ECLI:CZ:US:2018:1.US.2315.18.1
sp. zn. I. ÚS 2315/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti L. K., zastoupené JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 4. 2018 č. j. 12 Co 44/2018-457, rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 25. 9. 2017 č. j. 8 Nc 522/2016-386 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 5. 2018 sp. zn. 12 Co 44/2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 38, čl. 37 odst. 3, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90, čl. 96 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o úpravu výchovy a výživy nezletilých dětí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že napadenými rozsudky bylo rozhodnuto o svěření nezletilých dcer do výchovy matky a o úpravě styku dcer s otcem; byla stanovena výše a splatnost běžného výživného s účinností od 1. 6. 2017 částkou 26 000 Kč na starší dceru a částkou 24 000 Kč na mladší dceru; bylo rozhodnuto, že dlužné výživné ve výši 519 000 Kč a 471 000 Kč je otec povinen uhradit na spořicí účty dcer do 12 měsíců od právní moci rozsudku. Napadeným usnesením krajského soudu nebylo vyhověno návrhu matky na opravu rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 4. 2018, neboť stěžovatelka se návrhem ve skutečnosti domáhala věcné změny rozsudku.
Stěžovatelka s právními závěry soudů nesouhlasí. Namítá, že při svém rozhodování postupovaly nesprávně a formalisticky, neboť se řádně nevypořádaly s jejími tvrzeními a navrhovanými důkazy. Stěžovatelka má zejména výhrady vůči znaleckému posudku PaeDr. Pavla Schleisse, který učinil mnohá pochybení, v důsledku čehož je znalecký posudek naprosto zmatečný. Poukazuje na to, že znalec prvotně zaměnil stěžovatelku za přítelkyni otce. Namítá, že jí předložený znalecký posudek PhDr. Pavláta, Ph.D., přestože splňoval veškeré zákonem požadované náležitosti, soud provedl jen jako listinný důkaz, namísto toho, aby jej posuzoval jako znalecký posudek. Soudy dostatečně nezohlednily zdravotní a psychický stav nezletilých dcer, především pak poruchu ADD u starší dcery. Dostatečně se nezabývaly majetkem otce, výší jeho veškerých příjmů a jeho životní úrovní, kdy nerespektovaly, že životní úroveň nezletilých dětí má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že dlužné výživné má být hrazeno na spořicí účty nezletilých dcer a nikoliv k jejím rukám, ačkoliv po dobu, co otec výživné neplatil, živila dcery ze svých příjmů a úspor.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93).
Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04).
Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku není - s určitými výjimkami - proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 2468/14).
O takový případ však nejde. Podstatu ústavní stížnosti totiž představuje polemika stěžovatelky s právními závěry soudů, kdy Ústavnímu soudu předkládá argumentaci, kterou uplatnila již v řízení před civilními soudy. Stěžovatelka se tak ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů krajského soudu způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Ústavnímu soudu však nenáleží rozhodovat o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jak má být upraven styk rodiče s dítětem ani hodnotit soudy provedené důkazy, které vedly k přijetí příslušných právních závěrů.
Ústavní soud, který se seznámil se i s obsahem připojeného spisu, však žádné ústavně relevantní pochybení neshledal. Ověřil, že ve věci bylo provedeno podrobné dokazování. Soudy při svém rozhodování vycházely, jak ze znaleckých posudků, tak i z lékařských zpráv. Znalecký posudek PaeDr. Pavla Schleisse, který stěžovatelka shledává jako nedostatečný, nebyl jediným podkladem pro rozhodování. Z obsahu spisu je rovněž zřejmé, že znalec při ústním jednání vysvětlil nesrovnalosti v písemném vyhotovení posudku. Soud také dostatečně objasnil, proč posuzoval stěžovatelkou předložený posudek jako listinný důkaz. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že civilní soud své závěry nečiní výhradně na podkladě toho kterého znaleckého posudku, ale veškeré důkazy hodnotí komplexně ve vzájemné souvislosti a spolu se vším, co v řízení vyšlo najevo (srov. sp. zn. II. ÚS 2932/13, I. ÚS 4130/17). Z dokazování vyplynulo, že oba rodiče mají předpoklady pro svěření dcer do výchovy, nicméně právě s ohledem na psychický stav dcer a jejich vyrovnávání se s rozchodem rodičů, se nepřiklonily ke střídavé výchově, ale ke svěření dětí do péče matky s širším rozsahem styku s otcem. Ústavní soud má za to, že úprava běžného styku, kdy otec se s dcerami stýká každý sudý týden od čtvrtku 15 hodin do neděle 18 hodin a každý lichý týden ve čtvrtek od 15 hodin do 18 hodin, nijak nevybočuje ze soudy stanovovaného rozsahu úpravy styku v případech svěření dětí do výchovy jednoho z rodičů. Obdobně byl standardním způsobem stanoven styk dcer s otcem v průběhu prázdnin a svátků.
Jakkoliv lze chápat obavy matky o dcery, skutečnost, že se obtížně vyrovnávají s rozchodem rodičů a novými rodinnými pravidly, nemůže ve svém důsledku vést k trvalému zúžení jejich kontaktů s otcem a polorodými bratry. Naopak musí být zachována možnost upevňování a rozvíjení jejich vzájemných vztahů. Je třeba poukázat i na to, že žádný soud svým rozhodnutím nemůže napravit narušené rodinné vztahy ani nastolit klidné rodinné prostředí, umožňující dětem si vytvořit "zdravé" vztahy k oběma rodičům. Je totiž především věcí rodičů, aby upřednostnili zájmy svých dětí před osobními antipatiemi a dětem vytvořili nekonfliktní a nestresující prostředí.
K otázce výše výživného pak Ústavní soud ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. ustanovení §913 a 915 obč. zák.). Ústavní soud zároveň opakovaně vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti spadá do pravomoci civilních soudů. Je-li ústavní stížnost založena pouze na tvrzení, že výše výživného neodpovídá majetkovým poměrům rodičů či odůvodněným potřebám nezletilého, jde o námitku bez ústavněprávní relevance (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2238/15, II. ÚS 2339/17, II. ÚS 1900/17, IV. ÚS 1452/16).
Ústavní soud konstatuje, že i ohledně výživného civilní soudy provedly pečlivé dokazování a své závěry patřičně odůvodnily. Soudy přihlédly k nadstandardním majetkovým poměrům otce, a k jeho celkové životní úrovni, i k jeho další vyživovací povinnosti ke dvěma synům z předchozího manželství. Zohlednily rovněž závěry vyplývající z judikatury Ústavního soudu, pokud jde o dopad nadstandardních příjmů rodičů na výši výživného (srov. sp. zn. IV. ÚS 650/15, III. ÚS 234/17, II. ÚS 2339/17), podle nichž právo dětí na nadstandardní výživné není bezbřehé a pojmem "stejná životní úroveň" se nerozumí, že děti musí automaticky mít k dispozici kupříkladu stejné množství finančních prostředků jako rodiče. Ústavní soud z ústavního hlediska ani nemá výhrady vůči rozhodnutí o povinnosti doplatit dlužné výživné na spořicí účty dcer. Podotýká, že i dlužné výživné, pokud jde o jeho pravidelné měsíční částky, bylo určeno ve výši, kterou děti předškolního věku, navíc s přihlédnutím k povinnému podílu matky na jejich výživě, nutně nemusely spotřebovat.
Ve vztahu k rovněž napadenému usnesení krajského soudu, kterým nebylo vyhověno návrhu na opravu rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 4. 2018, stěžovatelka žádné námitky neuvádí a Ústavní soud nenalezl důvod závěr soudu, podle něhož se stěžovatelka návrhem ve skutečnosti domáhala věcné změny rozsudku, zpochybňovat.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Oba soudy svá rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnily, uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, na základě jakých důkazů dospěly ke shora nastíněným závěrům, a které předpisy aplikovaly. Napadená rozhodnutí nejsou v kolizi se zájmy nezletilých dětí, naopak prioritním hlediskem při rozhodování byl nejlepší zájmem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a ust. §906 odst. 1 a násl. obč. zák.
Ústavní soud připomíná, že především civilním soudům náleží, aby s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15).
Ústavní soud pro úplnost dodává, že odmítnutí této ústavní stížnosti nijak nepředjímá případné další rozhodnutí civilních soudů o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností, pokud by došlo k podstatné změně poměrů.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu