ECLI:CZ:US:2018:3.US.1794.18.1
sp. zn. III. ÚS 1794/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Miroslava Špadrny, Ph.D., zastoupeného Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou, sídlem Paprsková 1340/10, Praha 4 - Krč, proti výroku III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. února 2018 č. j. 30 Co 13/2018-145, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 1, v článku 11 odst. 1 a v článku 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozsudku vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 7. 9. 2017 č. j. 17 C 190/2015-102, ve znění opravného usnesení obvodního soudu ze dne 9. 10. 2017 č. j. 17 C 190/2015-106, uložil obvodní soud vedlejší účastnici povinnost písemně se omluvit stěžovateli doporučeným, datovaným a podpisem oprávněné osoby a otiskem úředního razítka opatřeným dopisem tam specifikovaného znění, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu v části, v níž se stěžovatel domáhal, aby součástí omluvy bylo: "... jehož délka byla dále prodloužena v důsledku nezákonného rozhodnutí o odmítnutí včas podané žaloby..." (výrok II.), rozhodl o tom, že je vedlejší účastnice povinna zaplatit stěžovateli do 15 dnů od právní moci rozsudku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu částku 53 946 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 19. 1. 2015 do zaplacení (výrok III.), zamítl žalobu v části, v níž se stěžovatel domáhal zaplacení další částky zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 46 054 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky (výrok IV.) a zavázal vedlejší účastnici uhradit stěžovateli na nákladech řízení částku 13 600 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok V.).
3. Proti rozsudku obvodního soudu podali stěžovatel i vedlejší účastnice odvolání, na základě kterých Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu ve výrocích I., II. a IV. potvrdil (výrok I.), ve výroku III. rozsudek obvodního soudu změnil tak, že se žaloba o zaplacení částky 53 946 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky zamítá (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Městský soud sdílel závěr obvodního soudu, že v řízení vedeném u městského soudu pod sp. zn. 8 A 167/2010 došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení, na rozdíl od obvodního soudu měl však městský soud za to, že navzdory zjištěné nepřiměřené délce řízení, na které se stěžovatel nikterak nepodílel, postačuje v daném případě jako dostatečný prostředek satisfakce konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě včetně tomu odpovídající omluvy tak, jak to již učinila vedlejší účastnice, a dále omluva, která byla stěžovateli přiznána v tomto soudním řízení. Městský soud konstatoval, že předmětem soudního řízení bylo rozhodnutí Ministerstva vnitra, jímž byla (ve spojení s rozhodnutím Policejního prezidia) částečně odmítnuta žádost stěžovatele o poskytnutí informace. Stěžovatel část požadovaných informací od povinného subjektu obdržel, a proti rozhodnutí Ministerstva vnitra a rozhodnutí Policejního prezidia brojil pouze v rozsahu, ve kterém byla jeho žádost odmítnuta (tj. nebylo mu sděleno, jaké konkrétní vnitřní předpisy při vstupu do budov Policie České republiky stanoví v žádosti popsaná omezení a povinnosti třetím osobám nepodléhajícím výkonu služební pravomoci). Pouhá nevědomost stěžovatele o těchto konkrétních předpisech zcela zjevně nemohla dle městského soudu u stěžovatele vyvolat jakkoliv podstatnou životní nejistotu či úzkost a zásadní nepříjemnosti plynoucí z vedení soudního sporu. Poukazoval-li stěžovatel na to, že musel vynakládat čas, práci a další peněžní prostředky na podání kasační stížnosti proti zjevně vadnému rozhodnutí městského soudu, pak takto tvrzené újmě je satisfakční prostředek spočívající v konstatování porušení práva stěžovatele spojené s tomu korespondující omluvou zcela odpovídající. Tvrdil-li stěžovatel, že nepřiměřeně dlouhé řízení v něm vyvolávalo pocit deziluze z nevymahatelnosti práva a ztrátu důvěry v soudní systém a jeho reálnou funkčnost, pak městský soud považuje toto tvrzení stěžovatele s ohledem na jeho vysoce nadstandardní procesní aktivity nejen u soudních orgánů, ale i u dalších orgánů státu, za úsměvné. Z okolnosti, že stěžovatel opakovaně vyvolává značné množství soudních sporů i dalších řízení před jinými orgány, což je známo městskému soudu z jeho úřední činnosti a vyplývá to mimo jiné i z usnesení sp. zn. III. ÚS 2791/08 ze dne 27. 10. 2011, městský soud dovodil, že je touto nadměrnou aktivitou stěžovatele, která často nese rysy šikanózního výkonu práva (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1225/13 ze dne 29. 5. 2013), význam řízení pro stěžovatele podstatnou měrou dále snižován.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel ústavní stížností napadá výrok III. rozsudku městského soudu, a tvrdí, že se městský soud neřídil judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, když stěžovatel, přestože mu nebylo soudem přiznáno požadované plnění, byl úspěšný v základu věci, neboť mu byla přiznána omluva za porušení jeho základních práv a svobod (co do požadované omluvy byla žaloba zamítnuta jen v nepatrné části), a má proto nárok na náhradu nákladů řízení ve smyslu zásady plného úspěchu ve věci. Městský soud dle stěžovatele také chyboval v tom, že neseznámil účastníky se svým odlišným právním názorem (jak na meritum věci, tak na otázku nákladů řízení) a neumožnil jim se před vydáním rozhodnutí k takovému právnímu názoru vyjádřit.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádného procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
7. K otázce náhrady nákladů řízení, která je jádrem ústavní stížnosti, se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 30/02 ze dne 4. 2. 2003, usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307), usnesení sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 131/08 ze dne 18. 3. 2008]; povaha ? jen procesní ? soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech řízení bylo dotčeno právo na soudní ochranu, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění interpretace a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
8. V posuzovaném případě městský soud dospěl k závěru, že stěžovatel měl ve věci jen částečný úspěch, neboť byl úspěšný pouze ohledně požadavku na přiznání omluvy, a to navíc nikoli v celém rozsahu, zcela neúspěšný pak byl ohledně požadovaného finančního plnění. Tomuto částečnému úspěchu a neúspěchu v řízení přitom koresponduje částečný úspěch a neúspěch vedlejší účastnice. Za této situace městský soud uzavřel, že je na místě vyslovit, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
9. Ústavní soud si je vědom závěrů plynoucích z jeho vlastní judikatury, např. nálezu sp. zn. I. ÚS 1665/11 ze dne 19. 3. 2013 (N 47/68 SbNU 461), podle kterých v případech rozhodování o výši náhrady za nemajetkovou újmu, resp. o výši přiměřeného zadostiučinění, nelze mechanicky aplikovat pravidlo poměru procesního úspěchu ve věci, nýbrž s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem je namístě přihlédnout k úspěchu v meritu sporu.
10. Napadené rozhodnutí městského soudu se uvedeným závěrům podle názoru Ústavního soudu nepříčí. Byť stěžovatel dosáhl v meritu výroku o porušení práva na vydání rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, šlo se zároveň o případ (jak bylo shora uvedeno), který měl dle odůvodnění napadeného rozsudku pro stěžovatele zcela zanedbatelný význam. Městský soud poukazoval v odůvodnění napadeného rozsudku mimo jiné na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013 sp. zn. 30 Cdo 1661/2013, či na usnesení ze dne 20. 8. 2014 sp. zn. 30 Cdo 1481/2014, usnesení ze dne 17. 6. 2015 sp. zn. 30 Cdo 221/2015 a usnesení ze dne 27. 1. 2016 sp. zn. 30 Cdo 3497/2015, v nichž Nejvyšší soud konstatoval, že nelze zcela odhlédnout od skutečnosti, že stěžovatel iniciuje velké množství soudních sporů, což ho k prožívání intenzity újmy způsobené nepřiměřenou délkou jednoho z nich staví do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika mála soudních řízení (obdobně rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva o nepřijatelnosti stížnosti ve věcech Havelka proti České republice ze dne 20. září 2011, č. stížností 7332/10, 42666/10 a 61523/10).
11. Ústavní soud má za to, že takto postavené meritorní závěry městského soudu lze promítnout do rozhodování o nákladech řízení, přičemž nevylučují aplikaci §142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Napadené rozhodnutí tak není projevem svévole, zjevného formalismu, extrémního výkladu či jiného nepřípustného jednání, a proto nezasahuje do práva na spravedlivý proces ani do jiných stěžovatelem uváděných práv.
12. Z nálezů sp. zn. sp. zn. I. ÚS 1310/09 ze dne 5. 8. 2009 (N 180/54 SbNU 249), sp. zn. I. ÚS 1505/08 ze dne 11. 5. 2010 (N 105/57 SbNU 365), sp. zn. II. ÚS 2412/10 ze dne 4. 4. 2011 (N 60/61 SbNU 9) či sp. zn. II. ÚS 3388/11 ze dne 15. 5. 2012 (N 104/65 SbNU 431), na které se stěžovatel odvolává, plyne, že pokud soud rozhoduje o výši náhrady za nemajetkovou újmu, resp. o výši přiměřeného zadostiučinění podle §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), jde se o situaci, kdy výše plnění závisí na úvaze soudu ve smyslu §136 o. s. ř., a přizná-li soud žalobci nižší přiměřené zadostiučinění, než jakého se domáhal, uplatní se při rozhodování o náhradě nákladů řízení §142 odst. 3 o. s. ř., jenž umožňuje částečně úspěšnému žalobci přiznat náhradu nákladů řízení v plném rozsahu. O takový případ stricto sensu v nyní souzené věci nešlo, neboť soudy stěžovateli peněžitou náhradu nepřiznaly vůbec.
13. V nálezech sp. zn. I. ÚS 660/11 ze dne 20. 11. 2012 (N 190/67 SbNU 285) a sp. zn. I. ÚS 660/11 ze dne 20. 11. 2012 (N 190/67 SbNU 285), na které stěžovatel v ústavní stížnosti taktéž poukazoval, pak byla řešena jiná, nicméně obdobná problematika, a to náhrada nákladů v řízení na ochranu osobnosti, kdy žádná náhrada nemajetkové újmy v penězích nebyla přiznána, ale žalobce byl úspěšný co do základu nároku, tedy že se mu podařilo prokázat neoprávněný zásah do svých osobnostních práv. Nutno podotknout, že v prvně uvedené kauze nastala situace, kdy (relativně úspěšný) žalobce měl hradit žalovanému náklady odvolacího řízení, ve druhé věci Ústavní soud zdůraznil mimořádné okolnosti případu, mající svůj původ již v období minulého nedemokratického režimu, v němž bylo vůči stěžovateli kvůli jeho víře postupováno zjevně protiprávně.
14. Ke stěžovatelem odkazované judikatuře stojí za připomenutí, že je potřebné ji vnímat v kontextu té které věci, mimo jiné i ve smyslu shora citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 170/99, tedy s rozlišením, co je "hlavní a co doprovodné", či ? podle nálezu sp. zn. IV. ÚS 1/04 ze dne 13. 1. 2005 (N 8/36 SbNU 75) ? se zřetelem k požadavku hodnocení "v širších souvislostech". Pakliže spor mezi účastníky byl veden převážně o satisfakci peněžní, zatímco satisfakci nepeněžní vedlejší účastnice od počátku uznávala, když ve stanovisku ze dne 9. 1. 2015 konstatovala, že nepřiměřenou délkou řízení bylo porušeno právo stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů, za což se stěžovateli současně omluvila, je soustředění k výsledku řízení právě ohledně toho, co bylo sporné (zda satisfakce peněžní stěžovateli náleží nebo nikoli), zjevně obhajitelné, a totéž nutně platí i ve vztahu k tomu korespondujícímu hodnocení "míry úspěchu" stěžovatele, k němuž se přiklonil městský soud.
15. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce stěžovatele, že rozhodnutí městského soudu pro něj bylo překvapivé. Za rozhodnutí, pro které se v judikatuře Ústavního soudu vžilo označení "překvapivé", je považováno zpravidla rozhodnutí, kterým odvolací soud buďto potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, avšak z jiného důvodu, než o který se opíralo rozhodnutí soudu prvního stupně, anebo rozhodnutí, ve kterém odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak vysloví právní závěr, který nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vůbec předvídat. V takových případech Ústavní soud rozhodnutí soudu druhého stupně zpravidla ruší, neboť účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost právně i skutkově argumentovat [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 257/98 ze dne 21. 1. 1999 (N 10/13 SbNU 65), nález sp. zn. IV. ÚS 218/95 ze dne 11. 12. 1997 (N 160/9 SbNU 381), nález sp. zn. III. ÚS 139/98 ze dne 24. 9. 1998 (N 106/12 SbNU 93) a další]. Skutková a právní situace však byla v dané věci odlišná. Městský soud rozhodl co do základu věci shodně s obvodním soudem (konstatování porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů) a odlišné bylo při stejném skutkovém zjištění pouze stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (s ohledem na okolnosti případu), které je ovšem závislé na úvaze soudu - samozřejmě při respektování základních kritérií stanovení zadostiučinění. Městský soud tedy pouze právně jinak vyhodnotil relevanci kritérií rozhodných pro přiznání zadostiučinění. Z tohoto pohledu nelze hovořit o překvapivosti rozhodnutí, jak má na mysli výše uvedená judikatura Ústavního soudu. Pokud městský soud rozhodl o snížení výše zadostiučinění, respektive jeho nepřiznání, nemohlo z pohledu stěžovatele jít o překvapivý závěr. Tento odlišný náhled, který však nezakládá povinnost městského soudu seznámit stěžovatele se svým právním názorem, se pak odráží též ve výroku městského soudu o nákladech řízení.
16. Ústavní soud uzavírá, že se nejen ve výše uvedených rozhodnutích staví za to, aby obecné soudy nerozhodovaly o náhradě nákladů podle výsledku sporu "mechanicky", tj. bez komplexního zohlednění merita věci, k čemuž dlužno dodat, že ani aplikace nálezů tohoto soudu nemůže být "mechanická", bez ohledu na konkrétní okolnosti případu. Pokud jde o souzenou věc, nelze přehlédnout, že stěžovatel byl co do jím uplatňovaných finančních nároků zcela bez úspěchu, újma, jež mu měla být způsobena, byla ve své podstatě, jak plyne z odůvodnění rozsudku městského soudu, zanedbatelná, přičemž zcela absentují nějaké významné okolnosti, jež by hovořily ve stěžovatelův prospěch, kdy naopak stěžovatelův postup ve věci poskytnutí informací nese rysy tzv. šikanózního výkonu práva, jak lze rovněž vyvodit z odůvodnění napadeného rozhodnutí. Za tohoto stavu Ústavní soud nemá, co by mohl závěru městského soudu, že si každý z účastníků sám ponese náklady soudního řízení, z hlediska materiální spravedlnosti (a potažmo ústavnosti) vytknout.
17. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání jako návrh
zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu