ECLI:CZ:US:2018:3.US.2145.18.1
sp. zn. III. ÚS 2145/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) T. K., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou, sídlem Opletalova 608/2, Havířov, a 2) JUDr. Zdeňky Polákové, advokátky, sídlem Opletalova 608/2, Havířov, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 9. března 2018 č. j. 2 To 38/2018-190 a usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 31. ledna 2018 č. j. 4 T 165/2017-170, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, a Okresního soudu v Přerově, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci, a Okresního státního zastupitelství v Přerově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 26 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. U Okresního soudu ve Vsetíně (dále jen "okresní soud") je proti prvnímu stěžovateli vedeno trestní řízení pro podezření ze spáchání přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). Napadeným usnesením okresního soudu bylo rozhodnuto podle §33 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), že první stěžovatel nemá nárok na obhajobu bezplatnou ani na obhajobu za sníženou odměnu. Okresní soud své rozhodnutí odůvodnil zjištěním, že první stěžovatel je v mladém produktivním věku a nemá žádná zdravotní omezení, která by mu bránila ve výkonu výdělečné činnosti, přičemž sám zavinil, že byl sankčně vyřazen z evidence uchazečů o zaměstnání, takže nemůže očekávat, že by stát hradil náklady na jeho obhajobu. Připomněl též, že v regionu je v současné době široká nabídka volných pracovních míst pro osoby se základním vzděláním, a z přehledu nabízených výdělků je zřejmé, že by z nich první stěžovatel mohl spolehlivě hradit náklady obhajoby.
3. Stížnost prvního stěžovatele Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl, neboť se s rozhodnutím okresního soudu plně ztotožnil.
II.
Argumentace stěžovatelů
4. Stěžovatelé namítají, že se soudy při výkladu a aplikaci podústavního práva dopustily libovůle a nerespektovaly judikaturu Ústavního soudu. Jejich rozhodování označují za diskriminační vůči sociálně slabým občanům. Poukazují na závěry znaleckého posudku, vypracovaného pro účely trestního řízení, podle něhož první stěžovatel trpí smíšenou poruchou osobnosti. I kdyby se prvnímu stěžovateli podařilo získat zaměstnání, musel by v prvé řadě hradit přednostní pohledávky, včetně výživného, a z minimální mzdy by nebyl schopen zaplatit náklady obhajoby. Soudy tak měly vycházet z jeho aktuální finanční situace. Nadto přehlédly, že existuje nezaměstnanost a že ani příslušné kontaktní pracoviště Úřadu práce České republiky (dále jen "Úřad Práce") nebylo schopno mu odpovídající zaměstnání zajistit. U prvního stěžovatele přitom nejde o momentální nedostatek finančních prostředků, ale o dlouhodobý stav. Soudům dále vytýkají, že ve stejné problematice rozhodují nejednotně a §33 odst. 2 tr. řádu obcházejí a tím diskriminují i obhájce, kteří sociálně slabé obžalované zastupují.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, první stěžovatel k tomu byl oprávněn, neboť byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; první stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost prvního stěžovatele je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. Druhá stěžovatelka, která současně zastupuje v řízení o ústavní stížnosti prvního stěžovatele, jehož v předmětném trestním řízení obhajuje, odvozuje svoji aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti ze závěrů usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 3364/14 (dostupné jako další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz). Uvedeným usnesením byla posouzena ústavní stížnost stěžovatele jako obviněného proti soudním rozhodnutím, jimiž bylo rozhodováno o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů jeho obhájci podle §151 odst. 2 a 3 tr. řádu. Nebylo jím tedy rozhodováno o právech a povinnostech samotného obviněného, resp. o jeho nároku na bezplatnou obhajobu, ale o povinnosti státu vyplatit jeho obhájci blíže specifikovanou odměnu a náhradu hotových výdajů v důsledku toho, že v minulosti byl stěžovateli přiznán nárok na bezplatnou obhajobu. Ústavní soud proto shledal, že proti těmto rozhodnutím mohl brojit ústavní stížností obhájce stěžovatele, nikoliv stěžovatel, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána osobou zjevně neoprávněnou.
7. V nyní posuzované věci však jde o situaci, kdy druhá stěžovatelka brojí proti rozhodnutím, jimiž nebyl prvnímu stěžovateli přiznán nárok na obhajobu bezplatnou. Nebylo jimi tedy rozhodováno o jejích právech a povinnostech, ale o právech prvního stěžovatele. Jinak řečeno, těmito rozhodnutími nemůže být druhá stěžovatelka bezprostředně dotčena, neboť se týkají vztahu mezi státem a prvním stěžovatelem, který je tak na rozdíl od druhé stěžovatelky aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti. Druhá stěžovatelka ostatně ani nepodala za svoji osobu proti napadenému usnesení okresního soudu stížnost. I kdyby tedy byla shledána osobou oprávněnou k podání ústavní stížnosti (což se však nestalo), ústavní stížnost by musela být odmítnuta jako nepřípustná pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytoval (srov. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti prvního stěžovatele
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své působnosti rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role další instance v soustavě soudů, jíž však není (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
9. Právo na bezplatnou právní pomoc představuje jeden z požadavků spravedlivého trestního procesu, přičemž je garantováno v čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy. V Úmluvě je podřízeno dvěma podmínkám: dotčené osoby postrádají dostatek prostředků k úhradě právní pomoci a zájmy spravedlnosti vyžadují, aby taková pomoc byla poskytnuta [srov. např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 4. 1983 ve věci Pakelli v. Spolková republika Německo, stížnost č. 8398/78, a ze dne 14. 1. 2010 ve věci Tsonev v. Bulharsko (č. 2), stížnost č. 2376/03, odst. 38 a násl.]. Podle čl. 40 odst. 3 Listiny pak zákon stanoví, ve kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce; příslušným zákonným ustanovením je §33 odst. 2 tr. řádu, podle nějž musí pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu obviněný osvědčit, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, případně tato skutečnost může vyplynout ze shromážděných důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1900/12).
10. Základem nyní posuzované ústavní stížnosti je otázka výkladu §33 odst. 2 tr. řádu, a jeho následná aplikace na stěžovatelovy osobní a majetkové poměry. V této souvislosti stěžovatel namítá libovůli soudů a nerespektování judikatury Ústavního soudu.
11. Rozhodovací praxe Ústavního soudu, týkající se uvedené problematiky, vykazuje zjevně restriktivní přístup (srov. např. usnesení ze dne 9. 4. 2003 sp. zn. I. ÚS 343/02, ze dne 15. 7. 2003 sp. zn. II. ÚS 495/02, ze dne 26. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 841/06, ze dne 21. 1. 2010 sp. zn. II. ÚS 916/09, ze dne 11. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 603/10, ze dne 14. 9. 2011 sp. zn. II. ÚS 2299/11, ze dne 13. 12. 2012 sp. zn. I. ÚS 4618/12, ze dne 3. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 3640/14, ze dne 8. 7. 2015 sp. zn. I. ÚS 4044/14, ze dne 14. 2. 2017 sp. zn. III. ÚS 214/2017 a ze dne 1. 2. 2018 sp. zn. I. ÚS 3590/17). Výklad podmínek, za nichž vzniká obviněnému nárok na bezplatnou obhajobu, je z povahy věci založen na relativně širokém uvážení, a proto o protiústavní interpretaci jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, vybočuje ze všeobecně (právně) konsensuálních významů nebo je zatížen zjevným logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria. Nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně.
12. Ustanovení §33 odst. 2 tr. řádu je dle ustálené judikatury vykládáno tak, že nárok na bezplatnou obhajobu je dán u obviněného, který se zřetelem na výdělkové, majetkové a rodinné poměry nemůže zaplatit odměnu za obhajobu bez ohrožení své nutné výživy nebo výživy osob, o které je podle zákona povinen pečovat. Rozhodná je celková ekonomická situace obviněného, přičemž u osob práce a výdělku schopných nedostatek pohotových finančních prostředků sám o sobě důvodem pro poskytnutí bezplatné obhajoby není. Je přitom na obviněném, aby osvědčil, že nemá dostatek prostředků, aby uhradil náklady obhajoby; ze zákona nevyplývá povinnost soudů vykonávat jakoukoliv vyšetřovací činnost, jde-li o majetkové poměry žadatele, a prokázání nemajetnosti je výlučně na něm; soudům přísluší hodnocení předložených dokladů (srov. např. usnesení ze dne 17. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 624/06 a ze dne 10. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 2824/11). Jestliže soudy spíše než na stav zcela současný položí důraz na celkovou majetkovou potencialitu, kterou dovodí z nedostatku objektivních překážek dosahování přiměřených příjmů, nejde o exces ani libovůli (srov. usnesení ze dne 26. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 841/06, ze dne 13. 12. 2012 sp. zn. I. ÚS 4618/12 a ze dne 11. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 3723/12).
13. Z výše uvedeného vyplývá, že Ústavní soud ve své dřívější rozhodovací praxi akceptoval, vycházely-li soudy při rozhodování o nároku na bezplatnou obhajobu z tzv. celkové majetkové potenciality obviněného. Tak tomu je i v nyní posuzovaném případě. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že se soudy návrhem stěžovatele na přiznání bezplatné obhajoby zabývaly a vysvětlily, proč jej neshledaly důvodným. Stěžovatel sice poukazuje na svoji nemajetnost a nemožnost získat zaměstnání, okresní soud si však vyžádal zprávu příslušné krajské pobočky Úřadu práce k jeho osobě i k nabídce aktuálně volných míst pro uchazeče se základním vzděláním v místě bydliště stěžovatele a z ní vyvodil patřičné závěry. Předkládá-li stěžovatel znalecký posudek zabývající se jeho zdravotním stavem, ani z něj se nepodává, že by mu jeho zdravotní stav bránil ve výkonu výdělečné činnosti. Jde o osobu opakovaně soudně trestanou zejména pro majetkovou trestnou činnost, u níž zjevně chybí pozitivní motivace ke zdravému způsobu života. Za situace, kdy neplnil podmínky pro vedení v evidenci Úřadu práce a byl z ní vyřazen, nemůže důvodně argumentovat tím, že mu tento úřad nezajistil vhodné zaměstnání, když naopak z jeho zprávy vyplynulo, že pro osoby se základním vzděláním jsou v příslušném regionu volná pracovní místa. Stěžovatel sice namítá, že ani v případě, že by byl zaměstnán, by jeho výdělek po odpočtu přednostních pohledávek a výdajů na nutnou výživu nepostačoval k úhradě nákladů obhajoby, za takové situace by však soudy při rozhodování o návrhu na bezplatnou obhajobu výši jeho příjmu i závazků jistě patřičně zohlednily. Rezignuje-li však ve svém mladém a produktivním věku na jakýkoliv výkon výdělečné činnosti a v tomto směru nepodniká ani žádné aktivní kroky, nemůže očekávat, že mu stát zaplatí náklady jeho obhajoby nebo jejich část.
14. Ústavní soud tak neshledal důvod, jenž by ve věci stěžovatele opodstatnil případný odklon od shora uvedených právních názorů, opakovaně vyjádřených v četné judikatuře. Dospěl proto k závěru, že napadená rozhodnutí lze považovat za ústavně konformní.
15. Nad rámec uvedeného Ústavní soud odkazuje na usnesení ze dne 7. 8. 2017 sp. zn. II. ÚS 2424/16, jímž obdobnou ústavní stížnost stěžovatele, podanou proti rozhodnutím o nepřiznání bezplatné obhajoby v jiné jeho trestní věci, odmítl jako zjevně neopodstatněnou, neboť neshledal porušení žádných jeho základních práv.
16. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost prvního stěžovatele odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou, neboť shledal, že napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do jeho ústavních práv. Podala-li současně ústavní stížnost i druhá stěžovatelka, Ústavní soud ji podle §43 odst. 1 písm. c) téhož zákona odmítl jako podanou osobou k tomu zjevně neoprávněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu