ECLI:CZ:US:2018:2.US.2601.18.1
sp. zn. II. ÚS 2601/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky WBO Trade, s. r. o., se sídlem K Babě 11, Brno, zastoupené JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem se sídlem Palackého 151/10, Prostějov, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 70 Nt 25/2018, za účasti Městského soudu v Brně jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Protokol").
2. Předmětem podnikatelské činnosti stěžovatelky je zprostředkovatelská a obchodní činnost, kdy mj. pronajímá motorová a nemotorová vozidla. Finanční úřad pro Jihomoravský kraj (dále jen "správce daně") zahájil dne 17. 1. 2017 u stěžovatelky daňovou kontrolu na dani z přidané hodnoty a dospěl k názoru, že stěžovatelka se účastnila obchodních transakcí, které byly zasažené podvodem na dani z přidané hodnoty ("DPH"), a to aniž by správce daně určil formu účasti stěžovatelky na tvrzeném daňovém podvodu. Na základě výsledku této daňové kontroly podal správce daně na stěžovatelku trestní oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Na základě podaného trestního oznámení Generální ředitelství cel (dále jen "GŘC") jako orgán činný v trestním řízení dne 28. 7. 2017 vydalo usnesení, kterým rozhodlo o zajištění movitých věcí ve vlastnictví stěžovatelky. Konkrétně se jednalo o osobní automobil Volkswagen Touareg.
3. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka stížnost, na jejímž podkladě bylo vydáno usnesení Městského soudu v Brně (dále jen "Městský soud") ze dne 22. 9. 2017, č. j. 70 Nt 39/2017. Tímto usnesením Městského soudu bylo zrušeno usnesení GŘC o zajištění movitých věcí a věc byla GŘC vrácena k dalšímu prošetření. GŘC na podkladě zrušujícího usnesení Městského soudu dne 27. 9. 2017 znovu rozhodlo o zajištění předmětného automobilu. I proti tomuto usnesení podala stěžovatelka stížnost, kterou ovšem Městský soud usnesením ze dne 20. 11. 2017, č. j. 70 Nt 52/2017 zamítl.
4. Následně stěžovatelka dne 9. 4. 2018 podala žádost o zrušení zajištění movitých věcí, kterou GŘC usnesením ze dne 4. 5. 2018 zamítlo. Proti tomuto zamítavému rozhodnutí GŘC podala stěžovatelka stížnost k městskému soudu, který ji ústavní stížností nyní napadeným usnesením zamítl.
5. Stěžovatelka především namítá, že zajištění movitých věcí je s ohledem na jeho délku disproporční. Stěžovatelka je zásadně omezena ve svém vlastnickém právu a nemůže zajištěné věci užívat a disponovat s nimi. K tomu stěžovatelka argumentuje i judikaturou Ústavního soudu, podle které je zajištění věci limitováno též časovým horizontem, neboť nemůže trvat neomezeně dlouho (viz usnesení ze dne 24. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 723/02). Zajištění může trvat jen po nezbytně nutnou dobu, kdy je zajištění vzhledem k dosažení účelu trestního řízení nutné (viz usnesení ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. III. ÚS 2602/17). Ze shora uvedeného skutkového stavu ovšem plyne, že zajištění movitých věcí a omezení vlastnického práva stěžovatelky trvá již od 26. 7. 2017, tedy po dobu více než jednoho roku. Tato doba v přípravném řízení výrazně překračuje délku lhůty, kterou by bylo možno považovat ve shodě s interpretací Ústavního soudu vycházející z limitů trvání vazby za přiměřenou. Přitom v dané věci dosud nebylo ani zahájeno trestní stíhání. Nelze proto očekávat, že by v dohledné době mohlo být trestní řízení ukončeno.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Takové zásahy či pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a postupem orgánů činných v trestním řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana základních práv. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením podústavního práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegezí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 in fine (N 53/21 SbNU 451), III. ÚS 303/04 (N 52/36 SbNU 555), III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375), III. ÚS 501/04 (N 42/36 SbNU 445), III. ÚS 606/04 (N 177/38 SbNU 421), III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57), IV. ÚS 369/06 (N 206/43 SbNU 303), III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371) a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Ústavní soud považuje také za nutné připomenout závěry své ustálené judikatury, dle níž je nutno možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. I. ÚS 2532/12 nebo usnesení ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 674/05). Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecnými soudy porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3502/13 ze dne 17. 4. 2014 (N 63/73 SbNU 209)].
10. Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení §79 a násl. zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), Ústavní soud obecně považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Protokolu, jakož i čl. 11 Listiny [srov. především nález ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 3647/14 (N 147/78 SbNU 275)]. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 Protokolu, nýbrž pouze o opatření týkajícího se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení (viz také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému Království ze dne 7. 12. 1976 č. 5493/72). Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429), usnesení ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. II. ÚS 708/02, nebo usnesení ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. III. ÚS 125/04]. Jak přitom již bylo řečeno, jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit opatření upravená v zákoně o výkonu zajištění majetku a opodstatněnost jejich aplikace.
11. V posuzované věci byla přitom podle přesvědčení zdejšího soudu kritéria, jimiž je třeba poměřovat rozhodnutí o zajištění věci z hlediska ústavnosti, naplněna způsobem, který je v souladu s ústavními předpisy.
12. Z napadeného usnesení Městského soudu ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 70 Nt 25/2018, se podává, že soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními GŘC. Městský soud se přitom řádně vypořádal s námitkou stran trvání zajištění, kdy k tomu uvedl, že při posuzování přiměřenosti délky omezení vlastnického práva je třeba k věci přistupovat vždy individuálně, s přihlédnutím ke specifikům konkrétní věci. Městský soud stran délky trvání zajištění zdůvodnil, že k přeprodávání zajištěného vozidla docházelo mezi větším množstvím subjektů, kdy některé z nich jsou nekontaktní, a proto jsou zde na orgány činné v trestním řízení kladeny zvýšené nároky na prověřování a shromažďování všech listinných důkazů (viz bod 9 napadeného usnesení Městského soudu). Těmto závěrům a tomuto odůvodnění Městského soudu nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska co podstatného vytknout.
13. K namítané nepřiměřenosti zajišťovacího opatření lze doplnit, že o zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky by šlo až tehdy, nebyla-li by splněna podmínka, že zajištění musí trvat jen po nezbytně nutnou dobu. Jinými slovy, časové omezení zajištění musí splňovat požadavek přiměřenosti. Docházelo-li by k zásahu po nepřiměřeně dlouhou dobu, šlo by o neproporcionální zásah do vlastnického práva stěžovatelky. Ačkoli zákon tuto dobu blíže nestanoví, je podle názoru Ústavního soudu v zásadě možné přiměřenost délky omezení vlastnického práva srovnávat s lhůtami, které zákon stanoví pro omezení osobní svobody (§72a tr. ř.); na tuto judikaturu ostatně stěžovatelka sama poukazuje. Překročily-li by orgány činné v trestním řízení výrazně tyto lhůty, šlo by již o zásah nepřiměřený. Plynutím času totiž ubývá legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje se potřeba ochrany základních práv jednotlivce [srov. nález ze dne 12. 12. 2005 sp. zn. IV. ÚS 689/05 (N 225/39 SbNU 379)]. V posuzované věci je však určující, že ke dni rozhodování městského soudu trvalo zajištění předmětného vozidla přibližně rok a z ústavněprávního hlediska se nejedná o dobu nepřiměřenou, zvláště za daných konkrétních okolností případu, které v napadeném usnesení dostatečně vyložil Městský soud.
14. Nadto pozornosti Ústavního soudu neuniklo, že předmětná věc byla Ústavním soudem již jednou projednávána, kdy stěžovatelka v podstatě s totožnou argumentací ústavní stížností napadla usnesení Městského soudu, kterým bylo rozhodnuto o zajištění předmětného vozidla (viz bod 3 tohoto rozhodnutí). Nyní za shodných skutkových okolností ústavní stížností ve stejné věci napadá výsledek zamítnutí žádosti o zrušení zajištění movité věci. O dříve podané ústavní stížnosti stěžovatelky, kterou brojila proti samotnému zajištění, přitom bylo Ústavním soudem usnesením ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 364/18, rozhodnuto tak, že tato ústavní stížnost byla pro svoji zjevnou neopodstatněnost odmítnuta, přičemž nyní ve věci nenastaly žádné nové skutkové či právní okolnosti, které by měly vést Ústavní soud k odlišnému názoru.
15. Závěrem lze tedy konstatovat, že Ústavní soud neshledal v postupu orgánů činných v trestním řízení žádné vady dosahující ústavněprávní roviny. Ze všech shora uvedených důvodů tak Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu