitostem, Nejvyšší soud připomněl tradiční zásadu, že nikdo nemůže na druhého převést více práv, než sám má, [k aplikaci principu nemo plus iuris transferre potest quam ipse habet při převodu nemovitosti dovolací soud připomněl také usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2955/08]. Další vlastníci se tedy nemohou domáhat náhrady za omezení svého vlastnického práva, neboť je v plném, tj. věcným břemenem nezatíženém, rozsahu nikdy nenabyli (k tomu připomněl vlastní rozsudek sp. zn. 22 Cdo 1665/99). Důvodnost nároku stěžovatelky konečně vylučuje i to, že k uvedenému omezení vlastnického práva došlo ještě před účinností Listiny, kdy lze náhradu za toto omezení poskytnout jen v souladu s předpisy účinnými ke dni omezení, nestanoví-li zvláštní zákon jinak (viz také rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2093/2001).
Akcentuje-li stěžovatelka s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1624/2000, veřejnoprávní aspekt omezení jejího vlastnického práva, nejedná se o skutečnost, která by mohla zpochybnit správnost závěru odvolacího soudu o absenci zákonného důvodu pro přiznání náhrady za omezení vlastnického práva, neboť míra veřejnoprávnosti omezení vlastnického práva nemůže ovlivnit výše uvedené závěry vylučující důvodnost nároku na náhradu za omezení vlastnického práva. V souvislosti s akcentací veřejnoprávní formy omezení vlastnického práva dovolací soud znovu připomněl nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/04, v němž Ústavní soud nalezl ústavně konformní výklad §98 odst. 4 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon) spočívající v podpůrném použití obecné občanskoprávní úpravy věcných břemen, která zakládá povinnost oprávněného z věcného břemene nést přiměřené náklady na zachování věci zatížené věcným břemenem. Dovolací soud poukázal na ustálenost uvedené soudní praxe v předmětných věcech, na které nic nemění ani stěžovatelkou zmiňované stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09, které se týká především otázky ústavnosti regulace nájemného. Zdůraznil, že uvedené potvrzuje i samotný Ústavní soud, který na nález sp. zn. Pl. ÚS 25/04 opakovaně odkazuje ve své rozhodovací praxi. Nejvyšší soud proto nespatřuje jakýkoliv důvod, aby se odchýlil jak od své vlastní praxe (srov. také rozsudek sp. zn. 22 Cdo 333/2013), tak od rozhodovací praxe Ústavního soudu.
III
Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobněji připomněla věcnou a dosavadní procesní stránku souzené věci a domnívá se, že ve věci nebyla zohledněna rozhodovací praxe vyjádřená v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 137/03, když "došlo k nesprávnému právnímu posouzení podstaty nároku stěžovatelky, který představuje zvláštní právo na náhradu za nucené omezení vlastnického práva", a to za situace, kdy "neexistuje časové omezení doby, ve kterém bude zásadně trafostanice umístěna v bytovém domě ve vlastnictví žalobkyně". Stěžovatelka se domnívá, že konkrétní omezení jejího vlastnického práva "mimo rámec omezení, jež vyplývá obecně pro subjekty vlastnického práva" představuje protiústavní nerovnost ve vztahu mezi ní a žalovanou, přičemž "došlo ke kvalifikovanému omezení vlastnického práva stěžovatelky existencí zákonného věcného břemene vzniklého na základě socialistického elektrizačního zákona č. 79/1957", tj. v důsledku extenzivní, svévolné a přepjatým formalismem trpící interpretace práva.
IV
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, obsah naříkaných rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace podústavního práva soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Ústavní soud konstatuje, že postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání stěžovatelky nelze považovat za porušení jejich základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Tomu koneckonců svědčí dostatečně známá judikatura Nejvyššího soudu týkající se souzené věci, která byla připomenuta v odůvodnění rozhodnutí samotného dovolacího soudu.
Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Nejvyšší soud, jemuž výhradně přísluší posuzovat, zda dovolání obsahovalo předepsané náležitosti, tedy především vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, své závěry jasně, zřetelně a za použití ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. také dostatečně odůvodnil, přičemž těmto závěrům z hlediska ústavnosti není co vytknout.
Ústavní soud současně dodává, že z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka v prvé řadě vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důvodů, pro které se všechny tři civilní soudy přiléhavě vyjádřily k meritorním otázkám souzené věci. Ústavní soud na tomto místě nechce opakovat argumentaci, kterou již jednou věcně shrnul dovolací soud. Současně však musí připomenout vlastní - a to je nutno zdůraznit - dostatečně známou judikaturu, tj. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 25/04, usnesení sp. zn. IV. ÚS 646/06, IV. ÚS 3670/10. Stěžovatelka sice také odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, avšak současně jakoby nebere v potaz závěry z těchto rozhodnutí plynoucí a platné také pro právní posouzení souzené věci.
Ústavnímu soudu nezbývá než zdůraznit, že pouhý nesouhlas, resp. polemika stěžovatelky se závěry zastávanými civilními soudy, které se opírají o dostatečně známou a běžně používanou judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, nemůže sám o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a tedy ani porušení jejích základních práv. Ústavní soud usuzuje, že se jej snaží stěžovatelka postavit do pozice další soudní instance, která bude reflektovat její trvale se opakující výtky, jež soudní orgány již přesvědčivě popřely; Ústavní soud však není povolán k tomu, aby stěžovatelce opětovně připomínal podstatnou argumentaci těchto orgánů, kterou sám - z hlediska ústavnosti - akceptuje. Argumentaci civilních soudů považuje za logickou, jasnou, přesvědčivou a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu