ECLI:CZ:US:2017:4.US.2211.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2211/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti M. V., zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Praha 8, Sokolovská 32/22, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2017 č. j. 6 Tdo 259/2017-37 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2015 sp. zn. 3 To 3/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 11. 2014 č. j. 50 T 2/2013-1043 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 trestního zákoníku. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Vrchního soudu v Praze, kterým byl na základě jeho odvolání a odvolání podaného státním zástupcem uvedený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušen v celém rozsahu a stěžovatel byl uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, a trest propadnutí věci. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítá, že jeho vina byla vyvozena ze samotného faktu, že řídil nákladní soupravu s nákladem cigaret bez tabákových nálepek, resp. s tabákovými nálepkami Ukrajiny a že byl společníkem společnosti vlastnící tuto nákladní soupravu. Vyjadřuje přesvědčení, že z provedených důkazů nebylo možno spolehlivě a bez pochybností dovodit, že věděl o existenci tajné schránky umístěné v návěsu nákladní soupravy, v níž byl uvedený kontraband převážen. Trestní soudy tak podle stěžovatele nerespektovaly zásadu presumpce neviny a z ní vyplývající princip in dubio pro reo. Dále poukazuje na to, že trestní soudy nevyhověly jeho návrhu na vyslechnutí jednoho z pohledu obhajoby stěžejního svědka, v čemž spatřuje porušení práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Námitky stěžovatele směřují primárně k revizi skutkových a právních závěrů, ke kterým trestní soudy dospěly. Ústavní soud však ve své judikatuře konstantně zdůrazňuje, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98).
Argumentace stěžovatele je v převážné části založena na polemice se způsobem, jakým trestní soudy hodnotily provedené důkazy, zejména výslechy svědků. Ústavní soud k tomu uvádí, že je právem a současně povinností trestních soudů hodnotit důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu, tedy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu, a to jednotlivě i v jejich souhrnu. Do hodnocení provedených důkazů trestními soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvod k zásahu představuje až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (srov. například usnesení sp. zn. III. ÚS 144/06, II. ÚS 3371/10 či I. ÚS 3175/11). O takový případ však v projednávané věci nešlo.
Vrchní soud v Praze v napadeném rozsudku (č. l. 7-8) srozumitelně shrnul, proč se ztotožnil se skutkovými závěry, k nimž po provedení hlavního líčení dospěl soud prvního stupně. Soustředil se přitom na vysvětlení závěru o tom, že stěžovatel věděl o převáženém kontrabandu, tedy právě na ten prvek, proti kterému směřují stěžovatelovy stěžejní námitky. Poukázal zejména skutečnost, že zařízení, v němž byly cigarety převáženy ve vozidle řízeném (a fakticky vlastněném) stěžovatelem, představovalo pevně zabudovanou konstrukci evidentně uzpůsobenou k uložení krabic, na vysokou odměnu poskytovanou dalším osobám podílejícím se na převozu či na konspirační charakter celé akce. Nejvyšší soud pak v napadeném rozhodnutí (č. l. 8) mj. připomenul, že cigarety byly z tajné schránky umístěné v návěsu nákladní soupravy vykládány na pokyn stěžovatele.
Ústavní soud za těchto okolností považuje závěr trestních soudů o úmyslném zavinění stěžovatele za logický a neshledává v odůvodnění úvah trestních soudů a způsobu, jakým hodnotily provedené důkazy, žádný nedostatek.
Pokud stěžovatel dále brojí proti tomu, že trestní soudy nevyhověly jeho návrhu na výslech jednoho svědka, musí Ústavní soud opět odkázat na svou konstantní judikaturu, z níž vyplývá, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence trestního soudu. Ten má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor k tomu, aby individuálně posoudil, zda pro zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud do tohoto procesu může vstupovat jen ve výjimečných případech, jestliže by důkazní návrh měl zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak trestní soud jej přesto bez logického odůvodnění odmítne provést (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 425/97 či I. ÚS 362/96). Porušení pravidel spravedlivého (řádného) procesu tedy nelze vyvozovat z toho, že soud neuzná za vhodné některý z navržených důkazů provést, pokud tak učinil proto, že z důkazů do té doby provedených je skutkový stav posuzované věci již bezpečně objasněn a svůj postup v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodní (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 32/95 či I. ÚS 459/2000).
Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, že trestní soudy svými rozhodnutími a postupem zasáhly do jeho ústavně zaručených práv, a neshledal proto žádný důvod pro kasační zásah.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu