ECLI:CZ:US:2017:4.US.1975.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1975/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. S., zastoupeného JUDr. Margit Beranovou, advokátkou se sídlem Rooseveltova 6/8, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 3. 2016, č. j. 13 Co 276/2015-319, a proti usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 8. 6. 2015, č. j. P 57/2014-124, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se v podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto o úpravě poměrů k nezletilému synovi stěžovatele (dále jen "nezletilý") a o výživném, a to pro porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele podle čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a k ní přiložených napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že nezletilý byl svěřen do péče matky, otci bylo stanoveno výživné ve výši 3.700,- Kč měsíčně, bylo rozhodnuto o dlužném výživném od 1. 11. 2013 do 31. 3. 2016 ve výši 84.641,- Kč a stanovena úprava styku otce s nezletilým. Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
Stěžovatel má za to, že napadenými rozsudky bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Okresní soud podle stěžovatele pochybil, když nezohlednil námitky otce ohledně prostředí, v němž se nezletilý vyskytuje ve chvíli, kdy jej má u sebe matka a rovněž že matka nezletilého nepřiměřeně fyzicky trestá. Navrhovatel soudu předložil fotografie svačin, které mu připravuje matka a domácích úkolů, které vypracovává u matky. Obecné soudy dále nijak nezohlednily přání nezletilého, neboť jej nevyslechly. Stěžovatel dále nesouhlasí s posouzením jeho osoby odvolacím soudem, kdy jako podpůrný důkaz o jeho konfrontačním charakteru byly užity jeho různé stížnosti proti postupu rozhodujících orgánů a osob zúčastněných v dané věci. Stěžovatel v této souvislosti jednak namítá, že každý má právo domáhat se svých práv a žádná povolená frekvence podání k orgánům veřejné moci stanovena není, a jednak soudu nepřísluší charakter člověka posuzovat. Navíc odvolací soud v této souvislosti nezohlednil psychický stav navrhovatele, který je v insolvenci a přichází o dítě.
Odvolací soud podle stěžovatele dále nezohlednil jím předložený znalecký posudek, který obsahuje diametrálně odlišné závěry než znalecký posudek, ze kterého odvolací soud ve svých závěrech vycházel, přičemž tento rozpor měl být podle stěžovatele odstraněn buďto výslechem znalců nebo vypracováním revizního posudku.
Pokud jde o stanovení výše výživného krajským soudem, stěžovatel namítá, že je v konkurzu a je veden na úřadu práce, a proto nelze při stanovení výživného vycházet z potencionality jeho příjmů a poukazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 979/13. V této souvislosti při úvahách o výši výživného připsal odvolací soud stěžovateli k tíži, že nezletilému poskytoval dárky. Stěžovatel však namítá, že šlo většinou o věci, které nezletilý potřeboval, a proto tato skutečnost měla jít naopak spíše k dobru stěžovatele. V textu ústavní stížnosti stěžovatel shora uvedené námitky podrobněji rozvádí.
Závěrem své ústavní stížnosti stěžovatel shrnuje, že skrze porušení práva na spravedlivý proces bylo porušeno i jeho právo vlastnit majetek a právo na výchovu dítěte a současně požádal Ústavní soud o odklad vykonatelnosti napadaného rozhodnutí s odůvodněním, že vzhledem ke svým majetkovým poměrům není schopen dlužné výživné reálně zaplatit.
II.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Pokud civilní soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani v případě, kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování či se s ním dokonce neztotožnil (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. usnesení sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04).
Důvodem je skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných ustanovení ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek (nejedná-li se o manželské majetkové právo). Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se v konkrétním případě nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2468/14).
Uvedené platí i v projednávané věci, jejíž podstatou zůstává polemika stěžovatele s právními závěry civilních soudů. Stěžovatel se domáhá jejich přehodnocení způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, podle něhož měl být nezletilý svěřen do střídavé péče, a o nepřiměřenosti výše výživného. Tato pravomoc však, jak bylo nastíněno, Ústavnímu soudu nepřísluší.
Ústavní soud zdůrazňuje, že kritériem pro svěření dítěte do střídavé výchovy není přání konkrétního rodiče, nýbrž především zájem dětí (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem, přičemž soudy se současně musí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. Ústavní soud má za to, že tyto požadavky byly v napadeném rozhodnutí krajského soudu respektovány, neboť tento soud mj. vycházel z adekvátních skutkových zjištění. V projednávané věci nebyl důvodem pro nevyhovění návrhu na svěření nezletilého do střídavé péče odmítavý postoj jeho matky, ale konkrétní okolnosti a specifika případu, které ve svém komplexu vedly krajský soud k přesvědčení o nevhodnosti střídavé výchovy.
Z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu vyplývá, že zvažoval i vhodnost střídavé péče, přičemž svůj závěr, podle kterého pro ni nejsou splněny podmínky, odůvodnil. Zejména poukázal na závěry znaleckého posudku soudní znalkyně ustanovené na základě pokynu obsaženého v předchozím rozhodnutí odvolacího soudu. Tento znalecký posudek byl vypracován na základě psychologického vyšetření nezletilého a obou rodičů. Na podkladě tohoto znaleckého posudku dospěl krajský soud k závěru, že střídavá péče není v zájmu nezletilého, s ohledem zejména na vysoce konfliktní komunikaci mezi rodiči, u kterých neexistuje jakákoliv výchovná kompatibilita, a to s přihlédnutím k tomu, že nezletilý z důvodu syndromu ADHD a z toho vyplývajících problémů v učení, potřebuje jednotné, klidné důsledné edukativní vedení, jakož i jednotné výchovné prostředí, které je lepší u matky, než u otce. K tomu krajský soud dodává, že nevhodnost střídavé péče již v minulosti konstatoval psycholog v rámci opakovaných (od dubna do října 2014) psychologických vyšetření rodičů a nezletilého.
Ústavní soud považuje za vhodné zdůraznit, že i pokud jde o rozhodování o střídavé výchově, posuzuje každý případ individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a specifikům každého projednávaného případu a tomu koresponduje i jeho judikatura (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15, IV. ÚS 582/15, III. ÚS 816/15). Ústavní soud v této souvislosti nepřehlédl, že vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že oba rodiče jsou k výchově nezletilého způsobilí a nezletilý chce trávit čas s oběma rodiči, nastavil krajský soud poměrně širokou úpravu styku stěžovatele s nezletilým, a tím zachoval možnost upevňování a rozvíjení vzájemných vztahů nezletilého s otcem.
K části ústavní stížnosti, ve které stěžovatel zpochybňuje správnost odborných závěrů znalce, obsažených ve znaleckém posudku, ze kterého civilní soudy při svém rozhodování vycházely, přičemž poukazuje na závěry znaleckého posudku, který stěžovatel soudu předložil a který se odlišuje od znaleckého posudku předchozího, a mělo být proto uloženo vypracování revizního posudku, uvádí Ústavní soud následující. Z obecných pravidel týkajících se znaleckého dokazování, přijatých též procesní naukou, vyplývá, že důvodem k nařízení tzv. revizního znaleckého posudku není pouhé zpochybnění prvotního znaleckého posudku ze strany účastníků řízení, nýbrž až stav, kdy pochybnost o správnosti posudku sdílí také soud; ten přitom vychází z principu volného hodnocení všech ve věci provedených důkazů. Ústavní soud ve své judikatuře poskytuje v záležitostech hodnocení důkazů obecným soudům široký prostor pro jejich uvážení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 9.2016, sp. zn. III. ÚS 2436/15).
Ústavní soud je toho názoru, že z napadeného rozsudku krajského soudu je zřejmé, že tento soud neměl pochybnosti o věcné správnosti již vypracovaného znaleckého posudku, ani tento znalecký posudek nepovažoval za nejasný nebo neúplný. V odůvodnění svého rozsudku krajský soud výslovně uvádí, že znalecký posudek lze považovat za přesvědčivý, vyvážený a po všech stránkách řádně odůvodněný (s. 11 odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu). Naopak závěry znaleckého posudku předloženého stěžovatelem označil krajský soud za nekompletní a pro posouzení věci nerelevantní, neboť znalkyně nevyšetřila matku a své závěry učinila pouze na základě vyšetření otce a nezletilého, a proto k závěrům tohoto znaleckého posudku krajský soud nepřihlížel (s. 9 odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu).
Namítá-li stěžovatel ve své ústavní stížnosti, že soud za situace, kdy shledal střídavou péči jako nevhodnou, neměl ze skutečnosti, že stěžovatel navrhoval pouze střídavou péči a svou výlučnou péči nenavrhoval, učinit závěr, že stěžovatel o výlučnou péči nestál a svěřit proto nezletilého do výlučné péče matce, Ústavní soud upozorňuje, že se jedná pouze o jednu ze skutečností, které vzal Krajský soud v Brně při rozhodování, komu svěří nezletilého do péče, v úvahu. Dále v těchto úvahách vycházel krajský soud především ze znaleckého posudku - ze kterého mimo jiné vyplývá, že nezletilý citově preferuje matku, výchovné zázemí u ní prožívá jako emočně vřelejší a bezpečnější a je to matka, která je pro nezletilého primární vztahovou osobou - ale i ze stanoviska opatrovníka, který situaci v rodině dlouhodobě sleduje a podílí se na nalézání cest k řešení nepříznivé situace a rovněž z charakteru osobnosti stěžovatele, který označil krajský soud za konfliktní a konfrontační, s poukazem na opakované stížnosti "na všechny a na všechno" (podrobně viz s. 12 odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu). Stěžovatel se přitom mýlí, pokud tvrdí, že soudu nepřísluší při posuzování charakteru osobnosti stěžovatele přihlédnout i k těmto skutečnostem, neboť za důkaz mohou obecně sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit skutkový stav (§125 občanského soudního řádu).
Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce stěžovatele, že krajský soud nedůvodně neprovedl stěžovatelem navrhovaný výslech nezletilého. V této souvislosti Ústavní soud především připomíná, že je výhradně věcí civilních soudů, aby posoudily, zda dosažený stupeň rozumové a emocionální vyspělosti nezletilého umožňuje, aby takto vyjádřil svůj názor. Krajský soud k tomu ve svém odůvodnění uvedl, že výslech nezletilého neprováděl z důvodu jeho příliš nízkého věku a jeho psychické nevyzrálosti pro přednes svého sdělení přímo soudu, přičemž za zcela postačující se krajskému soudu pro rozhodnutí jeví zjištění učiněná z pohovorů s opatrovníkem a znalkyní, kdy navíc podle závěrů znaleckého posudku jsou postoje nezletilého neautentické, vratké a převzaté. Výslech nezletilého by podle krajského soudu pro něj znamenal pouze další traumatizaci a zátěž v již tak obtížné životní situaci.
Ústavně právní rozměr nemohou mít ani námitky stěžovatele, podle kterých krajský soud nezohlednil soudu předložené fotografie svačin, které matka nezletilému připravuje a domácích úkolů, které vypracovává u matky. K tomu krajský soud uvedl, že z těchto fotografií nebylo možno dovodit žádná konkrétní zjištění. Rovněž tvrzení stěžovatele o fyzickém a psychickém týrání syna matkou nebyla stěžovatelem před krajským soudem podle závěru soudu prokázána a stěžovatel ve své ústavní stížnosti k tomu neuvádí nic, pro co by bylo možné tento závěr považovat za neústavní.
Ústavní soud se neztotožňuje ani s názorem stěžovatele ohledně nesprávnosti rozhodnutí o výši výživného. Z rozhodnutí krajského soudu je zřejmé, že byly dostatečně zvažovány příjmy, výdaje a výdělkové schopnosti a majetkové poměry stěžovatele. Krajský soud i v tomto směru své závěry patřičně odůvodnil, srozumitelně a logicky uvedl, jaké skutečnosti má za zjištěné, na základě jakých důkazů dospěl ke shora nastíněným závěrům a které předpisy aplikoval (s. 13-15 odůvodnění). Krajský soud v Brně přitom vyšel mimo jiné ze zjištění, že stěžovatel bydlí v domě, jenž nabyl jako pozůstalost po otci a kde za bydlení vynakládá částku 2.500 - 3.500 Kč měsíčně, má k dispozici částku 850.000,- Kč z pozůstalosti, kterou hodlá použít na doplacení dluhů a od 3. 8. 2015 je osobou samostatně výdělečně činnou s příjmem okolo 25.000,- Kč měsíčně čistého, přičemž podle názoru krajského soudu si byl obdobnou částku schopen vydělat i v předchozím období. V této souvislosti se přitom krajský soud věnoval i poukazu stěžovatele na zdravotní obtíže s loktem, které však podle krajského soudu nijak nedoložil a ani nežádal o invalidní důchod. V nyní posuzovaném případě se tedy nejedná o situaci, kdy by civilní soud při rozhodování o výši výživného nezohlednil všechny významné skutkové okolnosti, jediným kritériem pro určení výše výživného by byly pouze hypotetické úvahy a splatnost dlužného výživného by byla stanovena způsobem neumožňujícím ze strany stěžovatele reálné plnění. Poukaz stěžovatele na nález ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 979/13, je proto nepřípadný. Nadto pokud stěžovatel tvrdí, že momentálně je na úřadu práce, čímž "padá" metodika odvolacího soudu při stanovení výživného, Ústavní soud dodává, že taková následná změna okolností nemůže mít vliv na ústavnost napadeného rozhodnutí krajského soudu, nýbrž může vést ke změně rozhodnutí ve smyslu §909 občanského zákoníku a §475 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů.
S ohledem na shora uvedené Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Závěr krajského soudu, podle nějž je namístě svěření nezletilého do péče matky, nelze považovat za ústavně rozporný, neboť respektuje příslušná ustanovení občanského zákoníku a zájem nezletilého syna. Stejně tak nelze mít z hlediska ústavnosti výhrady proti rozhodnutí o výši výživného.
Ústavní soud zdůrazňuje, že je především na civilních soudech, aby s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností. Ústavní soud zde s ohledem na své postavení nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", ale jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15).
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnuta. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu