ECLI:CZ:US:2018:1.US.1033.18.1
sp. zn. I. ÚS 1033/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Z. F., t. č. ve výkonu vazby ve Vazební věznici Brno, zastoupeného JUDr. Janem Rosákem, advokátem se sídlem Uherské Hradiště, Všehrdova 487, proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 5. 3. 2018 č. j. 71 To 8/2018-184, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 24. 2. 2018 sp. zn. Nt 5/2018 bylo rozhodnuto, že se stěžovatel bere do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) trestního řádu. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti uvedenému usnesení.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadeného rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítá, že Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozhodoval pouze na základě jeho blanketní stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti a nezohlednil písemné odůvodnění této stížnosti, které jeho obhájce doplnil v přiměřené lhůtě. Uvádí, že jeho obhájci bylo usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti doručeno dne 26. 2. 2018, přičemž hned následujícího dne, tj. 27. 2. 2018, jeho obhájce podal stížnost s tím, že ji doplní neprodleně poté, co mu bude umožněno nahlédnout do soudního spisu. K nahlédnutí do spisu došlo dne 28. 2. 2018 a obhájce následující den, tedy 1. 3. 2018 doplnil odůvodnění stížnosti a tentýž den toto doplnění zaslal Okresnímu soudu v Uherském Hradišti. Stěžovatel namítá, že Okresní soud v Uherském Hradišti zásadně pochybil tím, že nevyčkal do konce lhůty k podání stížnosti a na případné odůvodnění stížnosti a spis odeslal stížnostnímu soudu, přičemž odůvodnění stížnosti doplněné obhájcem odeslal samostatně až dne 7. 3. 2018, tedy dva dny po rozhodnutí o stížnosti stěžovatele. Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, se pak podle stěžovatele dopustil chyby tím, že neprověřil, zda jeho obhájce doplnil odůvodnění stížnosti, přestože tento obhájce řádně avizoval, že stížnost odůvodní. Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, tak podle názoru stěžovatele zamítl jeho námitky, aniž by znal jejich obsah.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadeného rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Předně je třeba připomenout, že Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nepředstavuje další instanci v systému trestního soudnictví a posuzování konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží trestním soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy). To se týká i otázky hodnocení takových zjištění, která jsou podstatná z hlediska posouzení existence některého z vazebních důvodů uvedených v ustanovení §67 trestního řádu, přičemž kritéria významná pro aplikaci tohoto ustanovení je třeba vyvozovat vždy z povahy konkrétní a individualizované věci. Do těchto úvah a z nich plynoucích rozhodnutí, jež jsou výsledkem skutkových zjištění známých v době rozhodování trestních soudů o vazbě, se Ústavní soud cítí být oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí trestního soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s principy plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 121/02, I. ÚS 585/02 a další). Ústavní soud je rovněž oprávněn, ale i povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyly porušeny ústavně zaručené svobody nebo základní práva stěžovatele.
Z listinných podkladů přiložených k ústavní stížnosti Ústavní soud ověřil, že stěžovatelem uváděný časový sled událostí souvisejících s podáním a doplňováním stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti odpovídá skutečnosti. Lze proto připustit, že v posuzované věci došlo k pochybení v postupu trestních soudů, když bylo doplnění odůvodnění stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti předáno soudu stížnostnímu až po šesti dnech od doručení. Stížnostní soud, tj. Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, proto logicky nemohl přímo reagovat na námitky a argumentaci stěžovatele obsažené v této stížnosti.
Nicméně Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že existence určitého procesního nedostatku nemusí vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1325/08, II. ÚS 1596/11, IV. ÚS 2095/11). Měřítko pro rozhodování Ústavního soudu představuje intenzita, s níž bylo eventuálně zasaženo do ústavně zaručených základních práv, a zjištění, zda jde o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv, vyžadující kasační zásah Ústavního soudu.
Ústavní soud totiž zásadně posuzuje ústavní konformitu dotčených rozhodnutí orgánů veřejné moci ve spojitosti s řízením, z něhož takové akty vzešly, tj. posuzuje řízení jako celek, a musí za této situace současně též vážit, resp. zkoumat, jak zmíněné porušení procesních práv zkrátilo stěžovatele na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit příznivější rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 148/02).
Ani v případech, kdy trestní soud rozhodl předtím, než stěžovatel odůvodnil svou blanketní stížnost, nepovažoval Ústavní soud vždy za nutné přistoupit ke kasaci rozhodnutí (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 880/07, III. ÚS 1248/15 a IV. ÚS 3436/15 či odlišné stanovisko soudkyně Ivany Janů k výroku nálezu I. ÚS 689/05). V nálezu sp. zn. I. ÚS 494/15 Ústavní soud konstatoval, že k porušení práva na spravedlivý (řádný) proces může dojít, když se soud náležitě nebo vůbec nevypořádá s konkrétními námitkami uvedenými v řádně doručeném dodatečném odůvodnění stížnosti, které jsou přitom způsobilé ovlivnit jeho rozhodnutí, a provede pouze obecný přezkum stížností napadeného usnesení. Rovněž v nálezu sp. zn. I. ÚS 2346/14, na nějž odkazuje stěžovatel, přistoupil Ústavní soud ke kasaci napadeného rozhodnutí v situaci, kdy stížnostní soud v dané věci nezohlednil konkrétní námitky obsažené v doplněném odůvodnění stížnosti, přičemž tyto námitky měly potenciál ovlivnit rozhodnutí soudu. I v nyní posuzované věci Ústavní soud proto pozorně zvažoval, zda byla v daném případě argumentace stěžovatele obsažená v odůvodnění jeho stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti způsobilá ovlivnit rozhodnutí stížnostního soudu.
V odůvodnění stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti obhájce stěžovatele ve vztahu k důvodu tzv. útěkové vazby ve smyslu §67 písm. a) trestního řádu namítal, že pokud stěžovatel při svém výslechu během vazebního zasedání uvedl, že přespává u kamarádů či na charitě, soud se jej nedotázal, u koho konkrétně přespává, u koho plánuje pobývat či kde se bude zdržovat, a pouze konstatoval, že obviněný nemá žádné místo, kde by se zdržoval, takže je dán uvedený vazební důvod. Upozorňoval, že stěžovatel se nijak neskrýval a stále pobýval v okolí místa činu, nicméně soud se nezabýval možností nahradit vazbu např. dohledem probačního úředníka. Existenci vazebního důvodu tzv. předstižné vazby se pak obhájce stěžovatele snažil zpochybnit poukazem na skutečnost, že soud vycházel pouze ze stěžovatelovy trestní minulosti. Obhájce zdůraznil, že se stěžovatel již od roku 2015 vyhýbal trestné činnosti.
Okresní soud v Uherském Hradišti ve svém usnesení ze dne 24. 2. 2018 sp. zn. Nt 5/2018 zejména na základě výpovědi stěžovatele a opisu z rejstříku trestů konstatoval, že stěžovatel nemá stabilní bydliště, je bez zaměstnání, opakovaně páchá trestnou činnost, a to zejména majetkového charakteru, přičemž byl několikrát odsouzen i k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. S těmito závěry se Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, plně ztotožnil, a doplnil, že stěžovatel je osobou bez výraznějších sociálních vazeb a že nemá stálý majetkový příjem. Úvahy Okresního soudu v Uherském Hradišti o existenci obavy, že by se stěžovatel trestnímu stíhání vyhýbal a že by mohl opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, proto vyhodnotil jako zcela logickou.
Z ustanovení §67 písm. a) trestního řádu vyplývá, že důvod útěkové vazby je dán mj. tehdy, když obviněný nemá stálé bydliště. V posuzované věci trestní soudy shledaly existenci právě této skutečnosti, neboť sám stěžovatel při svém výslechu v rámci vazebního zasedání uvedl, že přespává u kamarádů nebo na charitě. V dané situaci by tedy bylo zcela nadbytečné zjišťovat, u koho konkrétně obviněný přespává a jaké jsou jeho další záměry ohledně místa pobytu, neboť byla jednoznačně prokázána absence stálého bydliště, tudíž i existence důvodu útěkové vazby. Jako irelevantní lze hodnotit i zmíněnou námitku obhájce, že se stěžovatel prozatím neskrýval. Pro vzetí do útěkové vazby totiž postačí prokázání existence důvodné obavy z útěku obviněného či z jeho skrývání se, není tedy nezbytné, aby se obviněný takového jednání již dopustil.
Z odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, jakož i z uvedeného usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti je dále patrné, že důvod předstižné vazby podle §67 písm. c) trestního řádu dovodily trestní soudy nejen z trestní minulosti stěžovatele, jak v odůvodnění stížnosti uváděl obhájce stěžovatele, ale též z absence zaměstnání, resp. stálého majetkového příjmu a způsobu vedení života. Obava z opakování trestné činnosti se proto v daném případě jeví jako důvodná, přičemž skutečnost, že se stěžovatel od svého propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, k němuž došlo v srpnu roku 2015, nedopustil jiné trestné činnosti, nelze považovat za okolnost, který by byla způsobilá tuto obavu jakkoli zmírnit, či dokonce vyvrátit.
Jestliže pak obhájce stěžovatele v odůvodnění své stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti namítal, že se soud nezabýval možností nahrazení vazby například dohledem probačního úředníka, rovněž to nelze považovat za správné tvrzení. Tento soud totiž ve svém usnesení výslovně uvedl, že posuzoval, zda by účelu vazby bylo možné dosáhnout opatřeními nahrazujícími vazbu podle §73 a §73a trestního řádu. Soud tedy zvažoval možnost nahrazení vazby nejen dohledem probačního úředníka, ale i dalšími opatřením sloužícími k tomuto účelu. Konstatoval přitom, že vzhledem k osobě stěžovatele a okolnostem případu nelze mít za to, že by stěžovatel po svém propuštění na svobodu vedl řádný život, neopakoval trestnou činnost, byl k dispozici orgánům činným v trestním řízení a nemařil či jinak neztěžoval vedení trestního stíhání. S tímto závěrem se pak v napadeném usnesení ztotožnil i Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně.
Ústavní soud tak konstatuje, že odůvodnění stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti nebylo způsobilé přivodit obsahově jiné rozhodnutí stížnostního soudu. Vadný postup trestních soudů se tedy zásadně nepromítl do kvality rozhodnutí Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně. S námitkami stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti nebylo prakticky možné se vypořádat jinak, než zopakovat hlavní závěry, k nimž tento soud dospěl, což Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, v napadeném usnesení také učinil a oprávněně odkazoval na logickou argumentaci Okresního soudu v Uherském Hradišti (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2320/15).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2018
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu